Obsah

vesnické památkové zóny

Vesnická památková rezervace Lipina

Ves Lipina náležela při dělení Opavska v roce 1377 několika zemanům a připadla k dílu knížat Přemka a Václava. Roku 1431 Lipinu držel Mikuláš Chlebičovský, poté se majitelé často střídali a od roku 1574 byla v nájmu hradeckého panství. V nepříznivých časech dějin ves zpustla. Roku 1783 na místě takzvaného Lipinského dvora založil novou ves hradecký pán Jan Karel Lichnovský a osídlil ji Němci z oderského panství. Jde o celistvě dochovanou ves s pravidelným ulicovým půdorysem a významným souborem lidové architektury východosudetského typu. Dodnes stojí 25 původních usedlostí, z nichž 12 je vyhlášeno kulturní památkou. Pro svou urbanistickou hodnotu byla Lipina v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. Dochovala se také kaple Nejsvětější Trojice z roku 1867, u ní je kříž postavený v roce 1889.

Zaniklá obec Kerhartice

Poprvé jsou Kerhartice připomínány v roce 1397. Rozkládaly se na středním toku řeky Moravice. Na místě staršího kostelíku zřejmě už ze 16. století, byl v roce 1804 postaven nový kostel zasvěcený sv. Martinovi. Původní německé obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím, v obci byly dva mlýny, družstevní lihovar a břidlicový lom. Po roce 1945 přicházejí noví osídlenci, ale v souvislosti se stavbou přehrady Kružberk musí v 50. letech odejít i oni. A samotná obec zaniká v roce 1965. Kerhartice byly ze všech bývalých obcí položeny nejblíže hladině přehrady, některé stavby jsou dokonce pod vodou. V okolních lesích můžeme dohledat mnoho zbytků základů původních domů, půdorys hřbitova obklopujícího již neexistující kapli sv. Jana Baptisty. Kostel sv. Martina byl zbořen v roce 1985.

Osada Pilný Mlýn

V místě dnešní osady Pilný Mlýn postavil v letech 1588-1601 rytíř Karel Bítovský z Bítova, tehdejší majitel Litultovic a Lhotky, vodní mlýn s rybníkem a náhonem. Prvním majitelem mlýna se stal Wenceslaus Pilny Mlynarz – odtud zřejmě pochází název osady Pilný Mlýn. Za třicetileté války byl mlýn vypálen a za pomoci vrchnosti znovu obnoven. Mlýn byl v provozu do roku 1874, poté jej nový majitel baron Rollsberg zrušil a na jeho náhonu zřídil pilu. V roce 1892 projel Pilným Mlýnem první vlak. Dnes je v osadě 6 rodinných domů.

Osada Luhy

Železniční zastávka na trati Opava - Jakartovice, která původně vedla přes Svobodné Heřmanice až do Horního Benešova, nese název Mladecko. Podle katastrální mapy však patří k osadě Luhy náležející pod správu městyse Litultovice. Osada Luhy leží na toku říčky Hvozdnice a potoku Deštná. Dříve byl v osadě parní mlýn postavený v roce 1872. V roce 1959 vyhořel. Ve dvou lomech, které se později spojily, se těžil kámen. Kamenolom je v provozu dodnes. V současné době je v osadě Luhy 18 rodinných domů.

Osada Choltice

Choltice byly založeny v roce 1846 Antonínem Sedlnickým z Choltic, který v té době vlastnil jezdkovické panství. Na kopci zvaném Březí vznikla osada za účelem chovu jalovic a práce kolem nich. V roce 1878 převezl mlynář Konrád Romfeld ze Sádku do Choltic větrný mlýn německého typu. Mlýn byl plně funkční až do roku 1954. V současné době budovu mlýna a malou mlynářskou expozici udržuje pravnuk Radomír Romfeld. Od roku 1949 patří Choltice k Litultovicím. Dnes je v osadě 21 rodinných domů.

botanické zahrady, arboreta

Arboretum Nový Dvůr

Základy arboreta položil již v letech 1906 – 1928 Quido Riedel, který začal kolem pseudorenesančního zámku budovat park v anglickém stylu. Až později, v roce 1958 bylo na základě stávající dendrologické sbírky založeno arboretum jako součást Slezského zemského muzea. Nyní zde roste na 7 000 druhů, především stromů a keřů. Postupně vznikaly nové expozice zaměřené na geografické celky. Nejzajímavější je sbírka Dřeviny pěti světadílů a velká sbírka Rhododendronů, která patří k nejbohatším sbírkám v ČR. Vyhledávaná je i skleníková expozice subtropických a tropických rostlin.

atrakce

Křesťanský labyrint

Obec Bělá se pyšní další zajímavou atrakcí pro turisty. Vedle Pstruží farmy a Priessnitzových koupelí s léčivým pramenem, se zde nachází také Křesťanský labyrint. Labyrint je umístěn právě vedle Priessnitzových koupelí a je s nimi spojen cestičkou. Labyrint má podobu ploché soustavy cestiček o kruhovém průměru 25 metrů. Jeho povrch je tvořen ostře pálenými 120 let starými cihlami a přístupové komunikace jsou dlážděny zámkovou dlažbou. V bludišti vede do středu jen jeden chodník. Představuje duchovní cestu, klikatou stezku duše lidským životem.

Autorkou projektu je Andrea Murdock, která se touto zvláštností nechala inspirovat při svém pobytu v USA a našla pro její realizaci další nadšence.

Celý tento projekt byl financován Nadací OKD, konkrétně z programu nadace "Pro budoucnost". OKD na projekt Vybudování labyrintu s přístupem pro handicapované k léčebnému prameni, poskytly prostředky ve výši 704 129 Kč.

Z historie labyrintů:

Labyrintová spirála inspirovala i mnohé jiné země. Nestarší známý labyrint pochází již z 19. stol. p. n. l. z Egypta, kde představoval cestu podsvětím. Labyrinty jsou známy i z buddhistického myšlení, kde jsou to složité cesty k osvícení. Ale archetypem pro evropskou kulturu je labyrint, který podle řeckého mýtu postavil pro krétského krále Mínóa Daidalos. Labyrint tu tvoří dezorientující změť cest, ve které neznalý člověk zabloudí, ale jež nicméně obsahuje pravou cestu do středu. V mýtu číhá v hloubce labyrintu Mínótauros – zčásti muž, zčásti býk – a požírá mládence a panny nabídnuté mu za oběť. Cestu do středu najde nakonec hrdina Théseus a netvora zabije. Cestu zpět dokáže najít s pomocí zlaté nitě, kterou předtím odvíjel od vchodu. Labyrint tu symbolizuje představu proniknutí ke středu iniciační zkouškou osobních kvalit. Tak se začal spojovat s duchovním pokrokem a objevováním sebe sama. Svou složitou a klikatou podobou představuje labyrint pro ty, kdo jej pochopí, řád, kdežto pro nezasvěcence zmatek.

Na rozdíl od skoro veškeré posvátné architektury má u labyrintu největší moc ta nejnižší úroveň. Archeologické pozůstatky na Krétě naznačují, že labyrint mohl být založen na Mínóově paláci v Knossu, kde byl trůnní sál jako posvátná jeskyně. Zdá se, že palác měl horní sluneční část zasvěcenou životu a spodní měsíční oblast věnovanou smrti; odráželo to myšlenku, že posmrtný život je z hlediska náboženství důležitější než život. Ozvěnou toho byl i egyptský labyrint, kde ležel pod dostupnou kultovní oblastí podzemní prostor pro tajné obřady a hrobky, do nichž byl nezasvěcencům vstup zakázán.

Jak na to poukázala spisovatelka Jill Purceová, dojem z pohybu při hledání cesty labyrintem se podobá po mnoha stránkách pohybu inherentnímu spirále. Jediná pravá cesta, často nazíraná jako cesta poutníka vrcholí setkáním s božským. Představa labyrintové spirály stáčející se do sebe vedla k obrazům dvousměrného pohybu, při němž jdou hledači pravdy jedním směrem a andělé nebo božští poslové přicházejí z druhého. Mystici hloubali nad myšlenkou, že konec spirály je současně jejím začátkem, nebo že spirála vede docela ven z tohoto pozemského světa. Mnoho kultur přisuzuje duchovní význam vířivým tancům, které vyvolávají krajní vytržení nebo stav transu jakoby z jiného světa. Představu rozšiřování vědomí, kterou vyvolává spirálový vzestup, nacházíme všude na světě, snad nejdramatičtěji v dynamicky stoupajícím spirálovém minaretu mešity v irácké Samaře z 9. stol.

Idea labyrintu fascinovala mysl křesťanů už odedávna. V raném křesťanském myšlení bylo bludiště symbolem cesty nevědomosti odvádějící od Boha. Kolem 13. století získal však labyrint pozitivní symboliku jako cesta poutníka posetá nesnázemi. Od 17. stol. byl labyrint reprodukován také ve světském kontextu, například ve formě bludišť ze živých plotů velkých rezidencí, a odrážel obecný zájem o nalezení cesty k cíli.

Labyrintová spirála je zobrazena v dlažbě mnoha středověkých katedrál. V katedrále v Chartres ve Francii ze 13. století je bludiště na podlaze chrámové lodě umístěno tak, aby je západní růžicové okno přesně pokrylo, kdyby měla zeď, do níž je zasazeno, veřeje u země a zeď se sklopila. V bludišti vede do středu jen jeden chodník. Představuje duchovní cestu, klikatou stezku duše lidským životem, zatímco růžicové okno zobrazuje Poslední soud, úděl duše po smrti. Bludiště umístěné na počátku chrámové lodě tvoří také iniciační překážku k posvátné oblasti u oltáře. Růžice uprostřed bludiště v Chartres je podle některých umístěna nad mocným zemským proudem, který silně působí na ty, kdo procházejí bludištěm.

Text převzat z knihy: C. Humphrey, Posvátné stavby.

Hřiště pro malé i velké turisty

V létě roku 2011 byl dokončen areál dětského hřiště s venkovním krbem a ruskými kuželkami. Sousedí s víceúčelovou sportovní plochou a fotbalovým hřištěm. V těsné blízkosti je možné využít dřevěný altán. Areál se nachází v klidné části na okraji obce. Je dobře dosažitelný pro pěší turisty, cyklisty a také návštěvníky, kteří obec navštíví auty.

Cvičné horolezecké skály s vyhlídkou

Lezecká stěna Hradisko je rozdělena do tří částí. Skalní masiv na levé straně je označován jako Žabí kůň, uprostřed je Hlavní masiv s jeskyní a vpravo skalní stěna Rozlámaná. Výstupové cesty jsou fixně jištěny skobami, kruhy a nýty. Obtížnost výstupových cest je II - VI. Skalní jeskyni nechal vyhloubit továrník Carl Weisshuhn, jehož rodinný statek Na Stoupách leží dnes na dně Kružberské přehrady, a měla sloužit jako rodinná hrobka. Na vrcholu cvičné lezecké skály Žabí kůň je umístěn trigonometrický bod s vybudovanou vyhlídkovou plošinou. K místu, odkud je rozhled na přehradu, řeku Moravici či chatovou osadu s penzionem Velké sedlo, se dostanete lesem nad stěnou.

přírodní zajímavosti

Kaskáda rybníků

V této malebné rekreační oblasti je možnost rybolovu, ale také rekreační běh, jízda na kole, sběr lesních plodů, v zimě pak bruslení.

Přírodní rezervace Hněvošický háj

Přírodní rezervace, jejíž výměra činí 68 ha, se nachází po pravé straně u obce Hněvošice směrem na Opavu a byla vyhlášena v roce 1969. Celá plocha rezervace je v soukromém vlastnictví několika majitelů, kteří se zavázali dodržovat plán péče pro danou lokalitu.

Vyznačuje se karpatskou květenou nížinného lesa. Důvodem k vyhlášení rezervace bylo zachování uceleného dubohabrového háje jako ojedinělého lesního ostrůvku v odlesněném a zemědělsky intenzivně využívaném území. Dubohabrový háj v členitém terénu s mírnými svahy různých expozicí, ale i zářezy a roklemi potůčků a pramenišť, je tvořen přirozenou lipovou doubravou s četnými karpatskými prvky. Roste zde např. hvězdnatec zubatý, pryšec mandloňovitý, zapalice žluťuchovitá a ostřice chlupatá.

Kromě dubu letního a lípy malolisté jsou v porostu hojné habry, ve sníženinách také jasany, javor klen a javor mléč. Z méně obvyklých dřevin najdeme např. javor babyku, lýkovec jedovatý a břízu tmavou.

Rostou zde také pižmovka mošusová a medovník meduňkolistý, v jižní části rezervace byly nalezeny vzácné mechy: bezvláska a baňatka ohnutá. Lokalita funguje jako refugium místní fauny listnatých lesů nižších poloh. Hnízdí zde ostříž lesní, holub doupňák, datel černý, slavík obecný a lejsek černohlavý.

Koutské a Zábřežské louky

Přírodní rezervace - rašelinné louky s význačnými mokřadními společenstvy rostlin byla vyhlášena v roce 1973 a roku 1997 podstatně rozšířena na dnešní plochu 375,70 ha. Nachází se na katastrálním území Kravaře ve Slezsku a Zábřeh u Hlučína.

Přírodní rezervaci tvoří ojedinělý ucelený komplex mokřadních luk, luhů a rozptýlené zeleně se zbytky slepých, mrtvých ramen a periodicky zaplavovaných tůní v nivě řeky Opavy a říčky Štěpánky. Rozlehlou nivu kolem obou toků tvoří hlinitý fluviální podklad doplněný organickou hmotou s pozůstatky slepých meandrů a ramen řeky. Kromě toho podklad luk tvoří štěrkovo-písčité sedimenty. Na podmáčených loukách se daří pcháčovým, bezkolencovým a vlhkomilným druhům rostlin.

Národní přírodní památka Landek

Oblast chráněného území se táhne podél levého břehu řeky Odry před jejím soutokem s řekou Ostravicí a bylo vyhlášeno roku 1966 na ploše 2,75 ha. Zahrnovalo výchozy uhelných slojí (těžba černého uhlí) s navazujícím lesním porostem. Roku 1989 došlo k rozšíření na současnou rozlohu 85,53 ha a rozprostírá se na katastrálním území Petřkovic a Koblova.

Tato lokalita je první lokalitou na Ostravsku, kde se začalo dobývat cílevědomým těžařským způsobem. Nejvýznamnějším dolem v celé historii dobývání byl důl Anselm. V areálu NPP Landek najdeme velkou koncentraci zajímavých památek. Byly zde nalezeny pozůstatky sídliště lovců mamutů se soškou Petřkovické Venuše vytvořené z krevele, stejně tak i důkazy o použití kamenného uhlí touto skupinou. Na vrcholu kopce byly nalezeny pozůstatky dřevěných palisád slovanského hradiště. Na povrch zde vystupují produktivní karbonské vrstvy a každý se může podívat, jak takové uhlí na Slunci vypadá. Po cestách vás povede naučná stezka a navrcholu kopce i nová dřevěná rozhledna.

Nachází se zde také naučná stezka, která prochází tímto chráněným územím a informuje návštěvníky o přírodních zajimavostech či historii osídlení a dolování uhlí na Landeku.

Landek je chráněn jako lokalita evropského výzkumu a řadíme ji mezi nejvzácnější přírodní a kulturní památky České republiky.

Národní přírodní památka Hranečník

Chráněné území Hranečníku bylo vyhlášeno roku 1990 a jeho rozloha činí 4,93 ha. Nachází se na katastrálním území Píšť na severovýchodním okraji lesa Hranečník a na česko-polské hranici.

Toto území slouží převážně k ochraně jedné z největších hnízdních kolonií volavky popelavé na území České republiky. Hnízdniště je situováno ve vzrostlém lese s dominantní borovicí lesní a výraznou příměsí dubu letního. V dnešní době je četnost hnízd odhadována na 120 hnízdících párů.

Přírodní rezervace Černý les I. a II.

Obě přírodní rezervace byly vyhlášeny v roce 1970. Jejich rozloha je 8,06 ha Černý les I. a 7,69 ha Černý les II. v nadmořské výšce 227–251 metrů. Nacházejí se v katastrálním území Šilheřovice v severozápadní části stejnojmenného lesa.
Jde o nejstarší bučiny v okrese Opava. Předmětem ochrany jsou zachovalé acidofilní buničiny pralesního charakteru. Přirozený bukový porost, jehož území je tvořeno starou, nepravidelně prosvětlenou dubovou bučinou s převahou tvárného buku. Tento porost s velkou genofondovou hodnotou, dříve typický pro Slezskou nížinu, je v této oblasti již velmi vzácný. Je to pozůstatek původních podmáčených dubových bučin s ostřicí třeslicovitou (Carex brizoides), dříve rozšířených v severovýchodních částech Moravy a ve Slezsku a dokladuje vývoj lesních ekosystémů v Ostravské pánvi a v Hlučínské pahorkatině. Les tvoří buková kmenovina ve stáří 100 až 150 let. Na světlinách se objevuje zmlazení lípy, habru, klenu, ojediněle dubu. Roste zde 400 druhů hub.
Ze vzácných živočichů jsou to dnes již ojediněle se vyskytující obojživelníci, jako je čolek velký, ropucha velká a jiné žáby. Z hojných druhů ptactva pak čáp černý, chráněný létající savec netopýr stromový a v některých pevnůstkách pobývající netopýr černý.
Rezervace jsou zařazeny do seznamu NATURA 2000 s hlavním předmětem ochrany páchníka hnědého. V téměř tisícihektarovém lese je známá Bažantnice, jedna ze tří největších v republice, založená v roce 1852 lesmistrem Exnerem.

Přírodní rezervace Černý les I

Na celé ploše chráněného území převládají dubové bučiny asociace Carici-Quercetum, typické pro Ostravskou pánev, s příměsí lípy (Tilia cordata), habru obecného (Carpinus betulus), břízy bělokoré (Betula pendula), javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a modřínu opadavého (Larix decidua).

V bylinném patře dominuje ostřice třeslicovitá (Carex brizoides). Na lokalitě se vyskytují dva vzácnější druhy střevlíkovitých brouků – Cychrus attenuatus, indikující přirozené chladnější lesy a Abax carinatus. Dále byly zjištěny některé běžnější, především lesní druhy střevlíků – střevlík fialový (Carabus violaceus), kožitý (Carabus coriaceus) a zahradní (Carabus hortensis), střevlíčci Pterostichus burmeisteri, niger, oblongopunctatus a Abax parallelepipedus. Za zmínku stojí pozorování krutihlava obecného (Jynx torquilla).

Přírodní rezervace Černý les II

Tvoří: buk lesní (Fagus sylvatica), dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus), doplňuje je bříza bělokorá (Betula pendula) a ojediněle jedle bělokorá (Abies alba).

V bylinném patře rostou některé regionálně ohrožené druhy vyšších rostlin, např. ostřice chlupatá (Carex pilosa) a brčál menší (Vinca minor).

250 let starý pralesovitý porost je zvlášť příhodným stanovištěm pro vyšší houby vázané na různé fáze odumírání a rozkladu dřevní hmoty. Mezi význačné druhy patří mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea), závojenka dvoubarvá (Entoloma dichroum), závojenka buková (Entoloma placidum), houžovec medvědí (Lentinellus ursinus), bedlovnice zlatá (Phaeolepiota aurea), kukmák vláknitopochvatý (Volvariella villosovolva), hvězdovka smrková (Geastrum quadrifidum).

Tlející dřevo a stromové houby jsou biotopem neobvykle pestré entomofauny, na niž v potravním řetězci navazují netopýři. K nejcennějším patří netopýr stromový (Nyctalus leisleri), dále netopýr parkový (Pipistrellus nathusii), netopýr velký (Myotis myotis) a netopýr černý (Barbastella barbastellus). Všechny tyto druhy patří mezi silně ohrožené. Zajímavý je taky výskyt netopýra Brandtova (Myotis brandtii), zařazeného mezi druhy ohrožené. Celkem bylo pozorováno 10 druhů netopýrů a z chiropterolo­gického hlediska se jedná o lokalitu středoevropského významu.

Z ptáků vedle běžných druhů v porostech hnízdí hýl rudý (Carpodacus erythrinus) a na okraji rezervace čáp černý (Ciconia nigra).

Červená hora – bývalý lom

Červená hora (749m/n/m) je nejvyšší bod a zároveň je jedinou pravou sopkou tzv. stratovulkánem v okrese Opava. Je součástí Domašovské vrchoviny Nízkého Jeseníku. Vulkán byl plně aktivní asi před dvěma miliony let. Nacházíte se v místě bývalých čedičových lomů. Větší z lomů je atraktivnější a jeho lomová stěna dosahuje až dvaceti metrů. Dávnou sopečnou činnost připomíná lávový suk, který uprostřed odtěženého čedičového lomu vystupuje ze země. Pro tuto lokalitu je typická kulovitá odlučnost čediče a rovněž výskyt tmavě zelených olivínů. Typickou horninou této oblasti je rovněž jílovitá břidlice, která tvoří stěny kolem čedičového suku. Nemá zde však svou typicky šedou barvu, ale v důsledku žáru vytékajícího magmatu se zbarvila do odstínu vypálené cihly. V okolí můžete pozorovat překrásně kvetoucí a částečně vypásané louky se spoustou motýlů a hmyzu.

Kamenná hora – Otická sopka

Nejvyšším bodem Otic je Kamenná hora (311 m. n. m.), která náleží k nevysokému pásmu předhůří Nízkého Jeseníku. Na jejích svazích se rozprostírá přírodní památka Otická sopka, která byla vyhlášena v roce 1991 a zabírá území o rozloze 10 ha. Název napovídá, že jde o útvar sopečného původu. Zdejší čedičová hornina je výrazně starší než u sopek z okolí Bruntálu, její stáří bylo stanoveno přibližně na 20 miliónů let. Kráter na vrcholu sopky vznikl v důsledku lomové těžby v první polovině 20. století. Lom byl v provozu od roku 1890 a útlum těžby nastal v roce 1949. Kamenná hora je opředena spoustou lidových pověstí. Podle jedné z nich otiskl své kopyto do jednoho z balvanů na vrcholu hory samotný čert. Ještě na počátku 20. století říkali místní lidé Kamenné hoře Peklo.

Údolí řeky Moravice a Přírodní park Moravice

Přírodní park Moravice byl vyhlášen v roce 1994 a rozprostírá se na 14 215 ha v údolí řeky Moravice. Toto zařezané údolí je největším a nejdelším údolím, které protíná Nízký Jeseník. Od přehradní zdi vodní nádrže Kružberk po Hradec nad Moravicí tvoří řeka na 15,5 km dlouhém pruhu celkem 36 hluboko zaklesnutých meandrů. Řeka se nejvíce zařezává do podloží v úseku od Kružberku po Domoradovice. V těchto místech teče až 150 m pod úrovní okolní krajiny. Hluboce zaříznuté údolí se strmými zalesněnými svahy a poměrně malá údolní niva tvoří nejen malebnou krajinu, ale i oblast s velmi pestrým vegetačním krytem, který poskytuje příznivé životní podmínky pro navazující faunu. V přírodním parku Moravice se vedle hradu Vikštejna nacházejí i dva zámky s nádhernými parky - Hradec nad Moravicí a Raduň.

Břízy tmavé v Raduni

Není snad mezi námi nikdo, kdo by neznal břízu. Tento strom je všeobecně znám pro svou bílou kůru a právě tento typický znak je výrazně potlačen u břízy tmavé, která roste v okrese Opava nejen na lokalitě u raduňských rybníků, ale například v chráněných přírodních rezervacích v Hněvošickém háji a na úvalenských loukách. Břízy tmavé v Raduni se nacházejí v počtu 21 mezi prvním a druhým rybníkem ze čtyř, počítáme - li je od Opavy. Místo je označeno tabulí Památný strom. Největší břízu tmavou, u které se právě nacházíte, si zapamatujte podle barvy a struktury borky a můžete se vydat hledat další.

Řeka Opava

Řeka Opava je hlavní tepnou krajiny v severní části Slezska. Tok začíná třemi prameny v nejvyšších oblastech Hrubého Jeseníku a celkem měří 129 km. Řeky Opava a Moravice odvodňují převážnou část Opavska a Hlučínska. Jejich společný soutok se nachází na východním okraji města Opavy. Společně patří do povodí Odry, která ústí do Baltského moře. Mezi Opavou a Hlučínem tvoří řeka rozsáhlé meandry a záplavová území. Bohužel, většina hodnotných procesů v říční krajině, například eroze, štěrkové lavice, poříční tůně nebo vymílání břehů, je omezována. Řeka je tak do značné míry regulována a je velmi narušen vodní režim krajiny.

Raduňský mokřad a rybníky

Soustava pěti raduňských rybníků před obcí je napájena z potoku Raduňka. Dnes se jedná o typické produkční rybníky se všemi negativními vlivy na život v nich. Ochranářsky nejcennějšími částmi této lokality zůstaly rákosiny na březích rybníků a olšiny v podmáčených částech. Velmi cenné a významné jsou uměle vytvořené mokřady mezi rybníky a silnicí. Umělé tůně jsou útočištěm pro mnoho obojživelníků, hmyz a jiné vodní bezobratlé. V podvečer se zde můžete zaposlouchat do koncertu žab, slavíků a rákosníků. Ve vodě zase můžete pozorovat vzácné živočichy jako kuňku obecnou, rosničku zelenou nebo čolka velkého. Občas zahlédnete lovit užovku obojkovou.

Potok Raduňka - údolí Raduňky

Potok Raduňka je drobný tok pramenící na jižním úbočí Podvihovského vrchu. Dále protéká zalesněným údolím na sever k obci Raduň. V zámeckém parku napájí rybník Kameník a Vrchní rybník, poté opouští obec a napájí dále soustavu pěti rybníků. Po 10,7 km celkové délky se vlévá do náhonu Strouha a dále do řeky Moravice. V romantické lesnaté oblasti raduňského údolí se nachází jeho nejhodnotnější lokalita. Koryto potoka a břehový porost je nenarušený a je proto typickou ukázkou přírodního stavu potoka v oblasti Nízkého Jeseníku. Život v něm je bohatý. Můžeme zde pozorovat množství jepic, pošvatek, blešivců a jiných bezobratlých.

Mariánské louky

Mariánské louky se rozprostírají na levém břehu řeky Moravice. Z druhé strany je ohraničuje půl kilometru dlouhý vodní náhon, který se po pěti stech metrech rozděluje na dvě ramena. Jedno napájí stále funkční pilu. Druhý vede k malé vodní elektrárně. Tu nechal vystavět již kníže Lichnovský v roce 1921 a je stále funkční. Louky jsou převážně psárkové a částečně podmáčené. V létě zde můžeme pozorovat spoustu dnes již vzácných lučních květin. Návštěvníky zde na pěti zastaveních seznamuje naučná stezka s podrobnou historií, geologií, faunou, flórou a technickými památkami. Stezka začíná u hotelu Belaria a má necelé dva kilometry.

Tůně s ďáblíkem bahenním u Větřkovic

Na sever od obce Větřkovice se nachází les zvaný Dubina. Je tam několik pramenů Husího potoka, který teče na jih od lesa směrem do obce. Na hranici lesa a louky potok vytváří mokřad a podmáčenou louku s množstvím olší lepkavých. V jedné z tůní hojně roste vzácná jednoděložná rostlina - ďáblík bahenní. Ten zde byl v minulosti ochránci přírody uměle přemístěn z jiné lokality, které hrozil zánik. Rostlina kvete nejčastěji od května do července. Vyznačuje se nápadným bílým květem na klasech. Je to vzácné místo výskytu této chráněné rostliny.

Potok Jordán - Kyselka

Potok Jordán pramení nenápadným vývěrem na okraji Selského lesa mezi obcemi Nové Lublice a Moravice. Vlévá se do potoku Deštná těsně před rybníkem v Mladecku. Jedná se o velmi nenápadný a drobný tok, který protéká loukami a v některých místech má vyvinutý břehový porost. V místech tohoto bodu se nachází pramen uhličité kyselky. Jde o uměle vytvořený vrt, opatřený ruční pumpou. Spodní voda, obohacená v důsledku kontaktu s horninami o minerální látky, je zde z hlubin čerpána na povrch. Zdejší kyselka je dokonce bohatší na rozpuštěné minerální látky než proslulé prameny v Jánských Koupelích. Pro doušek přírodní kyselky se k prameni odpradávna sjíždějí lidé z okolních i vzdálenějších obcí.

Přírodní památka Heraltický potok

Mokřady mají v krajině své nezastupitelné místo. Meliorací, narovnáváním vodních toků a ničením pobřežních porostů jsme se připravili o vzácné biotopy mnoha zajímavých, mnohdy již silně ohrožených, rostlinných a živočišných druhů. Motivem ochrany území s meandrujícím Heraltickým potokem je právě záchrana podmáčených a zaplavovaných luk a na ně navazujících mokřadů. Území na ploše 14 ha bylo vyhlášeno jako přírodní památka v roce 1991. Podmínky v rezervaci jsou velmi vhodné pro rozmnožování obojživelníků v malých tůňkách. Žijí zde čolek velký i obecný a rosnička zelená. Obyvateli vlhkých luk s hustým porostem jsou ještěrky živorodé. V tůňkách loví pulce užovka obojková. Klidných prostor v rákosinách využívá pro hnízdění několik párů motáků pochopů, kteří jsou uvedeni v Červených seznamech ohrožených druhů.

Přírodní památka Hůrky

Zde pod vrcholem zvaným Hůrky (466,6 m n. m.) se rozprostírá fytocenologicky zajímavý smíšený porost s převahou jehličnanů. Rezervace byla vyhlášena v roce 1995 na ploše 16 ha s cílem ochránit jedinečný porost původní borovice heraltické. Přestože se jedná o typ borovice lesní, vykazuje znaky ekotypu. Vyznačuje se vysokým rovným kmenem, ze kterého bylo možno nařezat dlouhé desky, vhodné pro stavbu lodí. Z toho důvodu byla velmi ceněna a vyvážena do loděnic v Terstu a Hamburku. V porostu je i původní modřín opadavý (subsp. polonica), dub letní, vtroušeně habr obecný, smrk ztepilý. Pod řídkým keřovým porostem, který tvoří převážně zmlazující lípa malolistá, roste třtina rákosovitá a křovištní, kostřava lesní a pšeníčko rozkladité.

EVL Jakartovice

Tato lokalita byla zařazena do systému ochrany přírody Natura 2000 jako Evropsky významná lokalita. Jedná se o komplex podmáčených psárkových luk mezi obcemi Jakartovice a Mladecko v nivě říčky Hvozdnice, která meandruje v údolí, kde je luh tvořen jasanem a olší. Na tomto podmáčeném biotopu se vyskytuje vzácný motýlek modrásek bahenní, jehož housenky se živí listy byliny krvavce totenu a jejich další vývoj je vázaný na mravence žahavého, v jehož hnízdech housenka přezimuje.

prameny, studánky

Studánka

Lesní studánka na jihozápadním okraji obce – možnost občerstvení a odpočinku na okraji lesa při procházce či vyjížďce na kole – leží na cyklotrase „C“.

Studánka Juliánka

Studánka vychází ze země u obce Kozmice, v lesíku na její severní straně. Pověsti o ní vypráví:
"Studánka Juliánka je tu už od nepaměti, ale předtím zde vyvěral ze země jenom pramen. Legenda vypráví, že malá dcerka zdejšího Fořta, Julie, zabloudila a rodiče ji našli u tohoto pramene. Julie si omývala tváře a oči vodou z pramene, což na ni blahodárně působilo. Proto zde Fořt nechal zhotovit studánku, která je pojmenována po dceři Juliánka. Ke studánce odedávna patří kámen, kam neznámý člověk vysekal nápis Juliengelle - Juliin pramen."

Studánka byla dlouho ve špatném stavu, proto v r. 2008 místní hasiči i další ochotní občané s přispěním obecního úřadu upravili studánku do této podoby.

Ať osvěží tělo i ducha všem kolemjdoucím.

Léčivý pramen Židlo

Pramen lesní vody zvaný Židlo, vyvěrající na povrch z veliké hloubky v lese Pavlačka, má svou bohatou historii. Z vyprávění víme, jak pramen pomáhal lidem, ale i zvířatům už v 19. století. Voda byla popisována jako spolehlivá pomocnice při očních zánětech, kožních ekzémech atd.

Lázně Jánské Koupele

Léčivé prameny u řeky Moravice znali a využívali lidé odpradávna. První doloženou zprávu o nich máme z roku 1640. V roce 1810 koupil melčské panství Jan Hrabě z Tenczina a výstavbou prvních lázeňských budov založil osadu Jánské Koupele. Roku 1814 prodal panství i s lázněmi Janu hraběti Arz z Vassegu. V té době byl objeven pramen, který hrabě pojmenoval po své dceři Pavlíně. Největší rozkvět lázní nastal po roce 1895, kdy Jánské Koupele koupil Camillo hrabě Razumovský. Kromě velkorysé obnovy a modernizace lázní byla vyhloubena studna pro pramen nazvaný po Razumovského manželce Marii. Lázně byly v provozu do roku 1940, kdy zde německá okupační správa zřídila nejprve výcvikový tábor Hitlerjugend a později zajatecký tábor pro spojenecké důstojníky. Po roce 1945 byly lázně znárodněny a Razumovští odešli exilu. Jánské Koupele byly až do roku 1993 využívány jako zotavovna a ozdravovna. Poté objekty chátraly. Od roku 2003 vlastní areál soukromý majitel.

Svatá studna na Hanuši

K místu se váže více pověstí vztahujících se k období třicetileté války (1618-1648). Jedna z nich vypráví, že zde hradecký farář František Světlík zakopal v nejistých válečných dobách zlaté církevní relikvie z hradeckého kostela, aby je tak uchránil před ukradením cizáckými vojsky Švédů a Dánů. Když nebezpečí pominulo a hlomoz válečných zbraní v Evropě nahradil mír, byly kostelní relikvie vykopány a navráceny bez úhony do kostela sv. Petra a Pavla. Na místě uschování však v té době vytryskl ze skály do té doby neznámý a silný pramen a místo je od těch dob nazýváno „Svatou studnou“. Zásluhou místního odboru Matice slezské byla studánka s přilehlým okolím opravena v roce 2011.

zříceniny, tvrze

Hrádek Závada - „Švédské Šance“

Zachovalé, poměrně mohutné opevnění, pozůstatek
středověkého hrádku se nachází v Panském lese
vpravo od hlavní silnice Závada - Bohuslavice. Vlastní
jádro má rozměry 26 x 22 m, první příkop má šířku
14 m při vrcholu a 2 m u dna, druhý příkop 10 m při
vrcholu a 1,5 m u dna.

Vodní tvrz ve Velké Polomi

Původně gotické sídlo – vodní tvrz - bylo vystavěno koncem 13. století Vikartem z Polomi. Vysoká, až 1 metr silná kamenná zeď měla především obrannou funkci. Ve 14. století byla součástí areálu hospodářského dvora. Z této doby pochází i lidový název tvrze Milotička, jako vzpomínka na neúspěšné obléhání velkopolomské tvrze pánem z Milotic. Později v roce 1573 byla tvrz přestavěna v renesančním slohu a podobala se více zámku. Dalším mezníkem ve využití tvrze byl rok 1805, kdy byla přeměněna na sýpku a byty pro čeleď. Po roce 1948 sídlil v těchto místech Státní statek a objekt rychle zchátral.

jiné zajímavosti

Parkové sluneční hodiny

Sluneční parkové hodiny se nalézají u křižovatky, v sousedství kostela sv. Vavřince v Píšti. V době svého vzniku, v červenci roku 2005, byly hodiny největšími slunečními hodinami tohoto provedení v Evropě. Jsou zkonstruovány tak, aby ukazovaly astronomický čas v obci. Dominantou hodin je lilie, jeden z prvků symbolů obce Píšť (erbovní znak pánů ze Zvole, majitelů obce Píšť v 16. století).

Hodiny mají rozměr 16 x 47 m. Délku polosu tvoří 3,5 metru. Hodiny jsou vodorovného typu, s azimutem stěny na jih. Číselník je orlojní, tvořen čísly v rozsahu VI – XII – XVIII hodin.

František Dohnálek – Dohnálkova vila a park

František Dohnálek se narodil 22. února 1870 v Solnici u Rychnova nad Kněžnou. V roce 1898 nastoupil jako praktický lékař v Háji ve Slezsku, kde působil 40 let. Byl zakladatelem a prvním předsedou Sokola v Háji, spoluorganizátorem tábora lidu na Ostré hůrce v roce 1918, zasloužil se o výstavbu prvního památníku odboje na Ostré hůrce. Jeho největší životní zálibou bylo ovocnářství. Postupně založil a staral se o tři velké ovocné zahrady. Po Mnichovu 1938 musel opustit Háj a vrátil se zpět do rodných Čech, kde v Poděbradech téhož roku zemřel. Posmrtně vyšla jeho rozsáhlá kniha Ovocný strom a jeho pěstění, která je dodnes spolehlivým rádcem pro pěstitele ovocných stromů. Bývalá zahrada Františka Dohnálka u jeho vily – obecně známá jako Dohnálkův park – dnes patří mezi významné parkově upravené plochy v obci. V roce 2010 byla jižní část zahrady revitalizována pro větší možnost využití veřejností.

Bývalý koncentrační tábor ve Skrochovicích

Objekt starého cukrovaru ve Skrochovicích byl v září roku 1939 přestavěn na malý koncentrační tábor pro politické vězně polské národnosti, zejména z oblasti Těšínska a Katovicka. Jednalo se o první nacistický koncentrační tábor na území Slezska i celé ČR. Jeho velitelem se stal Heinrich Jöckl, známý brutálním zacházením, později velitel tábora v Terezíně. Tábor byl zrušen v lednu 1940 a prošlo jím kolem 700 politických vězňů. Připomínkou tragické události je malý pomníček polským vězňům. Dnes slouží objekt komerčním účelům.

podzemí, důlní díla

Sádrovcový povrchový důl Kobeřice

Sádrovcový povrchový důl se nalézá na okraji obce Kobeřice. Současné ložisko má plochu zhruba 140 ha a aktuálně těžený povrch tvoří cca 60 ha. Těžba byla započata roku 1963 státním podnikem Sádrovcového dolu Kobeřice a 1. ledna 1995 přešla v důsledku privatizace na firmu GYPSTREND s. r. o.

Firma je jediným těžitelem a zpracovatelem přírodního sádrovce z jediné známé lokality v České republice. Místní ložisko sádrovce a ložisko na okraji Opavy, které bylo těženo od první poloviny 19. století do roku 1963, jsou částí stejné opavské pánve. V roce 1963 došlo k zatopení opavského ložiska a vytvořila se zde rekreační oblast Stříbrné jezero. Kobeřický důl se stal pokračovatelem opavského provozu, využívajíce zaměstnance a zařízení ze zatopeného dolu.

Nittmannův důl v Zálužné

Při cestě mezi osadami Zálužné a Horní Zálužné otevřel ve 40. letech 19. století břidlicový důl Josef Nittmann. Na tomto díle se těžila břidlice postupně ve třech patrech, která byla vzájemně propojená. Na povrch se vytěžená surovina dostávala pomocí důmyslně sestrojeného systému kolejnic a plošin, na které najížděly naložené důlní vozíky. Vytahovány byly rumpálem poháněným koňmi a později dokonce parním strojem. Nittmannův důl ukončil provoz krátce před 1. světovou válkou. Celým důlním dílem protéká podzemní říčka, která pramení v útrobách kopce Moraberg. Trychtýřovité vstupní jámy jsou dnes z bezpečnostních důvodů ohrazeny zábradlím. V okolí se zachovaly zbytky dělnických domků a provozních objektů a velká opěrná zeď podpírající jednu z hald. Tři bývalé štoly jsou jedním z nevýznamnějších zimovišť netopýra černého v České republice.

Stříbrný důl Slepetné za Kajlovcem

V období 11. a 12. století zde byl provozován nejrozvinutější slezský stříbrný důl. Hloubka jeho šachtic dosahovala 30 až 50 m. Dnes opuštěné důlní dílo sestává z pěti vertikálních ranně středověkých důlních jam, na povrchu dnes patrných širokým nálevkovitým ústím a z unikátní ručně ražené pozdně středověké štoly o délce 30m, která měla tyto staré důlní jámy v 16. století odvodnit. Odvodňovací štola je dílem nejvyššího horního hejtmana Českého království Kryštofa z Gerndorfu a byla vybudována v roce 1529, kdy se uvažovalo o znovuobnovení těžby stříbra. Z důvodu průsaků podzemních vod však nebyla odvodňovací štola nikdy dokončena. V roce 1772 zde provedl průzkumné práce český báňský odborník Antonín Lemberger se svými dělníky. Přestože zkoumaná ruda dosud obsahovala stříbro, těžba již nikdy obnovena nebyla. V roce 2008 bylo staré důlní dílo Slepetné bezpečnostně zajištěno.

Staré Oldřůvky, Woodboys

Woodboys je staré důlní dílo. Podle jeho stavu a rozsahu těžební činnosti se odhaduje, že těžba byla zahájena v 19. století. K ukončení dobývání zřejmě došlo okolo roku 1945. Jámový lom nad dolem Woodboys získal od trampů přiléhavý název „Ďáblova tlama“. Sestup na dno a pohyb v komoře je nebezpečný, protože strop je nestabilní. Svědčí o tom zřícené desky zvětralé břidlice ze stropu při okraji komory. U lomové jámy stojí srub. Základem pro jeho vybudování se staly zbytky břidlicových zdí zřejmě původní štípárny. Důlní dílo je nepřístupné. Ústí štoly nad haldou je zabezpečeno mříží.

Staré Oldřůvky, Důl Staré Oldřůvky

Původní německý název tohoto místa „Waldfrieden“ se překládá jako Lesní Zátiší. Důl „Staré Oldřůvky“ je jeden z mála dolů, ve kterém byla v roce 1971 obnovena těžba kvalitní břidlice. Z rubaniny, která se získávala odstřelem v 1 km dlouhém tunelu, se na štípání využívalo jen 10–20%, zbytek byl odpad. V dole pracovalo okolo 20 lidí. Tato břidlice byla použita například na opravu střechy Národního divadla v Praze. Těžba byla ukončena v roce 2003. Nad dolem jsou průzkumná díla, povrchový břidlicový lom a slepencové romantické skalky. V opuštěném dole pravidelně zimuje velká kolonie netopýrů velkých a brvitých. Jejich populace je ochránci přírody průběžně monitorována. Doly a štoly jsou pro zimování těchto zvířat ideální. Je v nich klid, šero a konstantní teplota i v zimě.

Staré Oldřůvky, Starooldřůvecký mlýn

Zbořeniště bývalého mlýna a stará důlní díla stojí již na území vojenského prostoru. Nad zajímavým pravoúhlým meandrem řeky Odry, v místě bývalé dřevěné lávky, se nachází štoly rudného dolu Willibald, kde se těžily stříbrno-olověné rudy, především galenit. Ve svahu nad břidlicovou haldou leží štola V Zátočině, dlouhá asi 180 m a 8 m široká. Vstupní portál je zvětralý a životu nebezpečný. Z břidlicového odvalu je nádherný výhled do okolí i na řeku Odru, která pramení pod nedalekým Růžovým vrchem. GPS: 49°45'3.533"N, 17°37'58.084"E

Staré Oldřůvky, Na skalce

Na Skalce se nachází v minulosti hlubinně těžené ložisko štípatelných jílových břidlic. Jednalo se o dvě svislé těžní jámy hluboké okolo 100 m. Mezi jámami, které jsou od sebe asi 300 m, stávala patrně štípárna břidlice. Celý hlubinný komplex je dnes již zatopen a jedna z jam slouží jako zdroj pitné vody. Na lokalitě se dochovaly zbytky těžebních budov a opěrné zídky, které chránily dopravní cestu před zavalením hlušinou.

Čermná ve Slezsku, Čermenský mlýn, Rodriguesův hrob a Modrá štola

V této lokalitě, na území zaniklé obce Nové Oldřůvky, se nachází několik důlních děl po těžbě pokryvačské břidlice, z toho dvě hlubinná a několik povrchových. Důlní činnost připomíná zachovalá stylová správní budova těžební společnosti. Nad silnicí se tyčí rozsáhlá břidlicová halda. Rodriguesův hrob je název pro povrchový lom nevelkých rozměrů s asi 10 m hlubokou šachtou. Celé podzemí šachty je zatopeno. Modrá štola neboli Mlýnská svůj název získala podle výskytu modře zbarvených minerálů. Vstup do štoly není povolen a její ústí je zabezpečeno mříží. Důl je významným regionálním hnízdištěm ohroženého netopýra černého. Ti se zde začínají objevovat na konci října a důl opouští v polovině dubna. Bylo pozorováno, že početnost netopýrů kolísá se zvýšením návštěvnosti dolu, především trampy a zvědavci. Prosíme, abyste do dolu nevstupovali a nerušili tak zimující kolonie.

Čermná ve Slezsku, Nad Čermenským mlýnem

Nad Čermenským mlýnem je několik lomů, jejichž velikost dokládá mohutná halda. Pata haldy je zajištěna podél silnice kamennou zdí z odpadové břidlice. Vstup do podzemí umožňuje prostorná komora. Ze stropu se uvolňují zvětralé bloky břidlice, proto je pohyb v tomto prostoru nebezpečný. Pamětní deska u vstupu připomíná tragickou smrt potápěče při průzkumu štoly. Jižně pod haldou se nachází již zasypaná šachta, ve skalní stěně lze pozorovat záseky pro trámoví těžního zařízení. Na haldě stojí chatoviště „Na Šífráku“ se zachovanou štolou a těžní šachta nejrozsáhlejšího, dnes již zatopeného čermenského hlubinného dolu. Před odbočkou k chatovišti je zřícenina důlního domku.

Čermná ve Slezsku, Černý důl

V lokalitě Černý důl se nachází několik starších povrchových dobývek a jam, které jsou zatopeny vodou. Hlavním důlním dílem je třípatrový hlubinný komplex. Vchod do dolu vede úklonnou jámou, kde lze pozorovat drobné výkvěty síranu, zejména sádrovce. Vstup přechází v kolmou šachtu. Místo naleznete podle haldy odpadových břidlic, portálu a stružky vody vytékající z podzemí. Těžba břidlice zde byla ukončena v průběhu 1. světové války. Bezprostředně po ukončení těžby se stal důl útočištěm netopýrů. V současnosti je to významné zimoviště celkem osmi druhů, mezi kterými je nejpočetněji zastoupen netopýr černý. Ten zde pravidelně tvoří kolonii až tisíců jedinců. Proto je Černý důl od roku 1988 vyhlášen jako chráněný přírodní výtvor a jedno z nejvýznamnějších zimovišť těchto živočichů.

Mokřinky – pozůstatky po těžbě břidlice

V Mokřinkách se nacházelo ložisko velmi kvalitní břidlice, kterou zde začal těžit Josef Nittmann v polovině 19. století. Těžba pokračovala i poté, co od Felixe, hraběte Arco, doly koupil velkopodnikatel a stavitel Carl Weisshuhn. V Mokřinkách byly dvě šachty – Carl, který dosáhl hloubky až 82 m, a Friderike o hloubce kolem 60 m. V roce 1908 bylo ložisko na dole Carl již vytěženo a šachtu Friderike koupil hrabě Camillo Razumovský. Za pozemkové reformy ve dvacátých letech byl Razumovským důl zabrán. Koupil jej tehdy jediný český odborník na těžbu pokrývačských břidlic Jan Řihák. S úspěchem zde těžil až do začátku druhé světové války, kdy o důl přišel. Těžba v šachtě Friderike byla v průběhu války zastavena. Vstupy do obou šachet jsou dnes zakryty silnou betonovou deskou.

drobné sakrální stavby, kříže

Poutní místo Maria Talhof

V hlubokém údolí Melčského potoka v blízkosti bývalého panského dvora leží poutní místo zvané Maria Talhof. Na přelomu 18. a 19. století zde byla postavena malá kaple zasvěcená Panně Marii jako poděkování za zázračné uzdravení malého děvčátka. Podle jiné pověsti kvetlo v okolí množství fialek a jejich omamná vůně uzdravovala nemocné. Místnímu lesníkovi se zde zjevila Panna Maria a vyzvala jej, aby v údolí postavil kříž. Místo začali spontánně navštěvovat poutníci. Dnes zde vidíme kapličku po přestavbě z roku 1926, opravenou v roce 1996, dřevěný kříž a z kamení vytvořenou „lurdskou“ jeskyni. Za kapličkou vyvěrá pramen, který je sveden do hadice. Obnovena byla také křížová cesta. Od druhé poloviny devadesátých let 20. století se na Maria Talhof opět konají pravidelné poutě věřících.

Smírčí kříž v Budišově nad Budišovkou

Když se díváte na smírčí kříž, můžete za ním vidět příběh. Příběh plný násilí a bolesti, ale také pokání a smíření. Tyto kamenné artefakty zpravidla stojí na místě, kde se stal hrdelní zločin. Ve středověku mohl provinilec v rámci takzvaného smírčího práva zločin odčinit například vytesáním a vztyčením kamenného kříže. V tomto případě jde o metr vysoký pískovcový kříž, který připomíná násilnou smrt opavského apatykáře Kratiny. V převleku se vydal do Budišova za rychtářem, který mu dlužil peníze. Výprava byla sice úspěšná, bohužel na zpáteční cestě Kratinu zabil neznámý vrah v lesích mezi Melčí a Litultovicemi. Na pravé polovině hlavy a břevna kříže je pět téměř neznatelných důlků, dle pověsti kouzelných. V blízkosti kříže je umístěna kamenná stéla z roku 1699.

chráněná území a rezervace

Národní přírodní rezervace Kaluža

Na území 57 Ha mezi Lesními Albrechticemi a Žimrovicemi se rozkládá Národní přírodní rezervace Kaluža. Chráněny jsou zde rozsáhlé porosty přirozených květnatých bučin a suťových lesů v přírodním prostředí toku řeky Moravice. Rezervace zahrnuje velmi pestrou škálu lesních typů, plošně však převažují bohaté bučiny. Stromové patro tvoří především buk lesní, na kamenitých svazích se objevuje javor klen a mléč, habr obecný, dub letní a lípa malolistá či v chudších půdách bříza bělokorá. Ze vzácnějších rostlin jmenujme kyčelnici devítilistou či lilii zlatohlávek. Charakteristickými druhy hmyzu jsou brouci vázáni vývojem na odumřelé kmeny starých listnáčů, zejména buků – například roháček kozlík, zlatohlávek zlatý, zdobenci pestrokrovečníci nebo červenáčci. Na loukách u řeky Moravice byly objeveny ohrožené druhy modrásek očkovaný a ohniváček modrolesklý.

Přírodní rezervace Nové Těchanovice

Přírodní rezervace Nové Těchanovice byla vyhlášena v roce 1969 na ploše téměř 6 ha. Předmětem ochrany je zde původní smíšený lesní porost s ojedinělou směsí teplomilných a horských rostlin. Lokalita se nachází na příkrém levém svahu řeky Moravice. Jedná se o jedinečný zbytek přirozených porostů buku lesního, dubu letního, habru obecného a jedle bělokoré na skalnatých svazích, které se zde v minulosti hojně vyskytovaly. K hlavním dřevinám zde patří dále lípa malolistá, javor klen i javor mléč, dále smrk ztepilý, borovice lesní a jeřáb ptačí. Při kůrovcové kalamitě v roce 1995 byla převážná část napadeného smrkového porostu vytěžena. V okolí je řada důlních děl, která sloužila k těžbě kulmské horniny - pokrývačských břidlic.

Přírodní rezervace Valach

Přírodní rezervace Valach byla vyhlášena v roce 1969. Jedná se o plochu 16 ha. Oblast leží na pravém břehu řeky Moravice na tzv. Vítkovské vrchovině. Předmětem ochrany je smíšený buko-habrový porost charakteristický pro úvaly potoků a řek. Terén je zde pokryt svahovými hlínami a sutěmi. Podloží tvoří kulmské flyšové horniny, které místy vycházejí na povrch. V těchto výchozech převládají droby a slepence. Převážnou plochu rezervace pokrývá tzv. vysokokmenná bučina bez keřového patra. Vedle buku lesního zde roste habr obecný, lípa malolistá, javor klen a jedle bělokorá. Geobotanicky patří oblast do svahové květnaté bukové habřiny. Podle historických záznamů až do začátku 18. století nebyla tato lokalita ovlivňována lesním hospodařením. Přestárlé porosty byly těženy až po zavedení plavení dříví na Moravici koncem 19. století. Proto je území velmi cenné.

Přírodní rezervace Hořina

Ochranářsky je cenná údolní niva potoka Hořiny s přirozeným lužním porostem a stanovištěm šafránu Heufellova. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci v okrese Opava, která byla založena v roce 1948 na ploše 22,5 ha. Říčka Hořina se zde zahlubuje a vytváří meandry, ve kterých ukládá říční sedimenty. Porost tvoří přirozené jasanovo-vrbové olšiny. Přestože šafrán roste roztroušeně i v podrostu jasanových olšin, jeho nejbohatší populace je na severním svahu pravého břehu potoka na podmáčených loukách. Pro zachování této lokality napomáhají optimální hydrologické poměry a pravidelné kosení. Na jaře jsou loučky stále zásobovány vodou, pronikající z vyšších poloh z polí. V létě je naopak přítok minimální, což zase přispívá k dobrému vyzrání hlíz. K největšímu rozkvětu koberců šafránu dochází v druhé polovině března.

Přírodní rezervace U Leskoveckého chodníku

Rezervace se rozkládá na ploše 29 ha a byla vyhlášena v roce 1969. Předmětem ochrany je přirozený, lesnicky i biologicky hodnotný jedlo-bukový porost. Severní a východní hranici rezervace, vzdálené od obce Skřipov asi 1,5 km, tvoří potok Bílovka a jeho levý přítok. Ve skalním podloží převažují droby. Z historie lesního hospodaření víme, že na ploše rezervace vznikal les přirozenou obnovou a vysazováním dřevin místní provenience. Chráněné území, kde roste jedle bělokorá, modřín opadavý, smrk ztepilý, habr obecný, lípa malolistá s převládajícím bukem lesním, patří k lesním rezervacím podhůří Jeseníků. Lesní porosty jsou staré 90-110 let. Současné lesní hospodaření se zaměřuje na pomalou obnovu původního buku a jedle.

muzea

Památník Slezského skautingu

Na vrcholu Těškovice s nadmořskou výškou 363 m. n. m. stojí památník Slezského skautingu. Skauting byl v Háji ve Slezsku založen v roce 1930 a jeho průkopníkem se stal František Broďák – Nik. Mohyla z kamenů vznikla jako reakce na zákaz skautského hnutí a rozpuštění oddílů v roce 1970. Památník, který začali zdejší dříve narození skauti budovat v roce 1971, má v sobě uloženu zakládací listinu hájeckého skautingu. Přestože doba nepřála tomuto hnutí, tak v době totality nebyl památník nikdy poškozen. Od roku 1989 se u něj opět mohou scházet mladí skauti, aby si připomněli slavné i méně slavné chvíle skautského hnutí, a aby zde slavnostně složili skautský slib. V roce 1998 byla do památníku vložena deska věnovaná zakladateli hájeckého skautingu – Františku Broďákovi. Dnes nese památník epitafní desky zesnulých skautů, kteří se zasloužili o šíření a rozvoj skautingu na Opavsku.

významné vrcholy

Bezručova vyhlídka

Má podobu dřevěného vyhlídkového altánu stojícího na čtyřech kamenných kruhových pilířích a nachází se na jednom z nejvyšších míst zámeckého přírodně-krajinářského parku v nadmořské výšce 435 m.n.m. Datum jejího přesného založení není známo. Je však jisté, že nejpozději v roce 1871 zde již stála a byla původně nazvána „Kaiser Wilhölms Höhe“ na počest korunovace prvního německého císaře Viléma I. Tehdejší majitel zámku Karel Maria Lichnovský totiž patřil k císařovým velkým obdivovatelům a zároveň patřil ke stoupencům myšlenky jednotného Německa. K zajímavostem patří, že vyhlídku navštívil v roce 1913 v doprovodu knížete Lichnovského i německý císař Vilém II. Z ideových důvodů byla vyhlídka v roce 1947 přejmenována na vyhlídku Petra Bezruče a tento název jí zůstal do dnešních dnů.

Branecký kopec

Vyhlídka na Braneckém kopci nabízí výhled na sever do Opavské nížiny a Polska. Na západním horizontu bývá vidět Praděd a hřebeny Jeseníků. V minulosti bylo v těchto místech sídliště lidu popelnicových polí a v 18. století zde stála šance, opevnění ze slezských válek. Ve svahu býval kamenolom, který přinášel obci nemalé zisky. V roce 1895 se těžbou vysílená stěna utrhla a obrovské množství kamene i s částí pole se sesunulo. V sesuvu pak byly objeveny nálezy bronzových nástrojů z doby sídla lidu popelnicových polí.

jeskyně, štoly

Čermná ve Slezsku, Žlutý květ a okolní štoly

V této lokalitě se nachází několik štol, které hvězdicovitě směřují do okolních svahů. Průzkumná štola Žlutý květ je 35 m dlouhá. Dřevěná štola je nazvaná podle nalezených původních dřevěných kolejí. Lelkův lom tvoří zářez do úbočí a poslední je rozfáraná štola Žluté písky. Většina podzemí je dnes zatopena. V místě bezejmenné zatopené štoly vzniklo lomové jezírko. Na břidlicové haldě naleznete zbytky důlních staveb.