Navigace

Obsah

Tiší svědkové minulosti


            Obvykle jsou masivní, často stojí samostatně volně v lese, v polích, ve vesnicích. Málo kdy jsou na nich patrné nápisy či symboly a tak se zdají býti nic neříkajícími. Pravdou ale je, že jsou tichými mementy tragických událostí, které se odehrály v dobách našich předků. 


            Kamenné kříže neboli smírčí kříže najdeme po celé Evropě a v české krajině tvoří skupinu vůbec nejstarších dochovaných křížů. Jedná se o kříže monolitické (jednolité kusy), jejichž stáří se obvykle datuje na několik stovek let. Konkrétní tvar a podoba křížů se liší podle krajových zvyklostí stejně tak, jako materiál, ze kterého jsou vyrobeny. Obvykle byla však používána žula nebo velmi dobře opracovatelný pískovec. Jak již může naznačit samotné pojmenování křížů, jejich původ má spojitost s formou středověkého trestního práva, s tzv. právem smírčím.. Mimo to, že o osudu pachatelů nejrůznějších zločinů, nevyjímaje vraždy člověka, rozhodoval soud, často se také stávalo, že rozhodnutí o trestu bylo v kompetenci soukromých osob. Pokud se jednalo o zločin v podobě vraždy, nejčastěji v kompetenci nejbližších příbuzných oběti. V tomto případě mohli příbuzní využít právě smírčího práva. To spočívalo v uložení úkolu pachateli, který tak mohl z určité části odčinit svůj zločin a učinit tak pokání. Obvykle se kromě vyrovnání s postiženou rodinou jednalo též o vytesání a vztyčení kamenného kříže tam, kde ke zločinu došlo. Nutno podotknout, že smírčí smlouva nezajišťovala provinilci zproštění viny a tak smírčí kříže leckdy zhotovovali také osoby odsouzené k trestu smrti. Původně byly smírčí kříže situovány převážně ve volné krajině. Postupem času ale docházelo k jejich přemisťování a tak již dnes v mnoha případech nestojí na svém původním místě.


Smírčí kříže můžeme nalézt také na západním území turistické oblasti Opavské Slezsko.


Pověst o panské jedli


Smírčí kříž nacházející se v Dolních Životicích je vyroben z hrubozrnného pískovce a je zasazený do betonového soklu. Jeho výška dosahuje zhruba 80 cm a jeho šířka činí kolem 60 cm. Nezhotovil ho však žádný vrah ani člověk, který by dnešnímu označení zločinec odpovídal. V obci stávala panská jedle, o které se mezi lidmi povídalo, že přináší neštěstí a smrt. A tak se jednoho dne zdejší mlynář rozhodl jedli pokácet. To se však nelíbilo Štáblovickému pánovi a přikázal mlynáři za trest vyrobit kamenný kříž. Původně stával v polích a na nynější místo ho nechal přemístit na počátku 20. století hrabě Camillo Razumovsky. V roce 2008 byl kříž renovován. 


O tom, jak peníze štěstí nepřinesly


Další smírčí kříž se nachází v Budišově nad Budišovkou. Kříž vyrobený z pískovce je zhruba 1 m vysoký a 75 cm široký. V místě křížících se ramen a v pravé části hlavy lze spatřit pět důlků, jež jsou údajně kouzelné. Podle pověsti jednomu opavskému lékárníkovi dlužil dlouho dobu zapůjčené peníze jeho přítel budišovský rychtář. Lékárník už nechtěl déle na vrácení peněz čekat a tak se převlečen za žebráka do Budišova vydal. Rychtář mu peníze nakonec vrátil, avšak na zpáteční cestě byl opavský lékárník v lesích mezi Melčí a Lutultovicemi přepaden a zabit neznámým vrahem. Smírčí kříž nechal vztyčit právě budišovský rychtář. Stalo se tak z čisté úcty k příteli jako památka na jeho osobu, nebo snad vrah v lesích nebyl tak zcela neznámý?


            Téměř po ramena zapadlý kamenný kříž můžeme najít také v Podlesí. Dochovali se také informace o smírčím kříži, který byl umístěn v obci Kerhartice. V tomto případě se však kříž nedochoval.

 

Smírčí kříž

Smírčí kříž v Dolních Životicích a v Budišově nad Budišovkou

Neobyčejně obyčejný


    Není to hora, spíš hůrka. Není příliš vysoká a přeci tvoří jakousi dominantu. Na první pohled obyčejný a přesto byl dějištěm významných událostí regionu. Takový je kopec Hanuše. Pět km dlouhý zalesněný výběžek s nadmořskou výškou 427 m a o rozloze kolem dvou set hektarů, po kterém se rád procházel i sám Petr Bezruč, když mezi lety 1910 – 1938 pobýval v Brance. 


    Kopec je tvořen usazenými sedimenty moře, jako jsou jílovité až prachovité břidlice. Reliéf Hanuše utvářel tok řeky Moravice v období třetihor a ve čtvrtohorách byla oblast ve dvou vlnách zasažena pevninským ledovcem. Na kopci a v okolí stále připomínají dobu ledovou zaoblené bludné balvany, které sem ledovec přinesl až ze Skandinávie. Z geologického hlediska je hůrka zajímavá také svým podzemím, které se ve středověku stalo zájmem horníků, kteří zde těžili stříbro.


    Výhodnou polohu viděli v Hanuši již Slované. S největší pravděpodobností zde měl totiž své hradiště slovanský kmen Holasiců. Strategický význam kopce se projevil také ve druhé polovině 18. století, během tzv. Slezských válek, kdy Rakouská monarchie v čele s Marií Terezií o značnou část Slezska přišla. V blízkosti Opavy byla v tomto období budována jednoduchá pozemní opevnění – dělostřelecké šance. Ještě dnes, přes 200 let od jejich vzniku, jsou až jeden metr hluboké šance v terénu patrné, stejně tak jako jiné objekty z tereziánské doby.


    Nejvíce se však proslavila Hanuše v 19. století díky ovcím plemeno merino. Ty zde chovali Lichnovští a to tak úspěšně, že po 14 letech chovu mělo stádo tři tisíce hlav a ovce se prodávali nejen po Evropě.  Protože se plemeno nekřížilo, byly zdejší ovce vyhlášené a považovány za nejčistší merino vůbec. Zajímavostí, která stojí za zmínku, je experiment Ferdinanda Geisslerna. Údajně měl křížením slezských merino ovcí vytvořit zcela nové plemeno, které bylo následně vyváženo do Austrálie. Tam se tyto vyvezené kusy staly základem současného chovu ovcí s velmi jemnou vlnou.  


    V období třicetileté války a dále za dob utlačování šlechtou, se zdejším lidem dobře nedařilo a velmi trpěli. Po celé 18. století se tedy utěšovali historkou, že ve skále dřímají rytíři, kteří povstanou, až bude Slezskému lidu nejhůř. Očividně jsme se zase tak špatně nikdy neměli.


    Ve 20. století byl kopec zalesněn. Nachází se na něm 16 druhý jehličnatých 
a listnatých stromů a zhruba 20 druhů dubů z poloviny 19. století, kdy byl kopec součástí hradeckého zámeckého parku. Od roku 2000 se zde mohou turisté projít přírodovědeckou naučnou stezkou. 

 

Hanuše

Kopec Hanuše

Zašlá sláva


     Jánské koupele, známé též jako Melčské lázně, Jánské lázně, Jánský pramen, Jánská Studánka nebo německy Bad Johannisbrunn, patřily dříve k nejznámějším lázeňským místům ve Slezsku. Dnes už se však v areálu místo hostů prohání pouze vítr.


    Ačkoli lidé prameny, které zde vyvěraly, znali mnohem dříve, první záznamy o uhličito-železitých pramenech (kyselkách) pochází z roku 1640. Léčebná síla pramenů byla ale dobře známá, což dokazuje i fakt, že již roku 1704 předepisovali zdejší vodu opavští lékaři. Skutečné lázně zde však byly založeny až kolem roku 1810 Janem z Tenczina, podle nějž jsou lázně pojmenovány. Nechal upravit zdejší tři prameny a ten, vyvěrající na pravém břehu Moravice, pojmenoval svým jménem - Janův.  Zasloužil se rovněž o výstavbu prvního lázeňského domu (1811). 


    19. století s příchodem Empíru a později i Biedermeiru rozvoji lázeňství velmi přálo a tak mohl být zbudován rozsáhlý komplex lázeňských budov (tehdy byly ještě všechny dřevěné). Ideální poloha v údolí blízko Opavy, čisté ovzduší a romantická atmosféra lákaly hosty ze všech koutů země. Ti první přijeli do lázní v květnu roku 1814. V roce 1864 se zde léčilo 125 pacientů a pobývalo zde 220 lázeňských hostů. V průběhu století byly upravovány nejen budovy, ale i rozsáhlý areál, ve kterém byla například zbudována rozhledna nebo fontána.


    V roce 1895 lázně zakoupil hrabě Camillo Razumovky, za kterého se Jánské koupele dočkaly největšího stavebního rozmachu a zažily roky své největší slávy. Razumovsky nechal vyčistit a upravit prameny, renovoval a modernizoval budovy. Vznikla také krytá kolonáda, nový léčebný dům, plovárna, hřiště na kriket či tenis, nebo třeba sluneční lázně. V hudebním altánku hráli dvakrát denně muzikanti. Průměrná návštěvnost v tomto období činila 5 000 návštěvníků za sezónu. Za 1. světové války se lázeňství pochopitelně příliš nedařilo, ale po roce 1918 si Jánské koupele opět získaly předválečnou slávu. Lázně disponovaly asi 120 pokoji s přibližně 200 lůžky a léčila se zde onemocnění srdeční, neurastenie, revmatismus, nespavost a poruchy látkové výměny. Pro léčebné účely se využívala voda z pramene Jan, pro pitné kůry sloužily prameny Marie, Pavla a Lesní. Ve 30. letech 20. století, už po smrti C. Razumovskeho, byly lázně vybaveny moderní diagnostikou a terapeutickou technikou. Potom ale přišel rok 1940 – poslední sezóna. Léčba zde byla přerušena a doposud se ji nepodařilo obnovit.


     Razumovšti byly ruského původu a tak se na počátku 2. světové války, kdy se Opavsko stalo součástí Sudet, dostaly lázně pod nucenou správu. Bylo zde zřízeno výcvikové středisko pro Hitlerjugend a poté zajatecký tábor. Po válce byly lázně znárodněny a vznikla zde zotavovna ROH – Mír. K rekreačním účelům sloužil areál až do roku 1993. Od té doby areál pro nedostatek finančních prostředků chátrá a od roku 2006 jsou Jánské koupele dokonce umístěny na seznamu nejohroženějších památek České republiky. Na počátku letošního roku se však objevila zpráva, že dosavadní majitel prodal firmu, která lázně vlastní. Doufejme tedy, že ve snaze nového majitele bude záchrana a obnova lázní a že se třeba za pár let budou znovu lázeňští hosté pohupovat na parketách lázeňského tanečního sálu. 

 

Jánské koupele

Jánské koupele, současný stav

 

Jánské koupele

Jánské koupele, historická fotografie. Zdroj: www.opavsky.denik.cz

Jánské koupele

Taneční sál dnes, současný stav

 

Jánské koupele

Taneční sál v minulosti. Zdroj: www.zaopavu.cz

 

Jánské koupele

 

Zatopené osudy


    Medlice, Kerhartice, Lesy. Tři vesnice rozprostírající se v malebném údolí řeky Moravice. Tři vesnice, jež vždy spojovala těžba a zpracování břidlice. Tři vesnice, které potkal stejný osud…


    Obec Kerhartice (Gersdorf) je poměrně stará. První zmínky o ní pocházejí z roku 1397. Víme, že ke konci  16. století stál v obci kostel, avšak dataci jeho vzniku ani zániku přesně neznáme. Později, v roce 1804 byl však na jeho místě vybudován nový filiální kostel zasvěcený svatému Martinovi, jenž spadal pod faru v nedalekých Kunčicích. Zdejší obyvatele živilo zemědělství nebo práce v břidlicovém lomu, který se zde nacházel. V obci byly rovněž dva mlýny a lihovar. Na konci 19. století Kerhartice čítaly skoro 50 domů s 337. Na přelomu a začátkem nového století nastaly pro zdejší obyvatelstvo těžké časy. Břidlice, byla díky nové krytině – eternitu na ústupu, což zapříčinilo odliv obyvatelstva. Někteří lidé odcházeli za prací do měst, kde viděli naději na pohodlnější život.  V roce 1921 bylo v obci 60 stavení, škola, dva obchody, hospoda, kaplička a 279 obyvatel, z větší části německého původu. Dnes už ale v Kerharticích žádné lidi nepotkáte. Jediné, co tady ještě činnost člověka připomíná, je zmiňovaný lihovar, kříž u cesty, dva domy a zbytky kostelu.


    Podobně na to jsou také Medlice (Mödlitz). O těch se poprvé z písemných záznamů dozvídáme v souvislosti se zdejším hradem. Ten byl vystavěn někdy kolem roku 1249 na skalním ostrohu nad řekou Moravicí, zvaném Hezberg.  Stalo se tak v dobách, kdy držel zdejší léno olomouckého biskupa Ludvík z Mödlitz. Hrad byl velmi ceněn zejména proto, že se jednalo o hraniční pevnost, která nejednou při bojích sehrála významnou roli. Zanikl patrně v 15. století za česko-uherských válek. Roku 1560 už je definitivně uváděn jako pustý. Zbytky hradu se zdáli býti dobrým stavebním materiálem pro Medlické při budování obydlí. Nejvíce kamenů odsud bylo však odvezeno mezi lety 1775 – 1777 pro stavbu císařské silnice z Opavy do Šternberka. V první polovině 19. století byly patrné silné základové zdi a zbytky dvou strážních věží. Dnes lze spatřit pouze nepatrné zbytky zdiva a část hradního příkopu. V obci byl rovněž jako v Kerharticích vybudován kostel Navštívení Panny Marie a to roku 1766. Mimo to například továrna na škrob, mlýny a pily. 


    Ač obce ležely takměř mimo civilizaci a život zde nebyl vždy lehký, zdejší houževnatí obyvatelé si vždy poradili. Potom ale přišel konec 2. světové války a odsun německého obyvatelstva. Do vesnic přicházeli sice lidé noví, ale nebylo jednoduché se s odlehlostí sžít. Ve 40. letech minulého století potom přišlo rozhodnutí, které už navždy ovlivnilo osudy nejen obcí Medlice a Kerhartice, ale také Lesy (Herzgowald, Herčivald).  V místech, kde se obce nacházely, vznikla v letech 1948 – 1955 vodní nádrž Kružberk. Původně měla sloužit jako zásobárna vody pro technické účely, avšak v průběhu se rozhodlo o využití vody jako pitné. Ačkoliv přímo zatopena byla jen část obce Kerhartice, ostatní se nacházely v prvním pásmu ochrany a obyvatelé vesnic se museli i z nich odstěhovat. Z Kerhartic bylo zatopeno 25 domů, zbytek byl zbourán. V Medlicích bylo zničeno 25 domů. Dnes můžeme vidět pouze tři stavení, která slouží chalupářům a bývalou trafostanici. V Herčivaldu zbyly poslední tři domy. 


    Příroda si bez lidí poradí. Ostatně, za pár let zde po člověku skoro zahladila stopy a možná pomalu zakryla válečnou a poválečnou nenávist, která donutila zdejší obyvatele opustit jejich domovy. Opustit ten malebný kraj, na který s láskou vzpomínala také Joy Adamsonová. Prožila zde totiž své dětství.

 

Most přes řeku, Kerhartice

Most přes řeku, Kerhartice

 

Kříž, Kerhartice

Kříž, Kerhartice

 

Trafostanice, Medlice

Trafostanice, Medlice

 

Pozůstatky hradu, Medlice

Pozůstatky hradu, Medlice

 

Zámek v Deštném


    Již roku 1363 je připomínán jistý Bulík z Deštné, nicméně první zmínky o zdejší tvrzi pocházejí až z roku 1408, kdy ji spravoval Zikmund z Bítova. Tvrz byla sídlem biskupských a arcibiskupských leníků, přičemž vznikl na sklonku 14. století v těsné blízkosti tvrze jednolodní gotický kostel Navštívení Panny Marie. 
 
    V polovině 16. století je tvrz uváděna jako pustá. Mohl to být důsledek česko-uherských válek, kdy zdejší sídlo osidlovali přívrženci Matyáše Korvína – uherského krále. Nicméně byla tvrz záhy za Jana Stoše obnovena. V 17. Století už se dovídáme i něco málo o podobě sídla. Jednalo se tehdy pouze o jednoduchou stavbu s pěti místnostmi. První zásadní stavební úpravy přišli někdy na přelomu 17. a 18. století, kdy byl držitelem rod Schertzů. V této době sídlo dostalo podobu dvou budov spojených v nároží. Konečný vzhled stavby má na svědomí František Zikmund Schrattenbach, za jehož působení byl objekt přetvořen na barokní sídlo. Dostavba se konala mezi lety 1727 – 1730, a teď už tedy zámek byl doplněn o třetí křídlo. Vznikla tak dvoupatrová trojkřídlá stavba s čestným dvorem po vzoru francouzských venkovských rezidencí. Kolem zámku se rozprostíral anglický park. Od zámku vedl ke kostelu kamenný dvorek a ve zdi oddělující obě stavby byla zabudována branka. Tudy se chodilo ze zámku na mše až do roku 1784. Poté bylo pro hraběte, jeho rodinu a služebnictvo uděleno svolení pro užívání zámecké kaple sv. Anny.

 

    Vzhledem ke svému stavebnímu vývoji byl zámek poskládán z různých druhů zdiva a to i v základech. K tomu stál ve svahu, který byl často podmáčený a umístěn byl na celkově nestabilním podloží. To vše si vyžádalo již za držení hrabat Renardů v 18. století první sanační úpravy. Již tehdy bylo zdivo střední části zámku staženo železnými táhly. Provedeno bylo rovněž podchycení v základech, oprava kaple a hospodářských budov. Posledním soukromým majitelem zámku se stal Josef Mohr v roce 1936. Po 2. světové válce byl zámek dle Benešových dekterů znárodněn a po roce 1951 přešel do užívání státních statků. V této době sice byly provedeny jakési stavební úpravy, ale byly převážně necitelné a dokonce narušily statiku budovy. Díky tomu a také nulové údržbě, došlo časem ke zhroucení zadní stěny střední části zámku. V 70. letech se také zhroutily klenby v přízemí. O obnovu památky se pokoušelo zejména v 90. letech, ale kvůli nedostatečným finančním prostředkům byly tyto snahy pozastaveny. Od roku 2005 je zámek zapsán na seznamu nejohroženějších památek České republiky a dnes je v rukou soukromého vlastníka. Pokusí se ještě někdo o jeho záchranu?  A nebude už příliš pozdě? 

Zámek v Deštném, současný stav

Zámek v Deštném, současný stav

 

Interiér zámku, současný stav

Interiér zámku, současný stav. Zdroj: www.mizejicipamatky.cz

Příběh železnice

 

 Pouze pozemní práce v podobě náspů, propustí, zářezů a započaté stavby mostů. Tak by se dalo popsat to, co zbylo, tedy kromě náčrtů a plánu na papíře, po jednom kolosálním plánu ze 70. let 19. století – nedostavěné železniční trati z Opavy do Trenčína. Vraťme se tedy na chvíli zpět do časů, kdy byla železnice fenoménem své doby.


    Píše se konec 60. let 19 století. Vlaky za sebou nechávají parní stopu na území Slezska již několik let především díky Severní dráze císaře Ferdinanda, spojnici Dolních Rakous s Malopolskem. Avšak hlavní město rakouského Slezska - Opava je postaveno mimo tuto hlavní linii, stejně jako mimo vedoucí z Olomouce, ale končící už v Krnově. Železničním problémem této doby se zdá být také absence rychlého spojení Pruska s Uhrami. Není tedy divu, že se vynořuje plán, jak zmíněné celky propojit a to v podobě návrhu železniční tratě vedoucí z Opavy do Trenčína. Tím by se podařilo propojit Slezsko přes Moravu až k Vlárskému průsmyku. Ideou bylo následné protáhnutí linie až do Pruska. Nepředbíhejme však. Vždyť i samotná trať z Opavy k Trenčínu si na realizaci ještě chvíli počká. V roce 1969 žádá opavské konsorcium zastoupené některými významnými opavskými průmyslníky a bankéři o koncesi, jež by umožňovala vykonání přípravných prací pro trať. O koncesi však žádá také již zmiňovaná Moravskoslezská centrální dráha. Nyní se nacházíme v bodě, kdy proti sobě stojí dva podobné projekty a návrhy, kudy by trať měla vést. Navíc, jednotlivé zainteresované obce hájí právě tu variantu, ve které je trať vedena přes jejich katastr. Tato situace je zapříčiněna faktem, že železnice se má stát jednou z nejdůležitějších tras, která podpoří rozvoj průmyslu i zemědělství. Má umožnit přepravu obilí, uherského skotu, hornoslezského uhlí a samozřejmě i osob a tak obce pochopitelně o napojení stojí. Ministerstvo nakonec koncesi udělilo Moravskoslezské centrální dráze s návrhem trati vedoucí z Opavy do Hradce nad Moravicí, dále přes Bohučovice, Skřipov, Lukavec a Fulnek, dále na Suchdol nad Odrou, Nový Jičín, Valašské Meziříčí a Vsetín až k Vlárskému Průsmyku. V červnu roku 1873 je stavba železnice konečně zahájena. Práce probíhají současně na několika místech víceméně lidskou silou a s pomocí střelného prachu. Bohužel však na sebe následky krachu na vídeňské burze nenechaly dlouho čekat. Černý pátek postihl ve velké míře právě železniční společnosti a tak musela Moravskoslezská centrální dráha práce na trati omezit.  Dále se budoval pouze úsek z Opavy do Suchdolu nad Odrou, ale i zde 15. ledna 1874 práce utichají. Přerušenou stavbu se v průběhu následujících desetiletí pokoušelo obnovit, avšak neúspěšně. Jediným úsekem, který byl dokončen, se stal úsek z Opavy do Hradce nad Moravicí.

 

Po dráze z Opavy do Trenčína se vlak nikdy neprojel a jako megalomanský projekt je tedy příkladem důsledku neprůhlednosti tehdejšího soukromého podnikání železničních společností.

 

Nedostavěná železnice Opava – Trenčín, úsek Opava – Skřípov

Nedostavěná železnice Opava – Trenčín, úsek Opava – Skřípov. Zdroj: www.nedostavenatrat.estranky.cz

 

Nedostavěná železnice Opava – Trenčín, úsek Opava – Skřípov

Nedostavěná železnice Opava – Trenčín, úsek Opava – Skřípov. Zdroj: www.nedostavenatrat.estranky.cz

Křišťálová noc


    Již od vyhlášení Norimberských zákonu v roce 1935 byli Židé nejen v Německu, ale také na okupovaném území, silně diskriminováni a ostrakizováni. Postup německých státních orgánů postihl také rodinu sedmnáctiletého Herschela Grynszpana. Ačkoliv se jeho rodiče přistěhovali do Německa již v roce 1911, nemohli s dětmi prokázat německé občanství. Byly proto jako polští občané z  Německa vypovězeni do Polska. Polsko je však odmítlo přijmout a tak se Heschelova rodina s dalšími téměř 17 000 Židy octla v zemi nikoho, zbavena státní ochrany. Když se mladý Gryszpan, pobývající nelegálně ve Franci, o rodině a osudu polských židů dozvěděl, rozhodl se pro odplatu. Koupil si bubínkový revolver a dne 7. listopadu 1938 spáchal atentát na německého velvyslaneckého radu v Paříži Ernsta von Ratha. Ten na střelná poranění 
o dva dny později zemřel. Stalo se tak v den připomínky tzv. Pivnicového puče, kde vystoupil ministr propagandy Josef Goebles s přednesem, který si vyložili Hitlerovi příznivci jako popud k protižidovskému pogromu. Ten se odehrál v noci z 9. na 10 listopadu 1938. V jeho průběhu byly rabovány a vypalovány nejen synagogy, ale také židovské obchody a domy. Židé byli zatýkáni a posílání transporty do koncentračních táborů. 91 z nich přišlo té noci o život. Ačkoliv nacistická propaganda představovala Grynszpanův atentát jako pokus židů o vyvolání nepřátelství a tvrdila, že pogrom nebyl organizovaný, opak byl pravdou. Byl organizován státem a stranou. Podle všudypřítomných střepů z oken a lustrů je tato noc označována jako Křišťálová a stala se vůbec nejhorším židovským pogromem v novodobé historii. Byl to mezník nacistické politiky, po kterém přišla represivní opatření a konečné řešení. Křišťálová noc neušetřila ani židovské památky v Opavě. Většina z nich byla poničena nebo dokonce zničena. Osudnou se stala také pro opavskou synagogu.


    Před druhou světovou válkou stávaly v Opavě synagogy dvě. Ta starší byla situována na dnešní Masarykově ulici. Její podobu neznáme, ale víme, že byla židovskou obcí využívána do roku 1896. V té době už se ale Opava mohla pyšnit synagogou novou. Jednalo se o honosnou stavbu, architektonicky velmi ceněnou, vystavěnou v té době ve velmi oblíbeném maursko – orientálním stylu. Autorem projektu budovy byl věhlasný Jakob Gartner, který mimo jiné projektoval například synagogy v Olomouci, Vídni nebo Debrecínu. Opavská synagoga byla obdélníkovou patrovou budovou o vnějších rozměrech 33 x 18 m a výšce 28 m. Zvenku zdobena nápadným červeným cihelným zdivem prokládaným žlutými pásky omítky. Nad hlavním sálem spočívala kopule podpíraná čtyřmi mohutnými pilíři a nad průčelím se tyčila dvojice věží. Chrám byl poněkud neobvykle orientován na jihovýchod a to z důvodu zachování tehdejšího urbanismu. Vnitřní dispozice již byla tradiční. V přední části byl situován svatostánek (aron ha-kodeš) a podium s řečništěm (bima, almenor) a to ve formě chrámku. V přízemí se rovněž nacházela zimní modlitebna, místnost pro rabína a kantora a samozřejmě sedadla pro muže. Bylo jich zde přesně 204. Jelikož v synagogách se nemodlí muži dohromady s ženami, ženská galerie byla umístěna v patře. Rovněž se v něm nacházely varhany a místnost pro zpěváky. Sál se pyšnil bohatou výzdobou, především mramorovou a za zmínku rozhodně stojí také výzdoba kopule, jež byla iluzí noční oblohy. Synagoga byla otevřena 8. 12. 1896 a svým účelům sloužila až do vypálení nacisty 10. listopadu 1938 v dopoledních hodinách. Trosky byly zcela odklizeny až po půl roce. Dnes už ji na místě, kde původně stávala, připomíná pouze památník a název ulice.


    Před válkou měla Opava zhruba tisíc židovských obyvatel. Po válce jich, dle poválečných registrů, zbylo pouze 145. Z toho 75 tzv. B Židů, což znamená, že se jedná o lidi židovského původu, ale ne židovské víry. Nacisté však žádné rozdíly nedělali. Křišťálová noc otevřela cestu k holocaustu.

 

Pohled na tzv. Novou synagogu v Opavě

Pohled na tzv. Novou synagogu v Opavě

 

Boční pohled na synagogu

Boční pohled na synagogu

 

Boční pohled současnost

Boční pohled současnost

 

Průčelí synagogy rok 1926

Průčelí synagogy rok 1926

 

Mohyly dávných předků

    
    Pokud se budete procházet po lesích mezi Stěbořicemi a Zlatníky, pravděpodobně se ocitnete také na místě, kde se vám pod nohama bude nápadně vlnit terén. Nejedná se bikrosovou dráhu, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale 
o mohylové pohřebiště slovanského kmene Holasiců, pocházející z 9. století. 


    První nález zde byl učiněn v roce 1896, ale průzkum byl proveden až v létě roku 1952 a to pravěkým oddělením Slezského muzea v Opavě. V té době se jednalo o vůbec první materiál svého druhu na Severní Moravě. Původním pohřebním rituálem Slovanů bylo spalování zemřelých. Pohřbívání nespálených těl se stalo běžným až na sklonku 
8. století a ještě v průběhu 9. století se kosterní i žárové hroby objevovaly souběžně. 

    I když byla část naleziště ve Stěbořicích v 19. století poškozena lomem, dochovalo se asi 40 mohyl rozmístěných obvykle v pravidelných řadách, táhnoucích se od severu k jihu. Jsou samostatné nebo splývající v delší náspy a kolem některých mohyl je možno vidět mělké příkopy. Ty vznikly vybráním materiálu při navršování mohyl. Dno jámy bylo vystláno větvičkami a travinami. Největší zdejší mohyla měla výšku 110 cm a průměr 7 m. Mrtvá těla zde byla do hrobů ukládána dle zvyklosti čelem k vycházejícímu slunci, čili na východ a to v poloze naznak s lebkou na týlu, s pažemi podél těla a nohama vedle sebe. Archeologické průzkumy dokazují, že slovanské pohřební obřady byly snůškou nejrůznějších rituálů. Ve Stěbořicích se v mohylách našly kousky uhlíků, což nasvědčuje, že zde docházelo k tzv. vykuřování hrobů. Vedle nich byly také objeveny střepy nádob, které nám zase odhalují jejich záměrné rozbíjení při přípravě pohřební hostiny. Tyto střepy byly vkládány do hrobu jako oběť zemřelému. Obvody mohyl značily hraničky hořícího dřeva. V hrobech se také kromě ostatků našly výbavy válečníků pro cestu na onen svět, chomáč vlasů, jehož struktura je stejná jako u dnešního obyvatelstva a také veliké množství nejrůznějších předmětů jako keramika, šperky a sekerky. Především pak zmíněný inventář může být jakousi indicií v pátrání, kdo vlastně Slované na severní Moravě byli.  


     O kmeni Holasiců toho stále mnoho nevíme. Nejstarší pramen pochází z poloviny 9. století a jedná se o Popis měst a krajin na severní straně Dunaje, tzv. geograf Bavorský.  I když se jde o pouhý soupis slovanských kmenů, tedy výčet jmen kmenů a počtu hradisek, je v podstatě jediným pramenem, který výslovně kmen Holasiců jmenuje a potvrzuje jeho existenci. Patrně se jednalo spíš o kmen menší, protože geograf jej doslovně popisuje jako „Golensizi civitates V“ („Holasici – pět hradů“). Jen pro srovnání, Morava dle tohoto pramenu čítala hradisek 40.Další prameny se o kmeni zmiňují spíše nepřímo. 


    Pokud se zaměříme na otázku etnické příslušnosti, historikové nabízejí několik variant. Nejpravděpodobnější se však zdá být, že se jednalo o kmen český (moravský). Nasvědčuje to hned několik faktů. Hradiska rozeseta na území Holasiců byla budována pro ochranu při útoku ze severu či severovýchodu. Nabízí se tedy, že zde nepanovalo mírové soužití s polským kmenem Opolanů, který sídlil severněji. Inventář ze Stěbořických mohyl ukazuje až příliš nápadnou podobnost s nálezy z Velké Moravy. Dokonce víme, že v 9. století se kmen Holasiců součástí Velké Moravy stal. Co se týče osídleného území, doposud jej nelze se stoprocentní jistotou vymezit. Předpokládá se ale, že hranice tvořily Jeseníky a na severu řeka Odra. Otazníkem je hranice východní. Co však můžeme více méně potvrdit je fakt, že kmen Holasiců rozhodně sídlil na Opavsku. Vždyť ve středověku se oblast přímo označovala jako holasická provincie. Pravděpodobné také je, že hlavním sídlem kmene byly dnešní Holasovice.


     Ačkoliv zatím neurčíme přesné území, etnickou příslušnost ani jazykovou příslušnost Holasiců, můžeme konstatovat, že alespoň kulturní jednota s Moravou a sounáležitost k onomu etnickému celku je nepopíratelná.

Mohylové pohřebiště – dnešní podoba, Stěbořice

Mohylové pohřebiště – dnešní podoba, Stěbořice

 

Mohyly 3, 4 a 6 před odkrytím

Mohyly 3, 4 a 6 před odkrytím. Zdroj: Časopis Slezského zemského muzea II, 1952, Série B, str. 11, autor A. Pustk 

 

Rozmístění mohyl, Stěbořice

Rozmístění mohyl, Stěbořice. Zdroj: Časopis Slezského zemského muzea II, 1952, Série B, skládací příloha

 

Mužský hrob č. 6, Stěbořice

Mužský hrob č. 6, Stěbořice. Zdroj: ČSZM, II, 1952, Série B, autor A. Pustka, vlevo - str. 17, vpravo – různé strany 

 

Ukázky nálezů, Stěbořice

Ukázky nálezů, Stěbořice. Zdroj: ČSZM, II, 1952, Série B, autor A. Pustka, vlevo - str. 17, vpravo – různé strany