Obsah

Bílý zámek v Hradci nad Moravicí

Dnešní podoba empírového Bílého zámku v Hradci nad Moravicí je výsledkem téměř tisíciletého vývoje a proměn, kterými zámecký areál prošel v období od 10. až do 19. století. Původně slovanské hradisko bylo v průběhu 13. století přestavěno do podoby gotického hradu, jednoho z hlavních center hradské Přemyslovské správy. Význam hradu upadl po přestěhování zemských úřadů do Opavy v r. 1433. Po renesanční přestavbě v 16. století a po vystřídání několika šlechtických rodů v období 16. - 18. století zakoupili zámek společně s panstvím v roce 1778 Lichnovští. Ti se stali jeho posledními majiteli a podrželi si zámek téměř po dvě staletí až do roku 1945. Knížata Lichnovští se stali rovněž investory poslední empírové přestavby zámku po rozsáhlém požáru, který zámek z neznámých příčin postihl v roce 1796. Autorem empírové přestavby zámku byl v letech 1796 – 1804 Jan Mihatsch z Krnova. Zámek po přestavbě navštívilo mnoho významných osobností, např. Ludwig van Beethoven, Nicolo Paganini, Ferenc Liszt, ruský car Alexandr I., rakouský kancléř Klemens Lothar Metternich nebo německý císař Vilém II. Zámek je dnes v majetku státu a spravuje jej NPÚ se sídlem v Ostravě. Návštěvníkům jsou k dispozici dva prohlídkové okruhy.

Otevírací doba:
duben, říjen, prosinec: pouze soboty a neděle od 10.00 do 16.00 h,
květen až září: soboty, neděle, svátky od 10.00 do 18.00 h, ve všední dny mimo pondělí od 9.00 do 17.00 h.
Celoročně dle tel. objednávky – 553 783 444


553 783 485 - Správa zámku
553 783 444 - Rezervace vstupenek
www.zamek-hradec.cz
www.npu.cz

Červený zámek v Hradci nad Moravicí

Budovy Červeného zámku v Hradci nad Moravicí byly projektovány a postaveny pro Karla Mariu Lichnovského v letech 1872-1895. V romantických pseudogotických budovách vybudovaných po vzoru severoněmeckých gotických hradů byly umístěny konírna pro anglické plnokrevníky, vozovna pro bryčky a kočáry, strážnice, kovárna, byt podkoního, oslárna a spousta místa byla vyčleněna skladovým prostorám. V období I. sv. války zde byla umístěna rakouská koňská nemocnice. V roce 1939 chtěl tehdejší majitel zámku Vilém Lichnovský celý komplex budov vzhledem k nerentabilitě nákladů zbourat. Památkové úřady však nesouhlasily a navíc vypukla 2. světová válka. K demolicím budov tedy nedošlo.
Červený zámek se stal i přes vícenásobné požáry, které ho postihly během 20. století, společenským centrem města. Konají se v něm plesy a slavnostní akce města a také Mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec. V zámku je umístěna architektonicky ojedinělá restaurace, hotel a pro návštěvníky je otevřena vstupní brána s rumpálem a vyhlídková Hodinová věž. V následujících letech je plánována rozsáhlá rekonstrukce Červeného zámku, která by mu měla navrátit jeho původní vzhled, setřený necitlivými přístavbami z počátku 70. let 20. století.

Bílá věž v Hradci nad Moravicí

Bílá (vodárenská) věž v Hradci nad Moravicí je torzem projektu nového vstupu do sídla z jižní parkové strany. Záměrem knížete Karla Marii Lichnovského bylo vytvořit honosné reprezentativní dvouvěží s vjezdovou bránou a palmovými skleníky propojenými s jižním křídlem Bílého zámku. Velkolepý, ale velmi nákladný projekt byl realizován pouze z části. Jediná stojící věž vybudovaná v roce 1887 byla následně druhotně využita jako vodojem a skladový prostor pro zahradní solitéry. V roce 1901 byl v nedostavěném IV. nadzemním podlaží věže snýtován vodojem o obsahu cca 25 m3 a propojen s nově vybudovaným vodovodem o délce 3,1 km, který přiváděl vodu ze čtyř pramenních šachtic od Kajlovce. Vodovod zásoboval kromě samotného Bílého zámku rovněž rozlehlé konírny, budovy na náměstí, lesní knížecí úřad, četnickou stanici a samotnou kašnu na náměstí. Příležitostně byla voda z vodojemu v letních měsících užívána i ke kropení rostlin a cest v zámeckém parku.

Bezručova vyhlídka

Má podobu dřevěného vyhlídkového altánu stojícího na čtyřech kamenných kruhových pilířích a nachází se na jednom z nejvyšších míst zámeckého přírodně-krajinářského parku v nadmořské výšce 435 m.n.m. Datum jejího přesného založení není známo. Je však jisté, že nejpozději v roce 1871 zde již stála a byla původně nazvána „Kaiser Wilhölms Höhe“ na počest korunovace prvního německého císaře Viléma I. Tehdejší majitel zámku Karel Maria Lichnovský totiž patřil k císařovým velkým obdivovatelům a zároveň patřil ke stoupencům myšlenky jednotného Německa. K zajímavostem patří, že vyhlídku navštívil v roce 1913 v doprovodu knížete Lichnovského i německý císař Vilém II. Z ideových důvodů byla vyhlídka v roce 1947 přejmenována na vyhlídku Petra Bezruče a tento název jí zůstal do dnešních dnů.

Zámek Raduň

Raduňský zámek stojí na místě původní opevněné tvrze snad již z roku 1320. O nejstarších držitelích není téměř nic známo. V roce 1475 se tvrz dostala do majetku rodu Tvorkovských z Kravař a za Jiřího Tvorkovského k Kravař byla ve 2. polovině 16. století nákladně přestavěna do podoby renesančního zámku. Přestavba pokračovala i za nejznámějšího člena rodu Tvorkovských na Raduni, krutého pána Pertolda Tvorkovského, který držel Raduň po 40 let až do roku 1639. Poté se v držení zdejšího zámku vystřídala řada majitelů. V roce 1780 zámek kupují hrabata Mönnichové. Za Jana Larische-Mönnicha došlo v letech 1816 – 1822 k poslední velké přestavbě zámku, kdy podle plánů známého opavského stavitele Karla J. Engliše byl zámek přebudován do tříkřídlé empírové podoby. Zároveň se empírových úprav dočkaly také sýpka, oranžerie a úřednický dům. Nově bylo iniciováno založení anglického parku s rybníky a stavba ovčína roku 1841. Tato stavba se již realizovala za Gebharda Blüchera, který se roku 1832 do Raduně přiženil. Za Blücherů došlo na Raduni k posledním stavebním úpravám, kdy byla v romantickém duchu a novogotickém stylu přistavěna věž a byly upraveny interiéry. Roku 1947 došlo k zestátnění zámku a po rozkradení inventáře zde bylo zřízeno zemědělské učiliště. V letech 1962 – 1979 zámek sloužil pro potřeby obce jako mateřská a základní škola, tělocvična a dokonce zde bylo zřízeno kino. Teprve od roku 1979 v souvislosti s generální opravou blízkého zámku v Hradci nad Moravicí započala památková úprava prostor a vzhledu zámku. V současné době je zámek plně instalovaným objektem se dvěma prohlídkovými trasami, které slouží pro potěchu návštěvníků.

Otevřeno:
Červenec – srpen denně kromě pondělí 10-17 hod.
Září – všední dny mimo pondělí 10-16 hod., so, ne, svátky – 10-17 hod.
Říjen – so, ne – 10-16 hod.
Listopad zavřeno
Prosinec Vánoce na zámku
Info: www.zamek-radun.cz

Raduň – oranžerie

Klasicistní oranžerie je zajímavou součástí zámeckého areálu v Raduni od roku 1824. V době jejího vzniku k ní přiléhala květná a okrasná růžová zahrada tzv. rozárium. Tyto květné zahrady byly v 50. letech 19. století zrušeny a na jejich místě byla založena zelinářská zahrada se skleníkem. Z finančních důvodů byl na konci 20. let 20. století omezen provoz oranžerie a její prostory přestaly být využívány a vytápěny a objekt chátral. Havarijní stav vyvrcholil na poč. 50. let 20. století, kdy se propadla střecha. Až do roku 1978 sloužil objekt s přilehlou zahradou škole pro výuku tzv. pozemků. Celková rekonstrukce oranžerie začala na konci 90. let 20. století a ukončena byla v roce 2004. V oranžerii je instalován bohatý sortiment několika set cizokrajných i tuzemských rostlin, citrusové dřeviny a budova i s obnovenou květnou zahradou dnes slouží veřejnosti. Konají se zde slavnostní koncerty, výstavy a svatební obřady.

Zámecká sýpka v Raduni

Velká barokní sýpka byla v zámeckém areálu postavena ve druhé polovině 18. století, kdy Raduň patřila hrabatům Mönnichům. K její empírové přestavbě došlo na počátku 19. století, kdy byl nákladně přestavěn zámek i budova úřednického domu. Čtyřpodlažní sýpka byla v minulosti zdobena na štítových stranách ve výklencích vyobrazením sv. Floriána, který je ochráncem budov před ohněm, a zřejmě patronkou hojné úrody sv. Markétou. Sýpka sloužila svému účelu až do roku 1947. Velmi známými se na panství staly tradiční zámecké dožínky, při kterých od zaměstnanců velkostatku Raduň – Bravantice vždy přijímala dožínkový věnec sama hraběnka Luisa. V současné době probíhá nákladná rekonstrukce sýpky, po které by se sýpka měla stát plně funkčním zázemím raduňského zámku. Má zde být zřízena pokladna, toalety, občerstvení pro návštěvníky zámku, výstavní prostory atd.

Vošárna v Raduni

Vošárna – Waschhaus čili zámecká prádelna v podzámčí Raduně byla od roku 1826 určena k praní a sušení ložního a stolního prádla. Prádelna s charakteristickou vysokou mansardovou střechou se nachází v blízkosti říčky Raduňky na okraji zámeckého areálu. Prádlo zámeckému panstvu se v ní pralo až do 2. světové války, poté sloužil objekt k soukromému bydlení. Od roku 1986 patřila budova několika majitelům a postupně chátrala. Pro svůj havarijní stav byla uvedena na seznamu nejohroženějších kulturních památek ČR. S cílem zachránit vošárnu vzniklo občanské sdružení Vošárna, kterému se ve spolupráci s dalšími subjekty a nadšenci podařilo z rozpadlého objektu vytvořit nové společensko – kulturní centrum Raduně.

Zámek v Hlučíně

První zmínka o hlučínském zámku pochází z roku 1439, kdy vévoda opavský Arnošt I. vydal listinu, kterou dává hlučínský zámek v zástavu panu Hyncíkovi z Vrbna. Předpokládá se, že zámek vznikl na základech pozdně gotické tvrze.

V r. 1525 dokončil Bernard ze Zvole rozsáhlé stavební úpravy zámku. Kámen s tímto letopočtem můžeme dodnes vidět v gotickém portálu nad hlavním vstupem do zámku. Během druhé poloviny 16. století byl hlučínský zámek rozšířen a přestavěn v renesančním slohu. Bylo vestavěno prostřední (východní) křídlo s dvorními arkádami, které byly později zazděny. Po požárech v letech 1616 a 1621 byl zámek záhy opraven za účasti italského stavitele J. Vlacha.

Poslední velká přestavba zámku, tentokrát v barokním slohu, byla ukončena v r. 1733. Přestavbu prováděl tehdejší majitel panství Karel Antonín Gianini Carpineti. Bylo přistavěno severní a rozšířeno jižní křídlo zámku.

V 19. a 20. století prodělal zámek četné úpravy, které setřely starší slohový charakter stavby. Za napoleonských válek, po porážce Pruska v roce 1807, sídlili na zámku francouzští důstojníci. Roku 1808 dal nový majitel panství August von Posser-Nädlitz zbořit zámeckou věž a rozebrat kamennou cisternu na zámeckém nádvoří. V roce 1811 došlo k ubourání části jižního křídla. Na zámku působila řada významných umělců. Za všechny vzpomeňme alespoň sochaře Jana Baltazara Jandu a malíře-portrétistu Julia Steina.

V roce 1844 získali hlučínské panství Rotschildové. V prvních letech jejich správy panoval na hlučínském zámku čilý umělecký ruch. Později však zájem majitelů o zámek upadl. Rotschildové jej pronajímali různým veřejným institucím - v 60. letech 19. stol. zde sídlil např. pruský soud.

V r. 1938 byl zámek Rotschildům zabaven a připadl pod německou komisařskou správu. Ta stavbu prodala v roce 1943 městu Hlučínu, které o ni díky Benešovým dekretům v roce 1946 přišlo. V letech 1945 - 1960 měly v zámku své sídlo soudní orgány a okresní oddělení veřejné bezpečnosti.

Po r. 1960, kdy zanikl hlučínský okres, stát dlouho nevěděl jak se zámkem naložit, až jej dal v roce 1985 k dispozici Spotřebním družstvům Praha pro obchodní a učňovskou školu. V roce 1999 odkoupilo zámek město Hlučín.

Předpokladem oživení zámku a navrácení jeho společensko-kulturní hodnoty však byla finančně i technicky náročná rekonstrukce dlouhou dobu zanedbávané stavby. Zámek nejdříve prošel archeologickým průzkumem. V r. 2002 byla provedena izolace a opravena střecha zámku. Rok 2003 znamenal vybudování nových přípojek inženýrských sítí, topného systému, sanaci vlhkosti a rekonstrukci prostor pro vybudování muzea i informačního centra.

Zakončením této etapy bylo od února 2004 zpřístupnění první části zámku pod správou KC Hlučín. V nových prostorech přivítalo návštěvníky Informační centrum a výstavy s muzejní tématikou. Od roku 2005 došlo ke vzniku samostatné příspěvkové organizace - Muzea Hlučínska působící v těchto prostorách. Ještě v tomto roce následovala další etapa rekonstrukce na vybudování knihovny a literární čajovny, včetně prostor pro vedení KC Hlučín. Od ledna 2005 byly již všechny prostory plně funkční a knihovna začala sloužit veřejnosti. Zámecká čajovna byla dána do pronájmu a svou činnost zahájila v polovině roku. Ještě v tomtéž roce započala výstavba veřejného WC a následná rekonstrukce hospodářské budovy, která byla dokončena v polovině roku 2006. Nově vzniklé prostory získalo pro své užívání Muzeum Hlučínska. Od druhé poloviny roku začala poslední část rekonstrukce zámku a to v jeho jižním křídle. Ta byla dokončena v květnu roku 2007. Do nově rekonstruovaných prostor se přestěhoval výtvarný obor ZUŠ Hlučín a z původně plánované vinárny (v přízemí) byl vybudován Zámecký klub pro variabilní využití jak k činnostem KC Hlučín, tak také Muzea Hlučínska.
V blízkosti zámku se dnes nacházejí jen malé stopy po původním nevelkém parku.

Text je citován z brožury: Hlučínský zámek

Zámek Kravaře

Zámek Kravaře

Výstavba zámku probíhala v letech 1649 - 1662.
V letech 1721 – 1728 byl zámek přestavěn v duchu
vrcholného baroka. V roce 1937 vypukl na zámku
rozsáhlý požár, jehož následky zahladila celková
rekonstrukce, která skončila v roce 1970. Zámecké
muzeum nabízí dvě stálé expozice. Menší prostor
tvoří ukázku života vesnického lidu na Hlučínsku
v 19. století. Její součástí jsou vzácné restaurované
korouhve z počátku 19. stol. V dalších sálech
navozuje expozice atmosféru života Eichendorffů
na zámku v 18. století. Zadní trakt uzavírá zámecká
kaple archanděla Michaela z roku 1662 s jedinečnou
barokní výzdobou z let 1727 – 1730. Kolem
budovy zámku se rozprostírá park budovaný v anglickém
stylu. Část parku je součástí 18-ti jamkového
hřiště.

Muzeum Hlučínska

Původně pozdně gotický zámek z počátku 16. století dnes tvoří trojkřídlá jednoposchoďová budova. V jeho prostorech je umístěno Informační centrum a Muzeum Hlučínska, které je zaměřeno na město Hlučín a region Hlučínska v jeho historických hranicích. Dále
se zde nachází ředitelství Kulturního centra Hlučín, městská knihovna a ateliéry Základní umělecké školy Pavla Josefa Vejvanovského Hlučín.
Muzeum Hlučínska bylo založeno k 1. 1. 2005 jako příspěvková organizace města Hlučína. Navazuje na činnost městského muzea Hlučín založeného v roce 1948, které bylo v roce 1954 přeměněno na muzeum okresní, jehož činnost byla přerušena delimitací sbírek do Slezského zemského muzea Opava v roce 1962.

Činnost Muzea je zaměřena na město Hlučín a region Hlučínska v jeho historických hranicích. Posláním Muzea je shromažďování a ochrana sbírkových předmětů a vytváření, rozšiřování, spravování a evidování sbírek muzejní povahy za účelem jejich prezentace veřejnosti.

Základními formami muzejní prezentace jsou:

muzejní výstavy, jimiž jsou krátkodobé výstavy a dlouhodobé expozice realizované s využitím vlastních, příp., vypůjčených sbírkových fondů, a to samostatně nebo ve spolupráci s jinými fyzickými nebo právnickými osobami,
muzejní a vzdělávací programy, tj. přednášky, demonstrace sbírkových předmětů, besedy, exkurze atp.,
muzejní publikace odborné i populárně naučné.


Vědeckovýzkumná činnost Muzea je zaměřena především na zachování a rozvíjení identity Hlučínska jeho etnografii, umění, přírodovědu a vlastivědu. Muzeum provozuje informační centrum jehož prostřednictvím poskytuje informace o regionu pro potřeby obcí, turistického ruchu, literatury, umění a dalších kulturních aktivit.

Muzeum Hlučínska je členem Asociace muzeí a galerií České republiky a jeho sbírka je zapsána v Centrální evidenci sbírek (CES).

Muzeum břidlice v Budišově nad Budišovkou

Dům č. p. 230 je nejstarší budovou v Budišově nad Budišovkou. Jedná se o bývalý mlýn, který leží na toku říčky Budišovky. Uvnitř je instalována ojedinělá expozice Muzea břidlice, která seznamuje návštěvníky s historií města, zajímavými osobnostmi a zejména s historií těžby jílové břidlice na území Nízkého Jeseníku. Nechybí geologické a paleontologické minimum a prohlédnout si můžete sbírku původního nářadí používaného při těžbě a opracování břidlice. Břidlice se používala zejména ve stavebnictví, ale také v elektroprůmyslu nebo se z ní vyráběly třeba tabulky a písátka pro děti do školy. Z břidlice se dodnes vyrábí stylové dekorativní předměty. U muzea začíná Naučná Břidlicová stezka.

Provozní doba muzea je v květnu, červnu a v září každou sobotu od 9 do 12 hodin. V červenci a srpnu od úterka do pátku 9-12 a 14-16 hodin, v sobotu je otevřeno od 9 do 12 hodin. Mimo uvedené časy si můžete prohlídku muzea objednat na MKIS osobně nebo na tel. čísle 556312040. Děti do 5 let mají vstup zdarma, děti do 15 let a senioři 10Kč a dospělí 20Kč.

Skanzen lidových tradic a řemesel v Bolaticích

Skanzen lidových tradic a řemesel v Bolaticích byl vybudován v roce 2002. Nachází se v blízkosti kostela, v jednom z mála dosud zachovalých příkladů tradičního vesnického stavení v 19. a na počátku 20. století.

Je umístěn ve staveních vedle kostela, které jsou dobrým příkladem tradičního vesnického obydlí na počátku 20. století.

Na výstavbě se podíleli ve velké míře občané Bolatic, kteří také věnovali většinu exponátů.

Návštěvníci si zde mohou prohlédnout obytné části domu (jizbu, kuchyň, místnost služky), prádelnu, stáj pro koně, chlév pro krávy, srubek (špýchar), aj. V dalších dvou místnostech, kůlně a stodole se mohou seznámit s řemeslnými nástroji, zemědělskými stroji a nářadím, používaným v domácnosti a při práci na statku.

V areálu skanzenu se kromě prohlídek konají také kulturně společenské akce tradičního lidového charakteru.

Zájemci o prohlídku mimo uvedenou provozní dobu, si ji mohou objednat předem
na tel. čísle +420 553 654 999

Vstupné: 10,- Kč

Muzeum Slezský venkov

Muzeum Slezský venkov najdeme příznačně na místě úzce spojeném s historií Holasovic. V místech původního hradiště kmene Holasiců se nachází barokní sýpka a bývalý panský dvůr tvořený statkem a ovčínem. A právě v jeho prostorách bylo v roce 2011 otevřeno muzeum, které dokumentuje meziválečný život Slezanů. Muzeum vznikalo postupně od roku 2007 a za několik let se podařilo členům občanského sdružení Slezský venkov shromáždit tisíce artefaktů převážně z 1. poloviny 20. století, ale i několik unikátů z 19. století. V expozici najdete zemědělské nářadí a stroje, vybavenou kuchyň, kovárnu, zámečnickou dílnu, stolařskou, kolářskou či košíkářskou dílnu. Zastoupeny jsou také dobové uniformy, slezské kroje či předměty ze starého konzumu. Dozvíte se, jak pracovali staří včelaři, zahradníci, zedníci a jiné profese. V podkroví se seznámíte s obecnou školou, prvorepublikovou knihovnou, ševcovskou a krejčovskou dílnou, historií místního Sokola a sboru dobrovolných hasičů. Buduje se také expozice o historii Holasovic a hradiště.
Otevřeno: březen – červen, víkendy od 10 do 15 hod., červenec – srpen, víkendy od 9 do 16 hod., základní vstupné 30,-Kč, děti a důchodci 10,- Kč
www.slezskyvenkov.cz

Arboretum Nový Dvůr

Základy arboreta položil již v letech 1906 – 1928 Quido Riedel, který začal kolem pseudorenesančního zámku budovat park v anglickém stylu. Až později, v roce 1958 bylo na základě stávající dendrologické sbírky založeno arboretum jako součást Slezského zemského muzea. Nyní zde roste na 7 000 druhů, především stromů a keřů. Postupně vznikaly nové expozice zaměřené na geografické celky. Nejzajímavější je sbírka Dřeviny pěti světadílů a velká sbírka Rhododendronů, která patří k nejbohatším sbírkám v ČR. Vyhledávaná je i skleníková expozice subtropických a tropických rostlin.

Památník 2. světové války v Hrabyni

Památník 2. světové války v Hrabyni byl otevřen v roce 1980 jako Památník Ostravské operace. Areál tvoří správní budova, samotný památník, symbolický hřbitov a nástupní plocha. Původně pietní místo je od roku 1992 součástí Slezského zemského muzea. V roce 2000 jej vláda učinila ústředním památníkem 2. světové války v České republice. Po rekonstrukci byl památník s novými expozicemi otevřen v roce 2009. Nosná expozice nese název Doba zmaru a naděje a v chronologickém sledu připomíná nejdůležitější vojenské a politické události 2. světové války, včetně příběhů z civilních životů obyvatel. Expozice je doplněna multimediálními prvky, které návštěvníkům zprostředkovávají pohled na dobové fotografie a dokumenty, filmové dokumenty či dioráma s bojovou technikou a domem, zničeným válečnými boji. V menší výstavní budově se konají sezónní výstavy.

Vesnická památková rezervace Lipina

Ves Lipina náležela při dělení Opavska v roce 1377 několika zemanům a připadla k dílu knížat Přemka a Václava. Roku 1431 Lipinu držel Mikuláš Chlebičovský, poté se majitelé často střídali a od roku 1574 byla v nájmu hradeckého panství. V nepříznivých časech dějin ves zpustla. Roku 1783 na místě takzvaného Lipinského dvora založil novou ves hradecký pán Jan Karel Lichnovský a osídlil ji Němci z oderského panství. Jde o celistvě dochovanou ves s pravidelným ulicovým půdorysem a významným souborem lidové architektury východosudetského typu. Dodnes stojí 25 původních usedlostí, z nichž 12 je vyhlášeno kulturní památkou. Pro svou urbanistickou hodnotu byla Lipina v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací. Dochovala se také kaple Nejsvětější Trojice z roku 1867, u ní je kříž postavený v roce 1889.

Zámecké muzeum v Kravařích

Kravařský zámek se nachází v malebném anglickém parku s rybníky o rozloze 22 ha. Jeho součástí je 9-ti jamkové golfové hřiště.

Dnešní vrcholně barokní zámek, jehož historie sahá až do 14. století, byl vystavěn Janem Rudolfem Eichendorffem, mezi lety 1721 – 1728. Další osudy zámku poznamenalo časté střídaní majitelů, roku 1920 koupení zámku Československým státem a následné vybudování Hospodářské a hospodyňské školy s internátem.

Po požáru zámku roku 1937 zůstal zámek dlouho neopravován a postupně chátral. Roku 1970 zde po rozsáhlých opravách byla otevřena vojenská expozice Ostravská operace. Ta byla uzavřena roku 1989 a následujícího roku koupilo zámek město Kravaře, které zde vybudovalo kulturní a společenské centrum.

Zámecké muzeum bylo založeno roku 1996 a o rok později byla slavnostně otevřena Zámecká expozice. Skládá se ze dvou částí.

Etnografická expozice představuje některé zajímavosti z historie obce, povýšené v roce l960 na město. Zároveň ukazuje, jak žili a pracovali kravařští obyvatelé v 2. polovině 19. století. Jelikož šlo převážně o zemědělský kraj, je zde představena sbírka zemědělského nářadí a k vidění je také interiér hlučínské chalupy.

Zámecká expozice je sestavena hlavně ze sbírek opavského slezského zemského muzea a doplněna sbírkami z jiných slezských muzeí. Původní zámecký mobiliář se nedochoval, částečně si ho odvezl původní majitel, částečně byl rozprodán a rozdán po roce 1920 a částečně také shořel roku 1937. Tato část expozice má navést představu, jak žili Eichendorffové na zámku v 18. století.

K vidění je pokoj služebné, společenský pokoj, jídelna, habsbursko-lotrinský pokoj, pánská ložnice a součástí prohlídky je také shlédnutí pozdně barokní zámecké kaple z 18. století, zasvěcené archandělu Michaelovi.

Prohlídkovou trasu navíc doplňují doprovodné výstavy různého zaměření.

Barokní expozice je otevřena:
duben a říjen
so, ne: 10:00 - 16:00
květen - září
út - ne: 9.00 - 17.00

Prohlídky muzea:
9:00, 10:00, 11:00, 13:00, 14:00, 15:00, 16:00 hod.

Diagnostická stezka zdraví

Diagnostická stezka zdraví v Bělé Na základě získání nadačního příspěvku z Nadace OKD ve výši 200.000,- Kč začala obec Bělá nákladem 307 tis. Kč budovat první etapu projektu Diagnostická stezka zdraví.

Záměrem tohoto projektu je dát široké veřejnosti další alternativu využití volného času. Po dvou měsících intenzivní práce je první etapa projektu hotová. Stezka bude po otevření sloužit všem zájemcům o pobyt na čerstvém vzduchu v krásné přírodě. Terén stezky je členitý a proto si může každý zájemce vyzkoušet a prověřit svou tělesnou kondici. Tempo si zvolí sám dle svých sil, pro starší je v polovině trasy připravené stylové lesní posezení s nádherným výhledem do ničím nerušené krajiny. Po zrealizování druhé etapy a tím i zprovozněním celých 1280 m stezky, budou mít zájemci o tento jednoduchý test kondice možnost ověřit si, zda je třeba více trénovat, nebo zjistí, že jsou fyzicky zdatní a prožijí příjemné chvíle v lesním prostředí.

Diagnostická stezka zdraví začíná u Priessnitzových bazénků, dále pak pokračuje okolo lesu Pavlačka a zhruba po ujití 650 m turista objeví na nejvyšším místě stezky již zmiňované posezení. Pak už záleží jen na něm zda jej využije a nebo se vrátí zpět. Po dokončení druhé etapy a tím celé stezky bude moci být okruh využíván v obou směrech.

Léčivý pramen Židlo

Pramen lesní vody zvaný Židlo, vyvěrající na povrch z veliké hloubky v lese Pavlačka, má svou bohatou historii. Z vyprávění víme, jak pramen pomáhal lidem, ale i zvířatům už v 19. století. Voda byla popisována jako spolehlivá pomocnice při očních zánětech, kožních ekzémech atd.

Parkové sluneční hodiny

Sluneční parkové hodiny se nalézají u křižovatky, v sousedství kostela sv. Vavřince v Píšti. V době svého vzniku, v červenci roku 2005, byly hodiny největšími slunečními hodinami tohoto provedení v Evropě. Jsou zkonstruovány tak, aby ukazovaly astronomický čas v obci. Dominantou hodin je lilie, jeden z prvků symbolů obce Píšť (erbovní znak pánů ze Zvole, majitelů obce Píšť v 16. století).

Hodiny mají rozměr 16 x 47 m. Délku polosu tvoří 3,5 metru. Hodiny jsou vodorovného typu, s azimutem stěny na jih. Číselník je orlojní, tvořen čísly v rozsahu VI – XII – XVIII hodin.

Větrný mlýn v Cholticích

Větrný mlýn v Cholticích je chráněnou technickou památkou, v regionu zcela ojedinělou. Původní celodřevěná stavba beraního nebo také sloupového typu z roku 1833 stála v Sádku, odkud ji v roce 1878 převezl do Choltic František Romfeld. Mlýn byl v provozu do roku 1954, poté byl průběžně opravován. V současné době se o mlýn stará syn posledního mlynáře Radomír Romfeld. Mlýn slouží jako muzeum a je v něm umístěna sbírka hospodářských potřeb, sekernické nářadí, žentoury či mlýnské kameny.

Mlýn je přístupný po domluvě na tel. č. úřadu Městysu Litultovice na čísle 553 668 255 nebo 555 559 541.

Raabův mlýn v Hlavnici

Na tomto místě stávaly v těsné blízkosti dva větrné mlýny – Grossův a Raabův. Grossův mlýn sloupového typu byl písemně doložený v roce 1879. Obilí mlel do roku 1957, v roce 1960 jej při letní bouřce zapálil blesk a mlýn shořel. Obytná část mlýna dosud stojí. U druhé samoty stojí druhý větrný mlýn sloupového či beraního typu nazývaný podle původních majitelů Raabův mlýn. Mlecí zařízení již chybí, původní obydlí mlynářů bylo zbouráno v 60. letech. Postaven byl v roce 1810 a ještě v roce 1953 byl plně funkční. Chátrající objekt byl opraven v roce 1974. V 80. letech vznikly aktivity na obnovu mlýna, vznik malého skanzenu a vytvoření základny pro děti. Bohužel dodnes se vlečou majetkové spory mezi restituenty a další budoucnost areálu je nejasná.

Zřícenina hradu Vikštejna

Hrad Vikštejn byl založen v polovině 13. století a svou konečnou podobu získal za Jana Planknara z Kynšperka v 16. století. Vikštejn byl považován za nejpevnější hrad na Opavsku. Aby v průběhu třicetileté války nepadl do rukou Švédů, byl v roce 1648 z velké části zničen. Později byl sice opraven, přesto však od 18. století chátral a postupně se změnil v ruinu. Jako každý hrad i Vikštejn má bílou paní. Je jí mladá žena purkrabího Vítka, kterou ve 13. století zabil a shodil z hradeb do Moravice rytíř Tunkel. Ochranný duch Vikštejna se zjevuje, když hradu hrozí nebezpečí, vždy o půlnoci v bílém šatu se zřetelnými krvavými skvrnami. Jiná pověst vypravuje o strašidelném zvonku. Poté, co dal vikštejnský pán zabít poustevníka ze zvonice pod hradem za to, že pozdě zvonil klekání, ozýval se v lesích pod hradem děsivý zvuk zvonku. Vikštejnský pán tu hrůzu nevydržel a nakonec z hradu utekl. Nový pán nechal na místě zničené poustevny postavit kapli a strašidelné zvonění ustalo.

Müllerův dům

Dům pocházející z roku 1726 byl původně obydlím majordoma Lichtenštejnského zámku. Ten vznikl na základech opavského hradu Přemyslovců. Tato volně stojící jednopatrová budova s valbovou střechou s vikýři je dnes jedinou upomínkou zámeckého areálu. Budova nyní patří Slezskému zemskému muzeu, které má v plánu celý objekt rekonstruovat a zpřístupnit svým návštěvníkům.

Stodola s ohradní zdí

Památkově chráněná stodola s cihlovou ohradní zdí z konce 19. století.

Zámek v Deštné

Na existenci tvrze či manského sídla ukazuje zmínka o Bulačovi z Deštného již z roku 1363. Písemná zpráva o tvrzi však pochází až z roku 1408. Je také pravděpodobné, že za česko-uherských válek v 70. letech 15. století, kdy statek vlastnili přívrženci uherského krále Matyáše, byla tvrz těžce poškozena. V roce 1551 se totiž uvádí jako pustá. Ale již za Jana Stoše z Kounic v 70. letech 16. století musela být obnovena. Na přelomu 17. a 18. století byla obec v držení Karla Ferdinanda z Schertzu, který začal přestavovat zdejší tvrz na barokní zámek. Přestavba trvala až do roku 1730. Od roku 1761 byl zámek v držení hrabat Renardů, kteří vzhledem k nestabilnímu podloží v této lokalitě, museli budovu zámku staticky zajistit. Komplex historických budov – barokní zámek s parkem – zůstává cennou památkou obce Deštné. Zámek je však nepřístupný a v havarijním stavu.

Barokní zámek

Patrový barokní zámek z 2. poloviny 17. stol. na místě někdejší tvrze.

Zámek

Trojkřídlý zámek v klasicistním a částečně novobarokním slohu na místě zaniklé renesanční tvrze.
V parku stojí pavilon zvaný Lovecký zámeček, Švýcárna
a bazén se sousoším. V současné době je v majetku firmy Brioni a slouží ke komerčním účelům(pořádání svateb, večírků, přednášek, školení apod.) a park je součástí golfového hřiště.

Zámek v Litultovicích

Dnešní zámek stojí na místě původní tvrze, která je poprvé zmiňována v roce 1446. Tehdy šlo o tvrz s ochrannými rohovými věžemi obehnanou příkopy se soustavou rybníků, která sloužila na obranu vesnice v neklidném válečném období a před vpádem loupeživých rytířů. Ve druhé polovině 16. století přebudoval Jan Stoš z Kounic tvrz v renesanční zámek. V 18. století za Tetzlernů následovaly barokní úpravy a nakonec počátkem 19. století úpravy empírové. Ty provedli poslední majitelé panství Rollsbergové. U zámku byl počátkem 19. století zřízen přírodně krajinářský park s cizokrajnými stromy a kuželna. Dnes je v objektu zámku umístěn obecní úřad s historickou obřadní síní, lékárna, zámecká restaurace, knihovna, obecní muzeum a garáže hasičské zbrojnice.

Zámek a zámecký park v Dolních Životicích

Barokní zámek postavil v Dolních Životicích svobodný pán Karel František Orlík z Laziska, který vlastnil obec v letech 1721 - 1770. Kolem stavby byl vysazen okrasný park francouzského typu. V roce 1800 získala zámek rodina Larisch-Mönichů, která vybudovala oranžerii, a založila také užitkové zahradnictví a sad. V roce 1897 koupil zámek hrabě Camillo Razumovský, který se zasloužil o další rozkvět a hospodářský rozvoj obce. Po II. světové válce sídlil v objektu Ústav pro duševně nemocné děti, po roce 1950 využívala objekt armáda jako kasárna pro jednotky PTP a od roku 2000 slouží zámek jako Sociální ústav pro mentálně postižené muže. Interiéry nejsou přístupné veřejnosti.

Zámek

Klasicistní zámek ve středu obce sestávající se ze dvou objektů. Jádro zámku je ze 16. stolení a v 17. stol. k němu byla přistavěna dvoupatrová barokní budova.
Z původní tvrze se zachoval kamenný portál z r.
1498 se znakem pánů z Drahotuš. Součástí budov je
zámecká kaple. Jsou zde vystaveny originály barokních
soch Immaculaty a Jana Nepomuckého a další mobiliář především duchovního charakteru. Součástí zámku je také anglický park o rozloze 1,7 ha. V parku je umístěn památník Cypriána Lelka – buditele slezského
lidu. K poslední přestavbě zámku došlo v roce 1924. Dnes je zde sídlo městského úřadu.

Zámek Mladecký Dvůr

Jan Pavel Schertz nechal v 80. letech 17. století vystavět na kraji vesnice menší barokní zámek. Ten byl však o sto let později za Neffzernů zbořen. Nový zámek, tentokrát empírový, postavil v části obce Mladecký Dvůr na počátku 19. století Ondřej, hrabě Renard. Kolem zámku byl později zřízen rozsáhlý krajinářský park. V minulosti sloužil zámek jako domov řádovým sestrám Kongregace Milosrdných sester 3. řádu svatého Františka, nyní je v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný.

Zámek v Hlavnici

Hlavnický zámek byl postaven v roce 1792 majitelem panství Ondřejem Renardem. Původní klasicistní ráz téměř setřely pozdější stavební úpravy. V roce 1810 koupil hlavnické panství se zámkem Josef Gusnar z Komárna. Poté se majitelé panství často střídali, až je v roce 1838 koupil Vilém Čejka z Badenfeldu, který nechal roku 1841 postavit u mladecké cesty kapli zasvěcenou Panně Marii Pomocné s hrobkou, tak zvanou Kaplici. Majitelem zámku však Čejka nebyl dlouho, a ani po něm nevlastnil Hlavnici nikdo déle než pár let. Až v roce 1886 koupil Hlavnici Robert Bayer z Bayersburgu a v držení této rodiny zůstalo panství až do konfiskace v roce 1945. Dnes patří budova zámku zemědělskému družstvu, bývalé hospodářské budovy a zámecký park využívá obec.

Zámek v Neplachovicích

Zámek v Neplachovicích můžeme považovat za jediný autenticky dochovaný empírový zámek na Opavsku. Historie zdejšího panského sídla je ale delší. Již ve středověku existovala v Neplachovicích tvrz, která byla v 16. století přestavěna na zámek. Tento zámek, stojící zřejmě na okraji obce, byl ale v roce 1778 zničen pruským vojskem a později zbořen. V letech 1837-1840 si pak tehdejší majitelka panství, Marie Elgerová z Frohbergu, nechala postavit zámek na novém místě zcela stranou vsi, na tzv. Holasovickém poli. Součástí novostavby byl také anglický park, klasicistní skleník a zimní zahrada. Zámek můžeme přiřadit k typu drobných aristokratických sídel, který se označuje jako vila a který se od konce 30. let 19. století hojně objevuje na slezském venkovně. Společnými rysy těchto staveb jsou půlkruhové suprafenestry se štukovým dekorem nad okny, zvýraznění parteru rustikou nebo lehký portikus s balkonem s litinovým zábradlím. Přestože je autor projektu neznámý, mohl by jím být některý z tehdejších významných opavských stavitelů. Nabízí se jméno Franze Biely, o němž se spekuluje jako o autorovi nedalekého zámku ve Štemplovci, který je jak exteriérem, tak dispozicí téměř totožný s neplachovickým zámkem. Jako další by v úvahu připadal Anton Onderka, v jehož díle se objevuje množství prvků, shodných s prvky neplachovického zámku.
Zámecká budova svou velikostí a architektonickým řešením majitelům zřejmě nevyhovovala, proto byla vzápětí přestavěna a rozšířena. Na východě a západě byly připojeny přístavky s velkými francouzskými okny, k severnímu průčelí bylo přistavěno monumentální schodiště s terasou. Změnu prodělal také interiér, kde byla jedna z místností upravena na novogotickou zámeckou kapli. Autorem této přestavby by mohl být opět Anton Onderka. Nasvědčuje tomu především interiér kaple, obdobný jiným Onderkovým realizacím (např. kapli v domě sester Řádu německých rytířů v Bruntále z let 1845-1846).
V roce 1898 koupil neplachovický statek Robert, svobodný pán z Pillersdorfu. Ten nechal pro potřeby své rodiny zámek opět upravit, tyto úpravy se však zřejmě týkaly pouze interiéru a dodnes se z nich dochovaly některé části, např. dvoukřídlé dveře s obložkami, sociální zařízení s keramickou podlahou a dřevěnou příčkou, či prosklená stěna oddělující schodiště od chodby v patře. Robert Pillersdorf zemřel v roce 1905 a neplachovický statek po něm převzal syn Egon (1877-1952). Ten se kromě služby ve státní správě věnoval hospodaření na svém statku, kde rozvíjel i podnikání v oblasti produkce cihel (postavil nedaleko zámku parní cihelnu). Poté, co přišel téměř o všechnu hotovost za 1. světové války, musel majetek postupně rozprodávat a také přestal dbát o park a zámek, který postupně chátral.
V roce 1945 byl statek Egonu Pillersdorfovi zabaven a do zámku se nastěhovala měšťanská škola. Budova pak byla adaptována v letech 1949 a 1951 pro školní účely. To se projevilo především zrušením francouzských oken, výměnou stávajících oken a dveří a dispozičními změnami. V 60. letech pak byly modernizovány interiéry a odstraněna věžička z hřebene střechy.
(Romana Rosová)

Zámek a zámecký park Melč

Barokní zámek v Melči založil v první půli 18. století tehdejší majitel panství František Filip z Hodic. Po roce 1810 kupuje Melč Jan, hrabě z Tenczina, který nechal zámek přestavět v empírovém slohu. Zámek patřil krátce hraběti z Arzu a od roku 1888 až do konce druhé světové války významnému šlechtickému rodu Razumovských. Zámek byl v minulosti využíván například jako lázně nebo nemocnice. Od počátku 20. století byla v objektu zřízena zvláštní škola internátní, která byla v roce 1985 transformována na dětský domov. Ten sídlí v zámku dodnes. Kolem zámecké budovy se rozprostírá rozsáhlý, státem chráněný, přírodní park s řadou vzácných stromů a keřů. Mezi četně zastoupené stromy patří jírovec maďal. U parku je postaven pomník německým vojákům, padlým v první světové válce.

Zámek

V roce 1754 zakoupil Velké Hoštice Ignác Dominik,
hrabě Chorýnský z Ledské, který nechal na místě
původního šlechtického sídla postavit v 60. letech
18. století nový pozdně barokní zámek s bohatým
rokokovým dekorem podle plánů ostravského stavitele
Jakuba Panka. V současnosti je zde umístěna
archeologická výstava, ve sklepních prostorách funguje vinotéka a v okolí zámku je nádherný park.

Zámek ve Štemplovci

Zámek Štemplovec vybudoval Karel Traugott Skrbenský z Hříště v místě staršího barokního zámku, který nechal počátkem 19. století zbořit. Dnes zachovalá empírová budova s obdélníkovým půdorysem slouží jako domov pro řeholnice. Přírodně krajinářský park navazující na budovu zámku je sice menší, ale malebný a navíc dendrologicky hodnotný. Při vstupu do prostorného parteru upoutají pozornost velké platany západní. Vzácností je i dvoudomý jinan (samice) s plody, který právě kvůli silnému zápachu není v zahradách a parcích tak často pěstován. Významnými dřevinami jsou dále cypřišky, liliovník tulipánokvětý a buk lesní červenolistý.

Zámek ve Štáblovicích

Štáblovický zámek stojí na místě původní tvrze, která je poprvé zmiňována v roce 1528, kdy přijali léno Štáblovice bratři Pavel, Jan a Václav ze Žďáru. V roce 1558 nechal Kašpar Rotmberk z Ketře přestavět tvrz na menší renesanční zámek. Do barokního stylu byl přestavěn ve 2. polovině 17. století a současný vzhled získal zhruba o sto let později za Sobků z Kornic. Renesanční původ objektu dosvědčuje sgrafito na boční fasádě hlavního průčelí. Sobkové z Kornic založili také okrasný francouzský park, k němuž v první polovině 19. století přibyl krajinářský park s řadou exotických dřevin. Na osu pravidelné části parku je napojena stará lipová alej, která jej spojuje s nedalekým hájkem. Poslední opravy zámku proběhly po roce 2001. V současné době je zámek pro veřejnost uzavřen.

Zámek v Kyjovicích

Zámek v Kyjovicích je jednopatrová stavba na obdélném půdorysu ve stylu klasicizujícího baroka. Původní stavba, pocházející z let 1719-20, byla přestavěna v roce 1783. Sousední budova sýpky s mansardovou střechou, dnes je součástí zámku, pochází již z roku 1775. Oba objekty byly spojeny chodbou v letech 1911-29. Posledním objektem zámeckého komplexu je bývalá hospodářská budova na půdorysu písmene L, s dřevěnou pavlačí v patře, která pochází z druhé poloviny 19. století. Kolem zámku byl koncem 18. století založen zámecký park. Součástí parku je i novogotický altán a bývalá oranžerie. Jedná se o památkově chráněný areál, který je z velké části ohraničen kamennou zdí. Před areálem stojí pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána z první čtvrtiny 18. století. V současné době je objekt využíván jako domov pro seniory a není přístupný veřejnosti. Zámek má dochovanou štukovou výzdobu, okenní a dveřní výplně. V pozůstatcích je dochovaná také bývalá zámecká kaple oválného půdorysu s kupolí a dřevěnou oratoří.

Zámek s parkem

- doklad zámecké architektury vzniklé v několika slohových údobích - jádro stavby ze 16. století
- z původní stavby zůstal zachován portál se znakem datovaným letopočtem 1498
- další přestavby proběhly v 19. a 20. století.

- anglický park založen na přelomu 19. a 20.století
obklopuje budovy zámku ze všech světových stran
- rozloha 1,7 ha, nadmořská výška 230 m

Zámek ve Slavkově

Nejstarší budovou v obci je slavkovský zámek. Původní dřevěnou tvrz ze 13. století přestavěl v 15. století na kamennou Beneš Černohorský z Boskovic. Objekt však nevyhovoval měnícímu se životnímu stylu a tak byl v letech 1572-1586 za Vlků z Konecchlumí přestavěn na renesanční zámek. V 17. století už panstvo na zámku nesídlilo, objekt sloužil pouze hospodářským a úředním potřebám a postupně chátral. V roce 1908 koupili zámek Weisshuhnové, kteří provedli rozsáhlé stavební úpravy. Od posledních majitelů Theinů přešel zámek v roce 1945 do majetku státu. Po rozsáhlé rekonstrukci po roce 2000, která navrátila zámku jeho původní charakter, slouží budova jako Domov pro seniory – SENIORCENTRUM. [u][/u]

Zámek a zámecký park v Jezdkovicích

Dominantou Jezdkovic je pozdně renesanční zámek s okrasnou zahradou, který nechali v letech 1618 - 1619 postavit Mitrovští z Nemyšle. V první polovině 18. století, kdy zámek vlastnili Halamové z Jičína, byl přestavěn v barokním slohu. Posledními majiteli byli v letech 1821 - 1945 Sedlničtí z Choltic. Zámek je památkově chráněný a v současné době v něm sídlí Obecní úřad, knihovna a prodejna smíšeného zboží. V nevelkém parku návštěvníky na jaře upoutají žlutě kvetoucí keře dřínu obecného, jehož plody jsou v létě nápadně červené. Za zmínku stojí buk lesní červenolistý a skupina habrů obecných. Všechny dřeviny převyšuje borovice vejmutovka.

Zámek

Barokní zámek byl postaven v letech 1724-1748 s raně barokním kamenným portálem. V současné době je zámek po celkové rekonstrukci a stal se sídlem obecního úřadu.

Zámek Lichnovských v Chuchelné

Raně barokní zámek z první poloviny 17. století byl postaven svobodným pánem Jiřím Lichnovským. Roku 1853 byl přistaven Dům Kavalírů k ubytování hostů. Zámek sloužil jako lovecká rezidence, kterou také po sjednocení německy hovořících zemí v roce 1781
navštívil německý císař Vilém II. a rovněž blízký přítel 6. knížete Karla Maxe Lichnovského. Od roku 1952 je zde rehabilitační ústav. V areálu bývalého zámku se nachází také zámecký park o rozloze 5,5 ha.

Zámek ve Velkých Heralticích

Sloh zámku ve Velkých Heralticích lze jen stěží definovat. Základ tvoří pozůstatky gotického hradu s válcovou věží ze 14. století. Velké a malé nádvoří s novogotickou kaplí je pak obklopeno pozůstatky renesančního zámku. V objektu dnes sídlí Základní a střední škola, Školní jídelna, Internát a Dětský domov. Objekt je veřejnosti nepřístupný. Na zámecké budovy navazuje přírodně krajinářský park. Už od brány nás upoutá osmikmenná pterokarye jasanolistá, která roste před průčelím zámku. U hřiště je nápadný mohutný solitérní jedlovec kanadský a za zámkem na zadní terase je velmi stará lípa řapíkatá a ještě před ní statná jedle řecká. Významné stromy jsou opatřeny jmenovkami s krátkou charakteristikou dřeviny.

Bývalá restaurace

Na Mírovém náměstí č. p. 32 se nalézá bývalá restaurace a hotel Slezan. Patří mezi městský typ domu. Jedná se o dvoupodlažní budovu s hladkou vápennou omítkou členěnou římsami. V 19. století byl přistavěn sál. Okna jsou členěná, zdobí je vystouplé profilované šambrány. Do státního seznamu nemovitých památek byl zapsán 3. 5. 1958. Objekt původně sloužící jako restaurace, je nyní využíván jako prodejna.

Zámek Radkov-Dubová

Barokní zámek v Radkově-Dubové nechal na místě poplužního dvora náležejícího k hradu Vikštejnu postavit v letech 1774-76 tehdejší majitel vikštejnského panství Jan Julius Frobel. Na zámku sídlila správa panství i jeho majitelé, jako opavský obchodník a poslanec Emanuel Glassner a od roku 1884 také hrabě Camillo Razumovský s rodinou. V době okupace byl zámek využíván jako lazaret pro německé vojáky. Po osvobození odešli Razumovští do Rakouska a jejich majetek v Československu byl konfiskován. Poté byl zámek využíván jako zemědělské učiliště a na začátku 60. let zde byl zřízen dětský domov. K zámku přiléhá půvabný park. Při vstupu do prostorného parteru návštěvníka upoutají velké platany západní. Hlavní parková část se nachází za rybníčkem, kde roste mnoho starých a mohutných dřevin jako skupina cypřišků hrachonosných, borovice tuhá, borovice limba, jedlovec kanadský, výrazný čtyřkmenný kaštanovník jedlý a další. Zámek v Dubové a obec Radkov spojuje 250 m dlouhá a více než 150 let stará lipová alej.

Zámek ve Stěbořicích

Stěbořice patří mezi nejstarší obce na Opavsku, první písemná zmínka pochází už z roku 1220, kdy obec patřila cisterciáckému řádu. Mezi majiteli panství byli Bruntálští z Vrbna a od roku 1654 vlastnili Stěbořice Neuhausenové. Je pravděpodobné, že právě hrabě Caesar Neuhaus, nechal postavit menší barokní zámek. V 18. století byly Stěbořice majetkem Pinů z Friedenthalu, kteří zámek upravili v empírovém slohu a v 19. století založili přírodně krajinářský park menších rozměrů. V parku nechali postavit oranžerii a rodinnou hrobku. Park je protkán spoustou pěšinek a navazuje na ovocný sad. V dnes již upraveném parku rostou z dominantních dřevin platan javorolistý, červenolistý buk, borovice vejmutovka a jasan ztepilý. Ty převyšují z exotičtějších dřevin katalpu trubačovitou, cypřišek Lawsonův, cypřišek hrachonosný, zerav západní a zerav obrovský. Posledními majiteli zámku byla podnikatelská rodina Janottů, která jej vlastnila až do roku 1945.

Zámek v Loděnici

Na místě Loděnického zámečku bývalo původně fojtství. Tehdejší majitel panství Martin Kynar ze Serfenštejnu nechal budovu koncem 16. století přestavět na menší renesanční zámek. Roku 1592 sloužil objekt jako tiskárna. V polovině 18. století se majitelem stává Jan Julius z Froblu a přestavěl ho v barokním slohu. Zámecký park s pestrým spektrem dřevin naší provenience byl založen na počátku 19. století Sedlnickými z Choltic. Před hlavním vchodem rostou čtyři rozložité tisy červené. Vzácnější je převislá douglaska tisolistá a zerav obrovský. Zámek dnes slouží komerčním účelům jako hotel.

Lovecký zámeček

Lovecký zámeček se nachází uprostřed zámeckého parku v Šilheřovicích, poblíž zámku. Budova zámečku pochází z 18. století a v minulosti byla majetkem rodu Rothschildů. Tento jednopatrový dům je dnes zrekonstruován v romantického stylu, který ji vrátil její původní podobu.
Dnes je zde umístěna restaurace, jejíž interiér v loveckém stylu a klidné prostředí vybízí k pořádání oslav, k relaxaci a působí nezaměnitelnou atmosférou starých časů.

V těsné blízkosti zámečku se nacházejí původní kotce pro lovecké psy - zámecký psinec.
Zámecký park je protkán řadou cestiček pro pěší, které vedou kolem vodních ploch, řady figurálních plastik a zahradní architektury. V parku se nachází také Švýcárna či v 19. století postavených několik pseudogotických vil pro hosty. Park je také využíván jako 18-ti jamkové golfové hřiště.

Bývalý zámek

Obec Oldřišov byla při svém vzniku ve 13. století v majetku premonstrátského kláštera Hradiska u Olomouce. Roku 1526 koupil tento statek Kryštof Tvorkovský z Kravař a vybudoval zde tvrz, která však za třicetileté války silně utrpěla. Hrabě Jiří Štěpán z Vrbna nechal proto tvrz ve druhé polovině 17. stol. přestavět na barokní zámek. V 19. stol., snad za Arnošta Joachyma Strachwitze, byl u zámku zřízen krajinářský park, po kterém toho do současnosti již moc nezbylo. Majitelé zámku se často měnili a mezi lety 1742 až 1920 náležel k Prusku. Nejdéle zámek vlastnili v 19. století Lejeuneové, kteří provedli drobné klasicistické úpravy.
V dubnu 1945 byl zámek značně poškozen válečnými událostmi a po válce začal sloužit místnímu statku, který zámek roku 1958 přestavěl a ztratil tak svůj původní barokní charakter.

Bývalý zámek je jednopatrová dvoukřídlá budova. Má jednoduchý obdélníkový půdorys a mansardovou střechu. Při východním vstupním průčelí je mělký střední rizalit. Fasády jsou hladké, moderní a interiéry zmodernizovány, s výjimkou přízemí, kde jsou zachovány zbytky kleneb.

Budova dnes stojí uprostřed obce, v areálu bývalého JZD a je veřejnosti nepřístupná. V blízkosti se nachází menší park s dvěmi rybníky.

Chrám sv. Jana Křtitele

Na úbočí kopce, v severní části obce Sudice, stojí velká pseudogoticky orientovaná trojlodní bazilika s transeptem. Stojí zde už více než 90 let. Ke konci 19. století přichází do tehdejší farnosti s dřevěným kostelíkem důstojný pan farář P. Arnošt Jureczka. Tato, pro obec významná osobnost, se značnou měrou zaslou­žila o stavbu dominanty Sudic.
Oblíbený farář si dovedl získat německou většinu v obci, a tak mohl roku 1903 přikročit ke stavbě nového kostela z červené cihly a kamene. V roce 1904 bylo také započato se stavbou fary. Obě stavby prováděl stavitel kostelů ve Slezsku Josef Seifried z Kravař. Bazilika sv. Jana Křtitele je zmenšenou a poněkud po­změněnou kopií Dómu v Kolíně nad Rýnem. Je to bazilika v pseudogotickém slohu a představuje ústřední část celého areálu, ke kte­ rému patří ještě ohradní zeď s branou, hrobka, fara a hospodářské budovy.
Celý areál byl roku 1990 Ministerstvem kultury ČSR prohlá­ šen za kulturní památku.
Kněžiště a vedlejší lodi baziliky jsou zakončeny pěti stranami osmiúhelníka, vystupující příčná loď je zakončena pravoúhle. Vedle hlavních prostorů má bazilika i prostory vedlejší - sakristie a boční předsíně. Na západní straně trojlodi je čtyřboká věž s hlavní předsíní v přízemí a hudební kruchtou nad ní. Ve věži jsou hodiny a tři nové zvony z roku 1989 (Jan, Josef a Hedvika). 64 metrů vysoká polygonální jehlanová střecha věže, čtyřboká sanktustní vížka nad polem křížení i celá střecha jsou kryty břidlicí. Střecha má malé vikýře.
Hlavní prostory baziliky jsou zaklenuty poli žebrové klenby jednoduchých hvězdicovitých vzorů, v závěru presbyteria je jen poloviční hvězdicovitá klenba. Profilovaná žebra nesou oblé, od podlahy vybíhající přípory s patkou a rostlinnou hlavicí (hlavice nejsou většinou dodělány). Jednotlivé lodi oddělují hrotité oblouky. Vnějšek je opatřen opěrnými pilíři.
Vnitřní vybavení tohoto chrámu bylo ukončeno přísunem hlavního oltáře (1926) a kazatelny v roce 1929. Celý oltář, kazatelna a křtitelnice jsou vyrobeny z bílého mramoru, který byl dovezen z italské Carrary.
Všechny obrazy, i křížovou cestu, maloval hlučínský rodák Jan Bochenek v letech 1902 – 1910. Mši svatou zde doprovází zvuk dvoumanuálových varhan od firmy RIEGEL – KLOSS, postavených v roce 1908.
Stavba baziliky stála 700 000 říšských marek. Ještě před dokončením stavby mohl chrám vyhořet, a to v roce 1905, kdy byl požárem zničen starý dřevěný kostel, který stál v těsné blízkosti nově stavěného. Chrám byl vysvěcen 19. listopadu 1906 olomouckým světícím biskupem Dr. Karlem Wisnarem.
Farní budova ladí s celým stavebním komplexem. Volně stojící stavba z režných cihel, téměř čtvercového půdorysu, je zastřešena valbovou střechou krytou původně břidlicí (polovina střechy je dnes kryta plechem). Půdorys fary rozšiřují na všech čtyřech stranách střední rizality se štítovými nástavci,ve štítech jsou sdružená okénka. Při západní straně objektu je lodžie se třemi arkádami a přístupovým schodištěm. Korunní římsu zdobí obloučkový vlys a mezi přízemím a patrem se vyjímá kordónová římsa. Obdélná okna ve špaletách s pískovcovým ostěním přecházejí ve štítových stěnách rizalitu v profilované, tvarově různorodé římsy.
Hrobka je přízemní stavba obdélného půdorysu, také z režných cihel. Na třech stranách je otevřena arkádami (4x2) s lomenými oblouky, nesenými hranolovými pilíři. Ve cviklech jsou trojlisty. Atika je členěna slepými arkádami ve čtyřech obdélných polích, oddělených od sebe pilíři. Zadní stěnu prolamují čtyři obdélná okna s lomenými oblouky.
Také vstupní brána je přízemní stavba obdélného půdorysu, zastřešená je valbovou střechou s vikýřem. Obdélný průjezd zakončuji lomené oblouky. K bočním stěnám kaple přiléhají nižší polygonální přístavby s opěráky (slouží jako hrobky P. Arnošta Jureczky a jeho více než 40 let zde působícího nástupce P.Josefa Konečného).

Posledním doplňkem areálu je uzavřený komplex tří hospodářských budov (chlévy, konírna, stodola) z režného zdiva. Objekty kryje sedlová střecha z původní břidlice. Budova v severní části komplexu typově nesouvisí s ostatním areálem. Je cihlová, omítnutá a patrně starší. Původní dřevěná vrata byla nahrazena plechovými a oblouky nad nimi se dozdily. Prostor dvora pokrývají, stejně jako prostor areálu fary, původní dlaždice s kolkem.

Bazilika sv. Jana Křtitele je chloubou nejen farnosti, ale i celého okolí a jistě ji budou obdivovat i budoucí generace. Zub času však zanechal na tomto sakrálním stavebním objektu své stopy. Od roku 1996 proto probíhá etapovitě rekonstrukce celého komplexu, která se pomalu blíží ke konci

Prameny:
1) Evidenční list kulturní nemovité památky + doplňkové listy ÚPP Ostrava
2) Kronika obce Sudice

Cvičný letoun L29 Delfín

Cvičný letoun je umístěn v obci Sudice. Letadla mají v obci již svou tradici. První zde bylo umístěno již roku 1965, v rámci oslav 20. výročí osvobození. Jednalo se o JAK11, známý taky jako C11. Byl to výcvikový letoun vyvinutý v Rusku v roce 1947. Dnes je umístěn v Kunovicích u Uherského Hradiště v muzeu místního aeroklubu, když o něj sami projevili zájem s tím, že výměnou dají obci jiný.
JAK11 byl tak vyměněn za současný cvičný proudový letoun L29 Delfín, který patří k jednomu z nejvýraznějších úspěchů československého poválečného letectví. Měl solidní konstrukční provedení, dobré letové vlastnosti, spolehlivost a snadnou obsluhu, která mu umožnila masovou výrobu. Letoun se stal základním cvičným typem nejen u nás, ale i v mnoha zemích Evropy, Asie a Afriky.

Čujkův mlýn

Nenápadná budova z režných cihel se nachází na ulici Mlýnská v Kobeřicích, v blízkosti potoka Bílá voda. Dnes již nepoužívaný vodní mlýn v Kobeřicích se do dnešní doby zachoval v téměř nezměněné podobě. Jako upomínku na dobu své slávy je k vidění v trávě před mlýnem staré mlýnské kolo. Za budovou je rovněž patrný vodní příkop, kudy zbytková voda odtékala pryč.

Historie mlýna:
Antonín Čujek navázal na tradici mlýnů v Kobeřicích a rozhodl se postavit vedle svého domu mlýn nový. První zmínka o mlýně Antonína Čujka pochází z roku 1756, kdy byl mlýn postaven. Zachovala se však pouze zmínka o tom, že byl opatřen šindelovou střechou. Tento mlýn byl v roce 1913 zbourán a na jeho základech postaven mlýn nový, který se zachoval až do dnešní doby. Iniciátorem stavby byl Jan Čujek a řízením stavby byl pověřen stavitel pan Štěpán Hanzlík.

Z této doby se zachoval na mlýně německý nápis:
„Všem lidem nelze vyhověti. A vyhovět je umění, že to dokáže jen málokdo.“
(volně přeloženo do češtiny)

Přítok vody byl vyřešen rozdvojením potoka Bílá voda u hřiště TJ Sokol, který pokračoval přes park a vléval se do rybníka, který sloužil jako zásobárna vody pro mlýn. Od něj proudila voda ve čtyřmetrovém příkopu přes ulici Mlýnskou do mlýna (náznak příkopu je dodnes před budovou patrný). Před mlýnem bylo nainstalováno zařízení, které regulovalo přítok vody. Voda poháněla mlýnské kolo a odtékala příkopem směrem na Osmilány, kde se opět vlévala do potoka. Stavidlem, které bylo umístěno před mlýnem, byla voda naháněna pouze při velkém množství vody v období dešťů, v období sucha se voda naháněla přímo na mlýnské kolo.

Technologii mlýna dodala a sestavila firma Kladsko. Později byly stroje zmodernizovány továrnou mlýnských strojů Prokop Pardubice. Toto zařízení sloužilo po celou dobu mletí až do roku 1964.

Po roce 1920 byla součástí mlýna malá elektrárna, která vyráběla elektřinu pro celou vesnici. Generátor byl zde nainstalován v roce 1921 a po 7 letech odejmut z důvodu nelegálního odebírání proudu obyvateli obce a krachu elektrárny. Na ukončení výroby elektrické energie se také podepsala elektrifikace obce, která proběhla v roce 1928. Mlýn zůstal nadále přizpůsoben k provozu na elektřinu i na vodu.

Po smrti Jana Čujka v roce 1951 se posledním mlynářem na tomto mlýně stal Alfons Čujek, můj děda. Za jeho života došlo k regulaci potoka a provoz mlýna byl zajištěn již pouze elektrickou energií.

Ve mlýně se pracovalo neomezeně podle potřeby. Při velkém množství práce i 24 hodin denně. Pracovní síla se skládala z rodinných příslušníků a někdy vypomáhali 2 pracovníci (1 z Kobeřic, 1 ze Sudic). Poptávka po mouce byla veliká, od Opavy po Ludgeřovice. Z obilí, které přivezli soukromníci na semletí, si odvezli 60% mouky, 20% odpadů na rozprach a zbylých 20% se přepočítávalo na lístky na chleba, který dostávali v pekárnách. Mouka se do pekáren vozila nejprve koňským povozem a poté traktorem, který patřil JZD v Kobeřicích. Kapacita násypníků byla okolo 2,4 t obilí. Jejich semletí trvalo cca 10 hodin. Semleté obilí muselo projít cyklem celkem 16x.

Z hygienických důvodů musel být mlýn každoročně před žněmi očištěn od moučných škůdců. Alfons Čujek se chtěl kromě žita na pečení chleba zabývat také zpracováním pšenice a celkovým rozšířením výroby. Proto byl mlýn v létě 1958 zvednut o jedno patro. Tato nástavba byla neobvyklá v tom, že se střecha nerozebírala, ale byla zvednuta hevery najednou (dodnes je tato činnost na fasádě patrná).

Z rozšíření mlýna se však majitel Alfons Čujek dlouho neradoval. V roce 1961 byl mlýn znárodněn a připadl pod správu Slezských mlýnů Olomouc, který ukončil činnost mlýna v roce 1964. Mlýn poté sloužil jako rezerva v případě krizových situací, např. války, neboť velké mlýny byly snadnějším a častějším terčem náletů.
V té době se syn Alfonse Čujka Jan, který měl být již 7. generací na Čujkově mlýně, vyučil mlynářem ve Slatiňanech u Chrudimi. Nikdy však už ve mlýně pracovat nezačal. Od té doby mlýn chátrá.

Teprve v roce 1990 byla budova na žádost majitelů navrácena Alfonsu Čujkovi. V roce 1995 se zlomilo mlýnské kolo vlivem opotřebování, stáří a vlhkostí.

Text: Mgr. Hana Nevřelová, roz. Čujková

Evangelický kostel

Nelze přehlédnout také stavbu evangelického kostela využívaného evangelickou a pravoslavnou církví na cestě směrem k hraničnímu přechodu. Slavnostní vysvěcení nového evangelického kostela se konalo 19. září 1909.

Farní budova

Farní budova Římskokatolické církve se nachází v Hlučíně na ulici Farní č. 7, v těsném sousedství kostela sv. Jana Křtitele v centru města. Jedná se o kulturní památku, prohlášenou 4. března 2008.
Budova farnosti byla postavena v roce 1781 na základech původní farní budovy, která již nevyhovovala svou velikostí. Objekt je klasicistní, postavený patrně na renesančních základech. Dokladem je původní sklepení klenuté valenou klenbou v levé části stavby. K původnímu objektu bylo přistaveno další křídlo kolem roku 1920. Budova je dvoupodlažní, podsklepená s valbovou střechou pokrytou eternitem. Fasáda je dělena deseti okenními otvory členěnými do tvaru latinského kříže. Fasáda je zdobena meziokenními lisenami, ukončenými pod profilovanou korunní římsou. Okna jsou ve starší části lemována bohatě profilovanými šambránami s klenákem. Ve fasádě mladšího objektu je půlválcovitý výklenek - nika, kde byla původně vsazena socha Imaculaty. Nad ní je ornament zdobený kapkami a eliptické větrací okénko půdního prostoru s mřížovitým členěním. Komíny jsou novodobé z bílých cihel. Boční fasáda je rozdělena třemi slepými okny, s architektonickým členěním jako fasáda hlavní.

Farní kostel sv. Jana Křtitele

Mezi jednu z hlavních dominant města patří i farní kostel sv. Jana Křtitele sousedící se zámkem.
Není známo kdy a kým byl postaven, patří však mezi nejstarší kostely v širokém okolí. První zprávu o tomto kostele máme z roku 1378. Jednolodní stavba s gotickým presbytářem zaklenutým hvězdicovitou klenbou, kaple je renesančního původu. Průčelí a věž jsou upraveny barokně. V roce 1597 se zřítila velká kostelní věž a větší část kostela rozbořila. Roku 1608 byl kostel znovu postaven, ovšem v roce 1616 se stal obětí hrozného požáru ve městě. Roku 1649 uhodil do kostela blesk, rozbořil věž a sotva spravenou kostelní střechu. Koncem března 1780 byl položen základní kámen k novému děkanátství a stavba byla roku 1781 dokončena.
V letech 1998 - 2001 se uskutečnila oprava vnitřních prostor kostela, včetně obrazů a plastik. V roce 2006 byly do kostela umístěny nové varhany.

Filiální kostel sv. Urbana

Do roku 1938 neměl Zábřeh jako samostatná obec vlastní svatostánek. Z podnětu místních věřících byla v roce 1935 založena "Jednota pro stavbu kostela" s měsíčním členským příspěvkem 1 Kčs. Na poskytnutém pozemku jednoho z místních sedláků byla stavba kostela téhož roku zahájena a do záboru německým vojskem v říjnu 1938 stavba lodě kostela s cibulovitou střechou věže s radostným elánem dokončena. Jelikož kostel nebyl náležitě vysvěcen, konaly se bohoslužby s ohledem na válečné události II. světové války nepravidelně v měsíci. Procházející frontou Hlučínskem v dubnu 1945 byl kostel s věží značně poškozen stejně jako celá obec. V roce 1946 byla po částečné opravě sloužena mše sv. místním rodákem kanovníkem P. Josefem Vrchoveckým. V roce 1947 byla opravena také věž, která změnila její tvar střechy na mnohoboký jehlan. Do kostela bylo dovezeno ze zrušené kaple v Novém Jičíně potřebné vybavení, jako kazatelna, boční oltář, sošky a obrazy svatých. Nástěnnou malbu kostela provedl místní rodák Vilém Balarin. Dne 30. 10. 1948 byl kostel s velkou slávou připravenou místními věřícími vysvěcen Olomouckým biskupem, do kamene oltáře vloženy ostatky sv. Urbana - patrona kostela. Od obnovy v roce 1945 do současnosti je kostel filiální k farnímu kostelu sv. Martina v Dolním Benešově, avšak v péči místních věřících.

Převzato z: Dolnobenešovský zpravodaj, č. 2/2011.

Hájovna Křeménky

Historie hájovny Křeménky
Roku 1901 byla v lesíku Křeménky postavena dřevěná hájovna, která měla sloužit pruskému císaři Vilému II. k odpočinku a ke svačině po dobu konání honů. Císař Vilém však hájovnu málo využil. V okolí Bolatic měl dvě bažantnice. Velká se jmenovala Marx Fasamerie a byla na Albertovci. Druhá malá byla v lesíku Křeménky, jihozápadně od Bolatic.
Této malé bažantnice a její dřevěné hájovny později více používal pruský kníže Eduard Lichnovský, který měl v blízké Chuchelné zámeček jako letní sídlo. Nyní je v tomto objektu rehabilitační ústav, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí. Toto lékařské zařízení je součástí rehabilitačního ústavu v Hrabyni, což je asi 15 km severozápadně od Ostravy.
Pruský kníže Eduard Lichnovský byl za svého mládí významným diplomatem německého Pruska v Anglii. Když skončila jeho diplomatická služba, odstěhoval se do Chuchelné, krásné vesnice uprostřed lesů, která je na polské hranici.
V bolatickém lesíku už stála dřevěná myslivna, postavená v roce 1901 Vilémem II. Hájovna nyní patřila knížeti Eduardu Lichnovskému. Ten jí využil k tomu, aby mu a jeho hostům a přátelům sloužila při honech na bažanty. Sem byli před honem vypouštěni bažanti, kteří byli odchytáváni v širokém okolí na pozemcích, které patřily Lichnovskému. Kníže zval na hony jen urozené lovce. Podle vyprávění starých účastníků honů, se kterými jsem po příchodu do Bolatic (v r. 1945) mluvil, to bylo 16 loveckých hostů, kteří měli k dispozici Leibjägry kohoutů a mnoho drobné zvěře, zajíců a divokých králíků.
Potom nasedlo panstvo do kočárů a odjeli přes Bolatice do 6 km vzdálené Chuchelné. Před zámkem už byl připraven výřad, hořely ohně a za slavnostních fanfár byl hon ukončen.

Text: Bohumil Složil

Hasičská sušárna

Objekt hasičské sušárny se sice nenachází v Městské památkové zóně Hlučín avšak je jednou z dominant města. Tato třípodlažní věž završená sedlovou střechou byla prohlášena ministerstvem kultury ČR za kulturní památku dne 24. 5. 2005. Stavba stojí v areálu ZŠ Hlučín, ul. Generála Svobody. Přízemí je z režného cihelného zdiva, věž je dřevěná ze svisle kladených desek bez lištování. V horních dvou podlažích štítové strany věže se nachází dvojice dvoukřídlových okenic. Přízemí věže je přístupné segmentově ukončenými dřevěnými vraty.

Hřbitovní kostel sv. Markéty

Osudy založení kostela sv. Markéty v Hlučíně jsou spojeny s obcí Dlouhá ves, která se rozprostírala od dnešního Mountfieldu až k restauraci Stará celnice. Když bylo založeno město Hlučín, daroval Přemysl Otakar II. městu polnosti, které patřily k Dlouhé vsi. Tato obec neměla svůj kostel a hřbitov okolo farního kostela sv. Jana Křtitele byl již malý, neboť se tam pohřbívali nebožtíci z Dlouhé vsi, Bobrovníků, Darkoviček i z Vřesiny. Z tohoto důvodu nechal bratr Bernarda ze Zvole Kryštof (olomoucký kanovník) postavit nový kostel sv. Markéty se hřbitovem a špitálem. Z úcty ke své matce a na její památku pojmenoval kostel po ní - Markéta.

První kostel byl dřevěný a stával o něco blíže k městu. Několikrát vyhořel, a to v roce 1645, 1802 a naposledy v 1945, kdy byl zasažen bombou. Základní kámen k dnešnímu zděnému kostelu byl položen 23. 11. 1820. Areál hřbitovního kostela byl uzavřen různorodou ohradní zdí se vstupní bránou z 19. století. Součástí areálu je také márnice - neogotická stavba z režného neomítaného zdiva.
Dlouhá ves (dnes ulice Dlouhoveská) byla s Hlučínem sloučena dne 10. 7. 1911 dekretem císaře Viléma II.

Kostel se stal kulturní památkou dne 3. 5. 1958.

Kamenný kříž Oskara Kuroně

Roku 2009 se rozhodla obec Bolatice opravit kříž, stojící za hájenkou v Chuchelenském lese. Tento kříž byl postaven před mnoha lety na památku kruté vraždy bolatického učitele Oskara Kuroně.

Oskar Kuroň se narodil v polském Lubecku kolem roku 1870 a do Bolatic přišel na jaře roku 1894, aby zde působil jako učitel v místní škole. Děti si ho pro své nové metody práce a laskavý přístup ihned oblíbily.
V Bolaticích prožil také svou osudovou lásku, když se zamiloval do dívky hajného v Chuchelné. Láska, která nebyla díky závisti a nenávisti nikdy naplněna, skončila v září roku 1895 brutální vraždou učitele neznámými vrahy.
Dnes připomíná tuto tragédii nově opravený kamenný kříž a žulový kamen přes cestu, vzdálený zhruba 50 metrů, na jehož místě se nalezlo tělo zavražděného učitele. Opravený kříž tak bude moci nadále připomínat příběh, který se zde stal a také jeho nešťastný konec.

Osud bolatického učitele byl popsán v knize "Kamenný svědek" od regionální spisovatelky Anny Malchárkové.

Kaple blahoslavené Panny Marie Lurdské

Josef Václavík, zemědělec z Kobeřic – Osmilán, postavil na zahradě své usedlosti v roce 1922 kapli ke cti Panny Marie. Podnětem byl slib daný v průběhu první světové války. Zavázal se totiž projevit svou vděčnost Matce Boží postavením kaple, vrátí-li se z válečného běsnění živ a zdráv jeho jediný syn. Žádost o povolení k posvěcení kaple je z 5. 7. 1922. Kapli posvětil P. Josef Otava.

Kaple sv. Petra a Pavla

Kaple z r. 1932 byla postavena za pomoci dobrovolných příspěvků místních občanů. Celá kaple je postavena z 44 500 kusů pálených cihel. Vnitřní vybavení kaple tvoří hlavně oltář v gotickém stylu, sousoší sv. apoštolů Petra a Pavla a socha královny Panny Marie Lurdské, umístěna na vršku oltáře.

Kaplička - tzv. „Švédská kaplička“

Památkově chráněná kaplička na Vrablovecké ulici. Švédové tu byli při svém tažení v třicetileté válce dvakrát a pod kapličkou leží ti, kteří tu padli.

Kostel sv. Jiří

Stavba kostela sv. Jiří probíhala v letech 1781 - 1785, a to za pomoci Řádu německých rytířů, kterým obec Třebom patřila do roku 1863. Křtitelnice uvnitř kostela je národní kulturní památkou.

Kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích oslavil již svých 260 let od výstavby a vysvěcení. Krásná, vznešená barokní stavba se tyčí na vyvýšeném místě uprostřed vesnice a je tak bezesporu nejvýznamnější a nepřehlédnutelnou dominantou, kterou je možné spatřit už z velké dálky. Význam kostela a jeho dominantní postavení v obci je patrný už ze znaku obce, ve kterém jsou na modrém pozadí tři bílé lilie, což odkazuje na zasvěcení kostela Nejsvětější Trojici a také stříbrná vlnka, která spolu s modrým pozadím znamená hojný výskyt rybníků v této oblasti.

Bohoslužby v kostele Nejsvětější Trojice v Bohuslavicích
Středa 17.00
Pátek 17.00
Sobota 7.00
Neděle 7.00, 10.00

Historie
Začněme od začátku. V Bohuslavicích stál starý dřevěný kostel, o kterém je první písemná zmínka z roku 1434. Tuto písemnou výpověď potvrdily vykopávky provedené v roce 1928, které byly provedeny místními občany za dohledu zkušených archeologů z Opavy.

Tento dřevěný kostelík se stal za majitelů panství pánů ze Zuany již nedostačujícím a bylo rozhodnuto o stavbě nového zděného kostela. To se psal rok 1740. Projekt kostela ale s největší pravděpodobností vznikl už v roce 1738. A tady pověst vypráví, že nový kostel měl být postaven u cesty směrem na Kozmice (asi 1 kilometr od místa, kde kostel stojí nyní). Na toto místo byla navezena část stavebního materiálu, který byl během jedné noci přenesen neznámou silou na místo původního dřevěného kostela a tak bylo rozhodnuto stavět kostel na tomto místě.

Stavbu kostela financoval ze svého jmění tehdejší majitel panství pan Jan Baptista svobodný pán ze Zuany. Základní kámen byl položen 20. října 1740 za přítomnosti zplnomocněného inspektora vysokého řádu Meritistů, představeného Konventu sv. Kláry v Opavě a přísežného správce knih knížectví opavského pana Františka Ludvíka. Stavba pokračovala velmi pomalu a byla několikrát přerušena v důsledku tzv. slezských válek mezi Pruskem a Rakouskem. Navíc pak ještě 9. června 1742 zemřel fundator pan Jan Baptista. Po uklidnění politické situace bylo ve stavbě pokračováno za vydatné finanční pomoci vdovy po zemřelém, paní Kateřiny Alžběty svobodné paní ze Zuany a Palm. Přestože stavba trvala do roku 1747, byla přece jen dokončena, a to slavnostním nasazením špičky věže dne 1. srpna za přítomnosti mnoha významných církevních a světských osobností a tím předána k vysvěcení.

Farnost spadala pod biskupství olomoucké a na počátku stavby byl biskupem Wolfgang Schattenbach, dokončena byla za biskupa Ferdinanda Julia von Trojer und Trojerstein, který kostel na podzim toho roku vysvětil za přítomnosti dalších tehdy významných církevních osobností- děkana Jana Libora Mancha, pana Conráda Bohanovského, představeného kláštera na Velehradě a provizora v Bolaticích pana Alexandra Jambetha.

Výstavba kostela byla tedy dokončena, ale nebyla úplná, jelikož se na počátku stavby plánovalo s výstavbou dalších dvou věží na západní straně, o čemž svědčí mohutné základy stavby čtvercového tvaru v místech vedlejšího vchodu a vstupu na chór. Kostel se měl stát poutním místem pro tehdejší kraj Moravců (česky mluvících občanů) v Prusku, když po prohrané válce v roce 1742 muselo Rakousko tento kraj postoupit vítězům. Proto také byla stavba na tehdejší dobu velmi prostorná a výzdoba tak bohatá. Ta byla provedena v barokním slohu opavským malířem Josefem Lasserem.

Velké štěstí potkalo stavbu během druhé světové války. Spočívalo v tom, že ji nezasáhl žádný vážnější defekt. Za zmínku stojí pouze dělostřelecký granát, který však nevybuchl, pouze prorazil střechu, ale neprolomil klenbu. Takové štěstí už neměl pouze o padesát let mladší kostel v nedalekých Kozmicích, který byl během 2. světové války zničen úplně.

Baroko
Baroko jako umělecká tvorba je datován do 17. a 18. století. Počátky baroka se objevují v Itálii v pozdní renesanci, hlavně v dílech Michalangela Vignoli Apalladia. Barok jako umělecká tvorba je platný vládnoucí třídě a zdůrazňuje její moc a bohatství. Napomáhá také katolické církvi. V průběhu 17. století se z Itálie šíří do Evropy.V baroku jako vzor zůstává architektura antická, ale nestává se dogmatem a je přizpůsobována baroknímu tvůrci. Častým geometrickým tvarem se stává ovál a elipsa. Barok je dynamický sloh.

Stavební konstrukce jsou zděny z nízkých cihel spojovány maltou. Velmi vyspělým stavebním prvkem jsou štukařské práce provedené do detailu. Stropní konstrukce jsou provedeny klenbou nebo kupolí, kde baroko používá klášterní klenbu, křížovou klenbu. Interiéry jsou bohatě zdobeny zlatem, freskami, nástěnnými malbami a jako nový prvek oproti předešlým architektonickým slohům se začíná objevovat umělý mramor, který je proveden v takové dokonalosti, že je téměř k nerozeznání od pravého mramoru.

V důsledku třicetileté války a Bílé Hory je architektura poplatná vítězství katolicizmu. V 2. polovině 17. století je obdobou a dění poplatná dobou staveb velkých šlechtických paláců a velké aktivitě katolické církve, kde přední místo zaujímají jezuité.

Současnost
Rekonstrukce smuteční síně
V roce 2000 proběhla v areálu kostela rekonstrukce smuteční síně s přilehlou kaplí. Tato stavba byla realizována stavební firmou z blízkého okolí na náklad Obecního úřadu v Bohuslavicích. Oprava vrátila kapli původní podobu a utvořila se smuteční síní jednolitý celek, přičemž síň je architektonicky potlačena, aby se stal dominantní obnovený štít kaple. Jednotícím prvkem se stala společná obíhající korunní římsa, z které vyrůstá valbová a štítová střecha pokrytá pálenou krytinou bobrovkou. Prostor původní kaple byl propojen se smuteční síní a tak bude sloužit ke shromažďování pozůstalých.

V přístavbě vzniklo bezbariérové sociální zařízení, pro které byla provedena nová vodovodní přípojka. V rámci této stavby byla provedena i do té doby chybějící vodovodní přípojka pro kostel.

Dlažba síně a kaple je provedena ze supíkovického mramoru, venkovní schodiště ze slezské žuly. Veškeré oplechování je z měděného plechu. Barevnost fasády byla přizpůsobena barvám na kostele a ohradní zdi, čímž byly splněny požadavky Památkového úřadu.

Na tuto dílčí opravu smuteční síně navázala v roce následujícím úprava chodníků, vodovodu a osvětlení v okolí kostela a na hřbitově za přispění peněz z rozvojového programu Evropské Unie Phare. Je nutno říci, že do té doby byly chodníky a osvětlení v havarijním stavu, který znehodnocoval památkově chráněný objekt kostela a byl občany kritizován. Vzhled celého areálu kostela se tak sjednotil do nynější podoby, která vyhovuje všem občanům, zvláště pak i těm handicapovaným, pro které byl vybudován bezbariérový přístup.

V posledních letech bylo iniciováno ze strany nových mladých kněží také mnoho dílčích oprav přímo v kostele. Zde bych se rád zmínil o opravách. Které sice nejsou hned na první pohled patrné, ale při důkladné prohlídce chrámu jsou vidět opravdu hodně. Je to zejména oprava dřevěného schodiště vedoucího do věže a ke zvonici. Toto schodiště bylo v poslední době v opravdu havarijním stavu a nový kabát mu sluší.

Dále bych zde uvedl opravu chóru, který se nachází nad vchodem a slouží jako útočiště varhaníkovi a zpěvákům.

Vnější podoba chrámu
Celý areál kostela je obehnán kostelní zdí, která je zakončena taškovou krytinou. Kostel je situován východo- západním směrem s oltářem na východ a vchodem na západ. Zvláštností je to, že věž kostela je na straně východní a ne na západní, jak je tomu zvykem. Tato situace je způsobena tím, že původně byl kostel navrhován se třemi věžemi, na západní straně tak měly stát věže dvě. Tento záměr nebyl nakonec zřejmě pro nedostatek financí realizován a byla postavena pouze věž jedna, a to na východní straně nad oltářem. Tato věž se tyčí do výše přibližně třiceti metrů a je na ní umístěna kopule z měděné krytiny. Kopule je zakončena špicí s koulí, ve které jsou důležité dokumenty.

Kostel je koncipován jako jednolodní a je postaven v barokním stylu. Na prostor lodi navazuje kruhová část kněžiště. Západní průčelí kostela je členěné pilastry s římsovými hlavicemi, které nesou podstřešní vlys. Nakonec je celé západní průčelí zakončeno štítem. Na štítu je umístěna mozaika Ježíše s Apoštoly. Pod podstřešním vlysem je umístěné okno s motivy svatých. Hlavní vstup do kostela jev ose západního průčelí

Ze severní a jižní strany pak k kruhové části kněžiště přilehají sakristie a kaple v patře nad oběma částmi se pak nachází oratoře. Boční fasády člení vpadlé výplně ve kterých jsou umístěné půlkruhem završené okna.

Kněžiště je zaklenuto valenou klenbou s lunetami, ve kterých jsou umístěna okna. Vlastní loď kostela je zaklenuta taky valenou klenbou s lunetami, ve kterých jsou umístěná okna.

Patky klenby na přízedních pilířích jsou završené vyvinutým oblamovým římsovým kládím, s kompozitními hlavicemi doplněnými hlavičkami andílků. V západní části lodi je kruchta, na které jsou umístěné varhany. Celá kruchta je podklenuta široce rozkročeným obloukem.

Vnitřní výzdoba
Vnitřní výzdobu kostela sv. Trojice tvoří freskové nástěnné malby se štukou, sochařská výzdoba s reliéfy, obratová výzdoba, barevná okna (vitráže) a mozaika štítu kostela.
Nástěnné malby jsou nádhernou výzdobou stěn a klenby provedenou technikou nazývanou freska, což je malba provedená do mokré omítky. Autorem freskových maleb je opavský barokní malíř Josef Lasser.
Podlaha je dlážděná mramorovou dlažbou.
Na stěně nad oltářem je monumentální fresková malba vytvářející iluzi skutečného mramorového oltáře se sloupy a sochami světců. Ústředním motivem je obraz Nanebevzetí Panny Marie, kterou vynášejí andělé a v nebi ji vítá Ježíš s křížem a Bůh otec. Boží Trojici doplňuje holubice – symbol sv. Ducha. Na freskách jsou zobrazeni tito světci: sv. Ondřej, sv. Petr, sv. Pavel a sv. Jakub.
Na bočních stěnách chrámu jsou vyobrazeny boční (vedlejší) oltáře také provedené metodou fresky. Zobrazují výjevy ze života svatých, u nichž jsou v horní části uvedena jména. Jsou to oltáře sv. Anny, sv. Josefa, sv. Jana Křtitele a svaté Alžběty Durýnské.
Na stropě kostela jsou nad kněžištěm fresky z knihy Zjevení sv. Jana a nad prostorem chrámové lodi tyto výjevy:
1) Abrahám hostící tři poutníky, na pozadí zničení Sodomy
2) Vidění nebe – Boží trůn
3) Stavba babylónské věže

Sochařská výzdoba a štuka
Sochařskou výzdobu kostela tvoří velké množství soch světců (sv. Josef, sv. František z Assisi a mnoho dalších), provedené většinou do dřeva, můžeme se ale setkat i se sochami kamennými.

Obrazovou výzdobu tvoří mnoho krásných obrazů, z nichž většinu namaloval během své služby v Bohuslavicích tehdejší farář Vincenc Hurník. Oválný obraz nad hlavním oltářem zobrazující Boha otce s mrtvým synem Ježíšem na klíně a holubici jako symbol Ducha svatého je replikou, kterou namaloval právě p. Vincenc Hurník. Originál tohoto obrazu visel ještě ve starém dřevěném kostele a pochází z doby před rokem 1611. Jeho originál je umístěn v depozitáři Slezského muzea v Opavě.

Dalším významným dílem je 14 obrazů křížové cesty. Tyto obrazy byly opět namalovány otcem Hurníkem podle předlohy křížové cesty namalované barokním malířem Korumpachem. Originály jsou k vidění v kostele ve Velkých Hošticích.

Barevná okna kostela jsou provedena technikou vitráže (barevná skla zasazená do olověných rámečků). Návrh provedl p. P. Vincenc Hurník.

Na dvou oknech prosvětlujících kněžiště jsou zobrazeny výjevy křtu Ježíše svatým Janem Křtitelem a Proměnění Páně na hoře Tábor. Stejnou technikou jsou provedena také okna nad hlavním vchodem (zobrazena sv. Hedvika) a prosklení nad hlavními dveřmi (sv. Jan Sarkander).

P. Vincenc Hurník také navrhl a daroval kostelu mozaiku, kterou lze spatřit zvenčí nad hlavním portálem kostela.

Uvnitř chrámu je také poměrně bohatá štukatérská výzdoba (štuka: bílá nebo barevná hmota se sádry, vápna a písku k modelování plastické výzdoby stěn). Touto metodou je provedena výzdoba ve formě hlavic pomyslných sloupů s přírodními motivy, které jsou u každého sloupu jiné.

Zvony
Zvon je kovový hudební nástroj ve tvaru obráceného kalicha, vydávající při pohybu zvuk nárazem kovového srdce na hranu zvonu. Tolik nám říká o zvonu naučný slovník.
Již kostel, který byl dřevěný a předcházel kostelu dnešnímu, měl své zvony. Dva z nich byly pravděpodobně přeneseny na věž dnešního kostela. Nejstarší záznam se nám dochoval na soupisu kostelního inventáře z doby okolo roku 1854. Tam se uvádí, že kostel má tři zvony. Jeden malý zvonek (patrně ze starého kostela). Druhý byl větší pocházel asi také ze starého kostela, protože na něm byl nápis „Johan Sturm guss mich 1622“ / „Johan Sturm mě odlil 1622“. Další nápis praví: Gottes Wort blebt ewig/ Boží slovo zůstává věčné. Tyto zvony zde zůstaly až do první světové války, kdy byly roztaveny a použity k výrobě zbraní. Zůstal pouze zvon největší, který byl větší než okna na věži a nebylo by snadné jej sundat. V období mezi válkami byly zvony doplněny na čtyři kusy, ale nemáme o nich bližší informace.

Z výpovědi nejstarších občanů ale víme, že za druhé světové války byly tři z nich rekvírovány a zůstal jen nejmenší umíráček. Kvůli největšímu zvonu musela být okna na věži ve spodní části vysekána na každou stranu nejméně o deset centimetru, aby mohl být sundán. Malý zvon byl ještě za války doplněn novým zvonem, který byl však ulit z hliníku a dlouho nevydržel.
Po válce byly pořízeny zvony nové, které byly ocelové a byly odlity ve Vítkovických železárnách. Jejich zvuk byl slabší a zvony byly proto nahrazeny novými ve druhé polovině sedmdesátých let. Ocelové zvony pak byly uloženy dole ve věži až do té doby, kdy si farníci v Bělé rozšířili kostel a přistavěli zvonici. Tyto ocelové zvony tak byly darem Bohuslavice obyvatelům Bělé a zvony tak slouží nadále svému účelu.
Nynější zvony v Bohuslavicích byly pořízeny ve dvou etapách. Jeden zvon byl zakoupen v roce 1975. Další tři zvony byly koupeny v roce 79 za 180 tisíc Kč. Dva z nich jsou menší a dva jsou velké. Všechny tyto zvony jsou, jak je zvykem, pojmenovány jmény svatých.

Hrádek Závada - „Švédské Šance“

Zachovalé, poměrně mohutné opevnění, pozůstatek
středověkého hrádku se nachází v Panském lese
vpravo od hlavní silnice Závada - Bohuslavice. Vlastní
jádro má rozměry 26 x 22 m, první příkop má šířku
14 m při vrcholu a 2 m u dna, druhý příkop 10 m při
vrcholu a 1,5 m u dna.

Kostel sv. Hedviky

Kostel sv. Hedviky patří k Římskokatolické farnosti Hať. Byl postaven za velmi krátkou dobu 15 měsíců, stavbu kostela vedlo Sdružení římskokatolických věřících a celá stavba byla financována z darů a veřejné sbírky.
Vysvěcen byl 3.7.2005 ostravsko-opavským biskupem Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem.

Hřbitov a smuteční síň
Nezbytnou součástí kostela je také nová obřadní síň se hřbitovem, příjezdová komunikace a parkoviště.

Církevní svátek sv. Hedviky slavíme 16.října

Přehled bohoslužeb

Neděle: 10.00 hod.
Pondělí: 17.00 hod.
Čtvrtek: 6.30 hod. (mimo čt. před 1. pá)
Pátek: 6.30 hod. (1. pá v měsíci)
Sobota 17.00 hod. (v letních měsících v 18.00 hod.)

Kaple sv. Kříže

Kaple sv. Kříže

Kaple sv. Kříže se nalézá na ulici Opavské, na západním okraji města Dolního Benešova. Stavba byla zahájena v roce 1872 v novogotickém slohu z režného zdiva, doplněna v čelním štítu adkádami a po obvodu jsou stěny zpevněny stupňovitými opěrnými pilíři. Velkou zásluhu na stavbě kaple měl lesmistr Rotschildova panství Karel Exner, který jí věnoval benešovským obyvatelům za jeho pokojný pobyt v Benešově. Po získání potřebných povolení a finančních prostředků, krátce po zahájení stavby nečekaně zemřel. Péči o dobudování kaple převzal jeho synovec Fridrich Exner. Jenže i tento pokračovatel díla svého strýce před dokončením v roce 1874 zemřel. Nedokončené stavby se ujala paní Müllerová rozená Exnerová z Ratiboře, která kromě svého finančního příspěvku, příspěvku pana starosty Benešova Jana Kořistky a pana královského fořta Exnera ze Šlezviku se podařilo stavbu kaple dostavět. Slavnostní benefici provedl dne 14. 9. 1877 benešovský farář p. Kopecký za účasti 11 kněží, mezi nimiž byla i osobnost Hlučínska a Slezska farář Cyprián Lelek - benešovský rodák. Kaple s prostorem pro 300 lidí je vybavena oltářním obrazem Krista.

Převzato z: Dolnobenešovský zpravodaj, č. 2/2011.

Kostel sv. Martina

Farní kostel sv. Martina s kaplí
- jednolodní orientovaná kostelní architektura asi z r. 1669, upravena v roce 1474
- věž s historizujícím tvaroslovím postavena kolem roku 1860
- oratoř nad sakristií pravděpodobně z 20. století

- kaple - kostnice u farního kostela sv. Martina
- drobná hřbitovní stavba se štítovým průčelím z pozdního 18. století.

Farnost při benediktinském kostele sv. Martina byla zřízena pravděpodobně r. 1648. V té době bývaly bohoslužby vždy dvě neděle za sebou v Benešově a každou třetí ve svěřených Bohuslavicích. Jen v r. 1678 byly všechny bohoslužby konány v Bohuslavicích, protože v tomto roce se stavěl kostel v Benešově. Benešovský kostel byl dříve dřevěný, dřevo práchniví, proto se každou chvíli mohl zhroutit. Až v roce 1691 je zmínka ve farní kronice, že benešovský kostel je zděný z kamenů, nově postavený, krytý klenbou, má kazatelnu, varhany a tři oltáře, z jedné strany sakristii a z druhé strany kapli sousedící s kostelem. V roce 1861 - 1863 je přistavěna věž, taktéž dříve dřevěná. Tři náhrobní kameny na venkovní zdi kostela s letopočty 1563, 1573 a 1585 pocházejí asi z dřívějšího kostela. Jednoposchoďová fara byla postavěna v r. 1852, před tím byla pouze dřevěná.

Socha Immaculaty

Socha Immaculaty se nalézá na náměstí Cypriána Lelka v Dolním Benešově. Jedná se o kamennou barokní sochu neposkvrněné Panny Marie, datovanou do roku 1784. Podstavec na stupních, na kterém je socha umístěna, je mladší z 20. století.

Socha je chráněnou kulturní památkou od roku 1958.

Křesťanský labyrint

Obec Bělá se pyšní další zajímavou atrakcí pro turisty. Vedle Pstruží farmy a Priessnitzových koupelí s léčivým pramenem, se zde nachází také Křesťanský labyrint. Labyrint je umístěn právě vedle Priessnitzových koupelí a je s nimi spojen cestičkou. Labyrint má podobu ploché soustavy cestiček o kruhovém průměru 25 metrů. Jeho povrch je tvořen ostře pálenými 120 let starými cihlami a přístupové komunikace jsou dlážděny zámkovou dlažbou. V bludišti vede do středu jen jeden chodník. Představuje duchovní cestu, klikatou stezku duše lidským životem.

Autorkou projektu je Andrea Murdock, která se touto zvláštností nechala inspirovat při svém pobytu v USA a našla pro její realizaci další nadšence.

Celý tento projekt byl financován Nadací OKD, konkrétně z programu nadace "Pro budoucnost". OKD na projekt Vybudování labyrintu s přístupem pro handicapované k léčebnému prameni, poskytly prostředky ve výši 704 129 Kč.

Z historie labyrintů:

Labyrintová spirála inspirovala i mnohé jiné země. Nestarší známý labyrint pochází již z 19. stol. p. n. l. z Egypta, kde představoval cestu podsvětím. Labyrinty jsou známy i z buddhistického myšlení, kde jsou to složité cesty k osvícení. Ale archetypem pro evropskou kulturu je labyrint, který podle řeckého mýtu postavil pro krétského krále Mínóa Daidalos. Labyrint tu tvoří dezorientující změť cest, ve které neznalý člověk zabloudí, ale jež nicméně obsahuje pravou cestu do středu. V mýtu číhá v hloubce labyrintu Mínótauros – zčásti muž, zčásti býk – a požírá mládence a panny nabídnuté mu za oběť. Cestu do středu najde nakonec hrdina Théseus a netvora zabije. Cestu zpět dokáže najít s pomocí zlaté nitě, kterou předtím odvíjel od vchodu. Labyrint tu symbolizuje představu proniknutí ke středu iniciační zkouškou osobních kvalit. Tak se začal spojovat s duchovním pokrokem a objevováním sebe sama. Svou složitou a klikatou podobou představuje labyrint pro ty, kdo jej pochopí, řád, kdežto pro nezasvěcence zmatek.

Na rozdíl od skoro veškeré posvátné architektury má u labyrintu největší moc ta nejnižší úroveň. Archeologické pozůstatky na Krétě naznačují, že labyrint mohl být založen na Mínóově paláci v Knossu, kde byl trůnní sál jako posvátná jeskyně. Zdá se, že palác měl horní sluneční část zasvěcenou životu a spodní měsíční oblast věnovanou smrti; odráželo to myšlenku, že posmrtný život je z hlediska náboženství důležitější než život. Ozvěnou toho byl i egyptský labyrint, kde ležel pod dostupnou kultovní oblastí podzemní prostor pro tajné obřady a hrobky, do nichž byl nezasvěcencům vstup zakázán.

Jak na to poukázala spisovatelka Jill Purceová, dojem z pohybu při hledání cesty labyrintem se podobá po mnoha stránkách pohybu inherentnímu spirále. Jediná pravá cesta, často nazíraná jako cesta poutníka vrcholí setkáním s božským. Představa labyrintové spirály stáčející se do sebe vedla k obrazům dvousměrného pohybu, při němž jdou hledači pravdy jedním směrem a andělé nebo božští poslové přicházejí z druhého. Mystici hloubali nad myšlenkou, že konec spirály je současně jejím začátkem, nebo že spirála vede docela ven z tohoto pozemského světa. Mnoho kultur přisuzuje duchovní význam vířivým tancům, které vyvolávají krajní vytržení nebo stav transu jakoby z jiného světa. Představu rozšiřování vědomí, kterou vyvolává spirálový vzestup, nacházíme všude na světě, snad nejdramatičtěji v dynamicky stoupajícím spirálovém minaretu mešity v irácké Samaře z 9. stol.

Idea labyrintu fascinovala mysl křesťanů už odedávna. V raném křesťanském myšlení bylo bludiště symbolem cesty nevědomosti odvádějící od Boha. Kolem 13. století získal však labyrint pozitivní symboliku jako cesta poutníka posetá nesnázemi. Od 17. stol. byl labyrint reprodukován také ve světském kontextu, například ve formě bludišť ze živých plotů velkých rezidencí, a odrážel obecný zájem o nalezení cesty k cíli.

Labyrintová spirála je zobrazena v dlažbě mnoha středověkých katedrál. V katedrále v Chartres ve Francii ze 13. století je bludiště na podlaze chrámové lodě umístěno tak, aby je západní růžicové okno přesně pokrylo, kdyby měla zeď, do níž je zasazeno, veřeje u země a zeď se sklopila. V bludišti vede do středu jen jeden chodník. Představuje duchovní cestu, klikatou stezku duše lidským životem, zatímco růžicové okno zobrazuje Poslední soud, úděl duše po smrti. Bludiště umístěné na počátku chrámové lodě tvoří také iniciační překážku k posvátné oblasti u oltáře. Růžice uprostřed bludiště v Chartres je podle některých umístěna nad mocným zemským proudem, který silně působí na ty, kdo procházejí bludištěm.

Text převzat z knihy: C. Humphrey, Posvátné stavby.

Evangelický kostel

Galerie Červený kostel

Evangelický kostel v Hlučíně byl postaven v roce 1862. Příprava stavby začala 11. května 1862 a základní kámen byl posvěcen 3. června 1862. V tomtéž roce dne 27. října byla na věž nasazena hlavice a vztyčen kříž. Kostel byl posvěcen a administrován z Ratiboře.

Stavební místo pro stavbu kostela a hřbitova v Hlučíně daroval dne 13. února 1859 krajský ranhojič Werner z Dlouhé Vsi, který byl kurátorem evangelické církve na Ratibořsku. Dřevo ke stavbě kostela daroval Wilhelm Wettekamp, ředitel Rotschildových statků v Šilheřovicích. Stavbu řídil krajský přednosta Selchov, představitel ratibořského kraje. Na stavbu přispěli domácí evangelické víry, Nadace Gustava Adolfa, centrální spolek v Lipsku a Spolek panen v Ratiboři, který přispěl finančními prostředky na zhotovení oltáře.

Stavbu kostela provedl stavitel Gloger z Chuchelné, kameník Arnošt z Koblova a tesařský mistr Wanjura z Hlučína. Varhany do kostela dodala firma Otto Müller z Vratislavi a kostelní zvon darovala evangelická církev z Dortmundu.

Evangelický kostel v Hlučíně je postaven na půdorysu kříže z režného zdiva s polygonální, jehlancově zakončenou štíhlou věží v křížení střech. Kostel byl vydlážděn červenými dlaždicemi a břidlicí, má dřevěný strop otevřený do krovu s trámy zdobenými řezbou, okna z barevného skla zasazeného do olova, dřevěnou kazatelnu a dvojitý mosazný lustr s vytepanými kalichy (průměr 1,15m, 16 svíček). V roce 1898 byla na hřbitově za kostelem postavena kaple (hrobka), kde je pohřben Wilhelm Wettekamp a další členové jeho rodiny.

V roce 1938 byl kostel převeden do majetku města. Až v roce 1947 byla do kostela zavedena elektřina (práce vykonal František Avrat), postaven komín k jeho vytápění a kostel vymaloval Vilém Sněhota. V roce 1948 provedl opravu rozbitých oken místní sklenář Štěpán Gruň, v r. 1949 byly opraveny varhany a střechu kostela opravil pokrývač František Šafarčík.

V roce 1965 došlo ke zrušení hřbitova u kostela. Téhož roku zde založil kazatelskou stanici Slezské církve evangelické augsburského vyznání pastor Vladislav Santarius z Ostravy.

V letech 1964-1995 kostel užívala Českobratrská církev evangelická (za podpory Dr. Karla Paly a br. Karla Uhříka), se skupinou věřících z Bratrské jednoty baptistů a Čs. církve husitské.

Českobratrská církev evangelická, správce a uživatel kaple, předala 29. 5. 1995 objekt městu Hlučínu, protože se jí nedostávalo finančních prostředků, potřebných k nezbytným opravám.

Dne 8. 6. 1995 prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky Evangelický kostel v Hlučíně za kulturní památku.

Od roku 1996 do roku 2001 probíhaly na kostele rozsáhlé stavební opravy ve výši necelých 6 mil. Kč financované městem za spoluúčasti státu a pod dozorem památkového ústavu.

Objekt je v současné době začleněn do Kulturního centra Hlučín a využíván především pro pořádání hudebních koncertů či výstav uměleckých děl, aktivit které odpovídají dané budově a prostoru. Vstřícným přístupem si město Hlučín zachovalo výraznou stavební památku, která bude nadále sloužit rozvoji ducha a kulturního cítění člověka.
Udo Wanderburg

Převzato ze stránek Kulturního centra v Hlučíně

Prostory je možno pronajmout pro akce sdružení, spolků, koncerty atp.

Kapacita je 100 osob a je k dispozici také koncertní křídlo.
Kontakt: 595 043 397

Muzeum U Jaroše MO-S 21

Jsme soukromým muzeem skládající se ze srubů MO-S 21 Jaroš a MO-S 22 František. Naším cílem bude uvést srub MO-S 21 do původního stavu z roku 1938 a dále se na srubu MO-S 22 věnovat roku 1944/1945. Jsme spolek přátel se stejným zájmem – a to připravit pro Vás další pěkná muzea. Na srubu MO-S 21 probíhají rekonstrukce od roku 2006. Za tuto dobu se nám povedlo udělat kus práce. Srubu MO-S 22 se věnujeme pouze krátce, ale i přesto zde můžete shlédnout nemalou expozici, která časem bude narůstat. Při návštěvě obou muzeí mohou návštěvníci vidět rozdíly, co se nám povedlo udělat za 10 let tvrdé práce na MO-S 21 v porovnání s MO-S 22. Jen nás bohužel brzdí finanční stránka, jelikož vše hradíme ze svého. Popřípadě z dobrovolného vstupného od návštěvníků a sponzorských darů, kterých každoročně ubývá.
Taktéž nás brzdí nedostatek členů, tudíž nemohou být některé dny otevřeny oba sruby najednou. Každoročně na počátku září pořádáme akci pod názvem Opevněná hranice, která se stává již pomalu tradicí. Doposud nemáme stanovenou pevnou otevírací dobu, za což se omlouváme. Vyvěšená státní vlajka je symbolem toho, že jsme přítomni na srubu a rádi Vás provedeme. Taktéž se dá např.
telefonicky domluvit i jiný termín.Budeme se těšit na Vaši návštěvu…

OTEVÍRACÍ DOBA: DUBEN-ŘÍJEN (VÍKENDY)
bližší informace na webu: http://mo-s21.mzf.cz/ [2]
VSTUPNÉ: dobrovolné

Expozice:

PĚCHOTNÍ SRUB MO-S 22 FRANTIŠEK:

· Makety srubů a poválečné nálezy
· Protipěchotní překážky
· Poválečná armáda a civilní obrana
· Prefabrikovaný kryt typu ÚŽ-6

PĚCHOTNÍ SRUB MO-S 21 JAROŠ

· Uniformy ozbrojených složek v tehdejší ČSR
· Hraniční ocelová sklopná závora Ippen
· Válečné nálezy a armádní exponáty

Špýchar

Špýchar neboli srubek je budova, která sloužila k uložení vymláceného obilí.
Tento špýchar byl dne 3. května 1958 zapsán do seznamu kulturních nemovitých památek.

Obecně o špýcharech
Špýchary byly budovány jako přízemní, zvýšené, jedno- či vícepatrové věže, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou po schodech zevnitř nebo z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, nížeji těžší obilí. Sloužily však i k úschově jiných produktů, ovoce, nářadí, odložených předmětů, v létě i k přespávání.

Stávaly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu a zejména, aby byly bezpečné před ohněm. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu či tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení špýcharu nad vjezdovou branou (Opavsko, Českomoravská vysočina). Budova, kde špýchar byl připojen přímo k síti, je označována jako špýcharový dům.
Zpočátku byly roubené, celá konstrukce byla opatřena 5-8 cm vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými a šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách, Slezsku, severním a východním Slovensku, západním Maďarsku. Obloukovité klenutí stropu bylo později nahrazeno rovnými stropy a pevně usazenou střechou. Dřevo nahradily hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se objevovaly špýchary hrázděné. Nejstarší objekty pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic), zděné ze 16. století se dochovaly v Písečném nad Dyjí.
K obecnému rozšíření špýcharů došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z roku 1782 přikazující budovat obecní sýpky (tzv. kontribučenská sýpka). Příkladem může být josefínský špýchar v Týnu nad Vltavou a v Těchobuzi (poč. 19. stol.), který měl fungovat jako první obilní záložna v Čechách.

Tajemný kámen "bábovka"

Kámen stojí na dnešní ulici Pode zdí přibližně od roku 1955. Byl zde umístěn jako zábrana výjezdu aut na Ostravskou ulici, kde zejména nákladní auta zásobující zeleninu (dnes Fortuna), ohrožovaly v nepřehledném místě auta jedoucí po hlavní cestě od Ostravy.
Předtím stál kámen, dle některých pamětníků, několik let v rohu křižovatky ulice Hrnčířské s ulicí Bochenkovou. Překážel tak vybudování ulice Bochenkové, kterou tvořil tehdy pouze chodník pro pěší.
Nejstarší pamětník, dnes 75 letý Eduard P. upřesnil místo, kde stával kámen, když mu bylo 12 let. Bydlel v domě vzdáleném 40 m od kamene. Znal ho tak dobře, že mu ještě dnes říká náš kámen.
Promítnutí určeného místa do mapy města ukázalo, že kámen stával v uličce, asi 7 m před městskou hradbou.

Na kamenu bábovka je vyryt letopočet 1858, ale zřejmě bude mnohem starší, rukopis a provedení by kamenický mistr, tvůrce kamene, provedl lépe a nejspíš na boční, lépe viditelné straně.
Materiál kamene je sopečná vyvřelina, jaká se těžila například v Mezině u Bruntálu.
Podrobným prozkoumáním kamene, hlavně dnes ukryté spodní části s prohlubní uprostřed a kruhovým obroušením jsem pochopil, že se kamenem otáčelo ve svislé ose. Kámen musel stát na plochém kameni s podobnou prohlubní.
Když do prohlubní vložíme kamennou kouli tak, aby mezi kameny byla nepatrná mezera, vznikne axiální ložisko, nebo lépe viklan. Nepatrným vychýlením kamene se váha těžkého kamene přenese na kamennou kouli a dá se jím lehce pohybovat. Po uvolnění drží kámen třením nastavenou polohu. Z prozkoumání horního otvoru uprostřed bábovky, bočního otvoru a malého zahloubení 60 cm pod ním, vyplynulo, že kámen sloužil jako otočná závora. Technický výkres a vyrobený fukční model závory, potvrdil odůvodnění všech otvorů, včetně velikosti a umístění. Malý otvor ve spodní části prokazuje, že příčná vzpěra dřevěné závory byla železná. Zakotvení železné vzpěry v kameni se ještě dnes provádí stejně. Do konického otvoru, rozšířeného dovnitř kamene, se vsadí na konci rozšířený železný profil a zatemuje se olovem. Otvor shora bábovky je nezbytný pro zafixování dřevěné závory před vysunutím a tedy stabilní výšky a pevnosti závory. To bylo provedeno dřevěným čepem, zasunutým do otvoru vodorovné závory. Větší průměr otvoru ve vrchní části umožňuje zasunutí sloupku (s tímto čepem) pro upevnění cedulky s nějakým nařízením, vyhláškou, vlajkou, případně erbem nebo znakem města pro zvýšení majestátu.

Dovedu si představit, že otočná závora sloužila jako zábrana volného vstupu do města, ať už kvůli mýta nebo kontroly osob. Jelikož závora má smysl jedině v ohrazeném prostoru, můžeme její vznik časově zařadit do doby opevnění města, které v roce 1534 dokončil Bernard ze Zvole.
Vzhledem k tomu, že opevněné město mělo 2 brány, Ostravskou a Opavskou, dá se předpokládat, že kámen - závora stával před jednou z nich a má pravděpodobně ještě dvojníka, který stával před druhou branou.
Rozbořením bran, v roce 1822 Opavské a v roce 1829 Ostravské, ztratily tyto závory opodstatnění a kameny musely být odstraněny, aby nepřekážely. Od té doby se kámen pravděpodobně používal ke stejnému účelu jako dnes, k zabránění vjezdu.

Vyrobený fuknční model závory byl věnován Muzeu Hlučínska, kde je k dispozici a k vyzkoušení.

Text citován: Jiří Sonnek

Pivovarské sklepy v Hradci nad Moravicí

Pivovarské sklepy jsou pozůstatkem původního zámeckého pivovaru knížete Lichnovského. První zmínky o něm pocházejí z roku 1549. V té době zřejmě došlo k přesunutí výroby piva z areálu hradeckého hradu níže k řece Moravici a k nově založenému panskému dvoru Stránka. Do skalnatého svahu na úbočí řeky Moravice byla vyhloubena rozsáhlá sklepení. V období třicetileté války sloužila jako úkryt hradecké mincovny, kde se za působení Dánů razila falešná (lehká) rakouská mince. Areál se následně vrátil k vaření piva. V roce 1825 mu však přibyla konkurence měšťanského opavského pivovaru, které pivovar na Hradci nestačil čelit. Když v roce 1848 skončila povinnost poddaných odebírat pivo z knížecího pivovaru - přestal být provoz pro knížete Lichnovského ekonomický. Od roku 1885 kníže areál pivovaru pronajal. Ještě na počátku 20. století zde byla velmi navštěvovaná restaurace se zahradní kuželnou. V roce 1921 však byly neudržované budovy v havarijním stavu a majitel je nechal zdemolovat.

Kostel sv. Mikuláše

Novogotický chrám byl postaven v letech 1906 a 1907. Jedná se o podélnou jednolodní stavbu postavenou částečně z režných a částečně z glazovaných cihel. Hranolová věž dosahuje výšky 75 metrů. V interiéru jsou velké varhany z roku 1932.

Stará zemědělská stáj

Stará zemědělská stáj se nachází v blízkosti ulice Opavské, v severovýchodní části obce. Je vybudována z režných cihel a pozoruhodná svým architektonickým řešením.

Stará myslivna rodu Rothschildů

V obci Bělá se nachází u Bělského lesa stará myslivna. Tuto myslivnu se sedmi základními kameny nechal postavit roku 1856 rod Rothschildů, který výrazně zasáhl do života obce. Myslivna je postavena z režného zdiva a svým stylem a příjemnou atmosférou vybízí k častým výletům a relaxaci.

Myslivna - "Hájenka U Chmelíka" je součástí Pstruží farmy, kterou zde tento rod nechal vybudovat již roku 1864. Dodnes si zde můžete pochutnat na těchto rybích pochoutkách, které si po zapůjčení rybářského prutu můžete také sami ulovit.

Stará hasičská zbrojnice

Stará hasičská zbrojnice je původní stavba vybudována v letech 1913 – 1914. Vznikla z podnětu kobeřických hasičů, obce a za podpory knížecí rodiny Lichnovských z Chuchelné.
Stojí na dnešní ulici Hlučínská, v těsném sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie a je nápadná dřevěnou věží sušárny, která nasedá na zděné přízemí.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha sv. Jana Nepomuckého se nalézá v blízkosti Hasičské zbrojnice na ulici Zámecká ve Velkých Hošticích. Dne 3. května 1958 byla prohlášena Ministerstvem kultury za kulturní památku.

Socha sv. Jana Nepomuckého

Socha sv. Jana Nepomuckého stojí v sousedství kostela sv. Bartoloměje, na ul. Petra z Kravař. Je dílem neznámého barokního autora. Plastika nejoblíbenějšího světce z doby baroka stojí na nízkém kamenném soklíku, na němž je umístěn věnec z ratolestí se zlatým nápisem a datací 1730. Latinský nápis EX VOTO AMICO DEVOTO lze volně přeložit jako: "Na základě slibu oddanému příteli". Svatý Jan je patronem mlynářů a vorařů. Od roku 1963 je kulturní památkou, neboť dokládá barokní sochařství ve Slezsku.

Rodinný dům

Rodinný dům je prohlášen kulturní památkou od 26. 11. 2008. Jedná se o bývalé úřednické domy postavených na počátku 20. století. Nachází se na ulici dr. Edvarda Beneše č. 587/24.

Římskokatolická fara

Na Náměstí v blízkosti Radnice stojí třípodlažní fara, která je součástí novogotického areálu farního kostela svatého Bartoloměje. Místní stavitel Josef Seyfried, který budovu přestavěl ze starší fary roku 1906, je autorem celého areálu, který zahrnuje kromě kostela a fary ještě bývalý klášter a ohradní zeď se čtyřmi vstupními branami. Budova fary je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek jako součást církevního komplexu v architektonicky i autorsky jednotném pojetí historismu.

Text převzat z propagačního materiálu: Racibórz - Kravaře.

Městský dům

Kulturní památka je zapsána od 30. 9. 2008. Nachází se na ulici Úzká 174/1 v blízkosti autobusového nádraží. Jedná se o městský dům z režného zdiva.

Mauzoleum rodiny Wetekampovy

Stavba stojí v prostoru původního hřbitova, vedle evangelického kostela. Jedná se o empírovou funebrální stavbu, kterou nechal postavit roku 1898 Vilém Wetekamp jako rodinné pohřebiště. Vilém Wetekamp byl vrchním účetním Rothschildových statků, vedl pokladnu při stavbě evangelického kostela a sám se na ní také aktivně podílel. V hrobce jsou pohřbeni celkem 4 členové tohoto rodu.
Hlavní průčelí hrobky je završeno trojúhelníkovým štítem s velkou hlavou anděla. Na vrcholu kopulovité střechy je socha ženy s vavřínovou ratolestí.
Tato kulturní památka vyhlášena 3. 5. 1958 je ojedinělou stavbou v okrese Opava.

Jakubčovické šance a rozhledna

Jakubčovice leží na historicky důležité cestě z Opavy do Nového Jičína, po které se často přesouvala nejrůznější cizí vojska od 17. až do 20. století. I proto byla v blízkosti obce vybudována drobná zemní opevnění. V průběhu prusko-slezských válek na sklonku 18. století byla dále rozšiřována a zdokonalována. Nové zemní opevnění tzv. „šance“ osobně navštívil i známý rakouský vojevůdce Ernst Gideon Laudon těsně před svou smrtí v roce 1790. Novou dominantou obce je volně přístupná 15,5 m vysoká rozhledna „Šance“ stojící v nadmořské výšce 522 m.n.m. Rozhledna byla vybudována nedaleko historických zemních opevnění v roce 2005. Kromě výhledu na Beskydy, Jeseníky a roviny kolem města Opavy je z rozhledny vidět také 250 let starý památný strom lípa malolistá rostoucí u silnice z Hradce do Jakubčovic.

Hrobka Lichnovských – Kaple sv. Kříže

Kaple sv. Kříže s hrobkou rodiny knížat Lichnovských se nalézá v parku u návesního rybníka ve středu obce Chuchelná.

Jedná se o náročnější romantizující centrální stavbu z režného cihelného zdiva, která je neomítnuta. Má osmibokou centrální dispozici se čtyřmi vedlejším pravoúhlými prostorami (oltářní prostor a předsíň) v hlavních osách a s jednou, válcovou, se šnekem ve vedlejší ose. Patrovou stavbu s emporami kryje jehlanová střecha z pálených tašek. Nad vchodem je umístěn znak Lichnovských.

Mauzoleum projektoval a výstavbu zajistil v letech 1902-3 proslulý opavský stavitel Julius Lundwall. Zřízení kaple bylo iniciováno úmrtím Karla Marii knížete Lichnovského dne 18. 10. 1901 v Hradci n. M. Jeho tělo bylo nejprve až do 11. března 1903 uloženo v zámecké kapli v Chuchelné, kdy bylo mauzoleum vysvěceno a rakev s ostatky knížete uložena do nově zřízené tamní krypty. V roce 1915 sem pak byly uloženy ostatky Marie princ. von Croy - Dulmen, manželky Karla Marii a r. 1928 zde pochovali Karla Maxe knížete Lichnovského. Po 2. světové válce byly škody na mausoleu vyčísleny na 29.000 Kčs. Po válce mausoleum sloužilo náhradou za zničený farní kostel pro věřící ke konání bohoslužeb. K tomu účelu byl zde instalován oltář a vlastní krypta, obsahující měděný, dřevěný a mramorový sargofág, zazděna.

V mauzoleu je zavěšen ve střeše bočního výklenku kaple zvon se 6 uchy s výžlabkem. Výška = 27 cm, průměr = 32cm, váha = cca 40-45 kg.
Čepec: 2 plastické linky obíhající po obvodu, přerušeném reliéfem z krku zvonu.
Krk: těsně pod spodní plast. linkou je 4-řádkový nápis kapitálou začínající reliéfem ukazující ruky: IN NAHMEN DES HElLlGEN/ CREUZ ERFÚNDUNG/ DER PATRONVS FÚRST LlCHNOWSKY A. 1779/.
Na protější straně krku je 11 cm vysoký reliéf Krista na kříži. Na přechodu k věnci obíhají 3 plast. linky.
Věnec: mezi 2 plastickými linkami tvořícími plochou lištu a současně nápisovou pásku je nápis kapitálou začínající reliéfem ukazující ruky: FRANTZ STANKE HAT MICHIN TROPPAU GEGOSSEN. Všechna písmena a číslice na zvonu jsou velká a vysoká 11-13 mm. Materiál zvonu je kvalitní zvonovina.
Zvon z roku 1779 je cenným dokladem éry knížat Lichnovských v Chuchelné a současně kvalitním dílem člena věhlasné zvonařské rodiny Stankeů z Opavy. Původně zřejmě visel v zámecké kapli.

Text převzat z: http://www.chuchelna.com

Malá koutská kaple

Malá zděná kaplička byl postavena v roce 1899 v části města Kravaře v Koutech. Stojí na místě, kde původně stála dřevěná kaplička. Nová kaple byla postavena na počest primice dvou místních novoknězů - Jana Kaluži a Jana Urbische.

Kostel Všech Svatých

Až do roku 1793 byl na místě dnešního kostela malý dřevěný kostelík, který v roce 1630 zcela zničil požár spolu i s přilehlou farou. Kostelík byl zasvěcen Všem svatým. V roce 1793 byl postaven nový, který vysvětil pater Schallmayer, farář a děkan z Hlučína. Kostel byl 22 m dlouhý, 10 m široký a 5 m vysoký.
Jelikož pro vzrůstající počet věřících byl kostel malý, rozhodl se farní výbor za souhlasu a podpory děkana a faráře v Hlučíně patera Stankeho na schůzi 22. března 1902 kostel přestavět a rozšířit.

Dne 9. dubna 1903 se jednomyslně usnesl kostelní výbor rozšíření kostela provést. Stavitel Josef Holuscha předložil rozpočet na 29 382 marek. Dle rozhodnutí královské vlády v Opolí měl přispět patron kostela, svobodný pán Nathanael Rothschild, na stavbu dvěma třetinami rozpočtu. Ten to však odmítl. Proběhlo mnoho soudů v Ratiboři, až teprve Vrchní zemský soud ve Vratislavi donutil patrona k placení povinné částky. K úhradě nákladů spojených s rozšířením kostela bylo vypůjčeno ve spořitelně ve Vratislavi 17 000 marek na 40 let.

13. dubna 1903 se začalo se stavbou. 10. května 1903 posvětil víceděkan Hugo Stanke z Hlučína základní kámen, v němž je vložena zakládací listina a podepsána: pater Hugo Stanke, děkan, Hlučín – Josef Holuscha, stavitel, Benešov – výbor: Glumbík, Schramek, Wittek, Tichý, Mrázek, Kretek – učitel.
Stavbu povolil kníže, arcibiskup z Olomouce, kardinál dr. Theodor Kohn. V té době působili v Hlučíně kaplani: pater Alois Bitta, pater Josef Hlubek, pater Jan Kossellek.

Jelikož byla věž k novostavbě kostela nepřiměřeně nízká, usnesli se sejmout báň věže a věž zvýšit o 5 m a zakončit ji osmibokým jehlancem asi do výšky 37 m, což provedl stavitel Holuscha za 3 250 marek. Místo kolem kostela se zplanýrovalo, oplotilo a do kostela se pořídily nové lavice. Účet stavitele činil dohromady 41 347 marek.

Nad lodí je malá věžička „sanktusová“ se zvonkem o váze 50 kg. V hlavní věži je jediný, velmi starý a vzácný zvon, který byl ulit r. 1668 v Opavě (viz Osudy kostelních zvonů).

Půdorys kostela má podobu kříže. Kostel je vystavěn ve slohu románském.
Přestavba kostela byla dokončena 31. října 1903. 1. listopadu téhož roku ho slavnostně vysvětil ndp. děkan pater Tomáš Kamrádek z Velkých Petrovic z diecéze Vratislavské za asistence patera Huga Stankeho, děkana z Hlučína a kaplanů patera Josefa Hlubka a patera Antonína Kašného.

Roku 1905 byl kostel vymalován akademickým malířem Benediktem Müllerem z Mnichova za 1 800 marek. V boční kapli od Hošťálkovic byly malby ve výsecích na obloukovém stropě, které představovaly tajemství slavného růžence, v kapli od Lhotky bylo tajemství radostného růžence, v podélné hlavní lodi bolestný růženec.
V roce 1909 byly pořízeny nové varhany značky Rieger, Krnov.

Po druhé světové válce byl kostel velmi poškozen. Byla provedena řada oprav, zejména střechy vč. oprav vnitřních maleb, které však byly provedeny dost nešťastně. Rozbitá chrámová okna opravila až v roce 1956 firma Eduard Krejčí z Brna za 25 000,- Kč.

V roce 1956 by pořízen hornický prapor s obrazy sv. Barborky a sv. rodiny. Majetek horníků farnosti. O rok později byl postaven v „Hošťálkovické“ kapli, tj. u sakristie, hornický oltář sv. Barborky, převezený ze šachty „Lidice“, s vyřezávanou sochou sv. Barborky a reliéfem staré šachty „Oskarky“.

V roce 1963 byl pořízen nový mariánský oltář v rámci přestavby oltáře Panny Marie v kapli „Lhotecké“ na straně evangelní.

V druhé polovině 60. let, za působení faráře dr. Františka Hrnčiříka, byla provedena rozsáhlá rekonstrukce interiéru kostela a to v souladu se závěry II. vatikánského koncilu, po kterém se začaly bohoslužby sloužit čelem k lidu.

Svatostánek byl posunut dozadu, odstraněna mřížka k sv. přijímání a vpředu kněžiště postaven nový obětní stůl. Kazatelna byla nahrazena ambonem, který se nachází na místě, kde stávala křtitelnice. Do boční lodi byly pořízeny vyřezávané sochy Panny Marie a Božského Srdce Páně. Křtitelnice byla přemístěna na druhou stranu vedle sakristie
Na zdi za svatostánkem, která vznikla zazděním oken (dnes jsou viditelná pouze zvenku), namaloval ostravský akademický malíř Obšil obraz Všech svatých. Kostel byl nově vymalován. Na zdech v bočních lodích byly namalovány texty modliteb, které byly při pozdější obnově malby zalíčeny. Do kostela bylo zavedeno naftové topení, dnes je nahrazeno elektrickými akumulačními kamny. Krytina věže, původně břidlicová, byla vyměněna za měděnou.

Další významné opravy se kostel dočkal v 80. letech. Za pomoci farníků byl v roce 1986 kostel zbaven staré fasády a omítnut nově. V roce 1987 byl postaven nový plot. V roce 2001 byly pořízeny nové stříšky nad hlavním a bočními vchody do kostela a v roce 2002 nové schody na kůr.

Text převzat z: http://www.hostalkovice.cz

Kostel sv. Viléma Aquitánského

Historii začneme seznámením se s rozšiřováním významu farnosti ve Vřesině v roce 1902. V tomto roce totiž došlo ke stržení dřevěné kapličky na návsi a k zahájení výstavby menšího zděného kostelíka. V roce 1908 byl založen katolický spolek svatého Josefa. O rok později byla obci udělena pokuta, protože kostelík neměl řádné stavební povolení a stavba tedy byla dokončena teprve po dodatečném udělení tohoto nezbytného dokumentu a řádném zaplacení pokuty.

Zřízení hřbitova se datuje do roku 1911. Předtím se pohřbívalo v Hlučíně, kam obec z církevního hlediska náležela. Primát prvního pohřbeného na zdejším hřbitově drží šafář Josef Buchta. Prvním novokřtěncem byl v roce 1912 Vilém Kotula, pozdější starosta obce (1946 – 1948 a 1959 – 1961). Prvním farářem byl ve Vřesině ustanoven Antonín Kubíček, narozený v Železnici u Jičína a stalo se tak v roce 1922. Rok poté byla vystavěna nákladem 160 000 korun budova fary a do farnosti nastoupil pan farář Josef Nejedlý, který se významně zasloužil o výstavbu nového kostela. Spolu s učitelem Švejnohou také v listopadu 1923 založil organizaci Československého Orla. O dva roky později vznikla organizace Katholische Jugendverein, která vystupovala jako opozice vůči Orlu.

V roce 1929 vydal farní úřad leták, kterým se obrací na veřejnost s prosbou o finanční pomoc při stavbě nového kostela sv. Viléma ve Vřesině. Základní kámen byl posvěcen v červnu 1930 a vysvěcení proběhlo 26. října 1930. Výška kostela je 37,57 metrů a kapacita 420 osob stojících a sedících. Zastavěná plocha zabírá 366 m2 a stavební náklady se vyšplhaly na 650 000 korun.

V roce 1931 byly na věž kostela vytaženy 3 zvony. Nejmenší Josef (umíráček) váží 138 kg, druhý jménem Václav zvaný „poledník“ váží 240 kg a třetí jménem Maria váží 516 kg, ten zve věřící k účasti na mši. Dva zvony zaplatila cukrářka Zuzana Ševčíková z Hlučína.

V roce 1937 zemřel první vřesinský farář Kubíček, v témže roce projíždí Hlučínem tehdejší prezident Beneš, došlo k posvěcení pomníku padlým v 1. světové válce a byla založena katolická knihovna i Odbor charity milosrdné lásky.

V roce 1939 byl duchovním správcem ustaven P. Alois Svoboda, v roce 1941 byl vystřídán P. Linusem Procházkou a v roce 1944 nastupuje na faru farář Kašpar Onderka, známý jako přísný liturgista.

Sčítání z roku 1961 prokázalo, že se k římskokatolické církvi hlásilo 99% občanů Vřesiny. Po faráři Onderkovi následuje čtyřleté období Františka Goldmana a v roce 1968 nastupuje P. Otakar Tomáš, který ve Vřesině působil až do roku 1981, byl pokládán za dobráka, lidového kněze a „mučedníka“. V roce 1981 jej vystřídal štěpánkovický rodák P. Josef Slanina, který byl proslulý svým výborným zpěvem, hrou na varhany, skladatelskou činností i neobyčejně přátelským vztahem k dětem. V roce 1983 byl při vřesinské farnosti založen kostelní pěvecký sbor, bylo investováno do oprav varhan a fasády kostela. Bylo také upraveno prostranství před kostelem a na farní zahradě se vysázely ovocné stromy. V roce 1988 proběhla oslava 50 let kněžství P. Slaniny, který o rok později zemřel a farářem byl ustanoven P. František Hanáček. Rok 1991 znamená příchod nového faráře do Píště, do jehož kompetencí spadá i vřesinská farnost. Jmenuje se Miloslav Gandera a pochází z Třince. V kostele se téhož roku instaluje mramorový oltář vyrobený ve Zlatých Horách. V roce 1993 se elektrifikovaly kostelní zvony a o rok později došlo na opravu střechy. V roce 1995 odchází P. Gandera do Jeseníku a novým farářem v Píšti je ustanoven P. Mariusz Sienkowski, původem z Polska. K 1. prosinci 1999 je Vřesina zřízena opět samostatnou farností a je do ní přeložen z Karlových Varů mladý farář P. Gabriel Rijad Mulabumuhič a katechetkou se stává Alena Holubcová z Hlučína.

Rok 2000 znamená pro Vřesinu oslavy 730 let trvání obce a v kostele je slavnostně v den svátku sv. Viléma 28. května vysvěcen nový prapor obce.

Text je citován z: Chrámové stavby na Hlučínsku, In: Zrcadlo Hlučínska, s. 5, č. 7/8, 2004.

Více informací o farnosti naleznete na http://www.vresina-u-hlucina.cz/

Kostel sv. Vavřince

V Píšti stál původně dřevěný kostel, nová zděná stavba pochází z roku 1743. V té době do zdejší farnosti spadaly také dnešní polské obce Owsiszcze, Nowa Wioska a Boleslav.

Postavení nového oltáře je datováno do roku 1881 a počátkem 20. století (roku 1903) se kostel rozšířil o prostory křížů a nového oltářiště. Na hlavním oltáři je dominantní umístění obrazu Panny Marie Czestochowské, který byl původně umístěn v bočním oltáři. V hlavním se nacházel obraz sv. Vavřince, kterému je kostel zasvěcen. Místo v hlavním oltáři obraz zaujal v době mezi roky 1880 až 1913, zasloužil se o to za svého působení pan farář Josef Gebek. K obrazu se váže víra ve vyslyšení přání lidí o uzdravení z nemoci a ochranu před nebezpečím. K obrazu se každoročně pořádaly lidové poutní výpravy z okolních obcí.

V období vlády nacistů bylo učiněno několik pokusů o odstranění obrazu, jimi zvaného Schwarze Madonna. Neodvážili se však na obraz sáhnout, neboť se těšil ohromné úctě věřících.

V době postupu ruské fronty byl zorganizován noční pochod po kolenou okolo oltáře za modlitby sv. růžence sedmibolestného. Účelem vroucných modliteb bylo zachránit kostel před zásahy bomb, které změnily okolní objekty v trosky. Prosba byla Pannou Marií vyslyšena a kostel nebyl poškozen.

Po druhé světové válce vznikla hranice a obce Owsiszcze, Nowa Wioska a Boleslav připadly Polské republice.

Kult obrazu Matky Boží značně utrpěl v době, kdy se nedalo pro zvelebení kostela příliš dělat. Církevní tajemníci na okresních národních výborech byli ochotni povolit jen údržbové práce.

V roce 1996 nastoupil do farnosti P. Mariusz Sienkowski a podnikl několik kroků ke zvelebení a proslavení kostela a jeho okolí.

Došlo k opravě varhan, zakoupení nových zvonů, položení dlažby a vykonání dalších záslužných prací. V květnu 2001 se zasloužil o korunovaci obrazu a jeho posvěcení Svatým otcem ve Vatikánu.

O dva roky později byla posvěcena Lurdská jeskyně a Křížová cesta v přilehlém areálu kostela, který byl v roce 2002 prohlášen za poutní svatyni, v níž je uctíván korunovaný obraz Matky Boží Czestochovské s Ježíškem. Kostel sv. Vavřince je zasvěcen modlitbám za mír a usmíření mezi národy.

Text citován z: Chrámové stavby na Hlučínsku, In: Zrcadlo Hlučínska, s. 5, č. 3/2008.

Kostel sv. Petra a Pavla

Roubený orientovaný kostel sv. Petra a Pavla z roku 1730 je lidová stavba, uvnitř barokně upravená. Kostel byl až do roku 1923 filiální a patřil k farnosti Oldřišov.

V roce 1945 kostel značně utrpěl přechodem fronty, byl provizorně opraven překrytím zničeného trámoví sololitem a nátěrem. Teprve v letech 1994 - 1995 byl částečně opraven pracovníky památkové péče. Bylo vyměněno zchátralé venkovní trámoví, ošetřeno proti červotoči a zvenčí obedněno.

V roce 2005 se přistoupilo k celkové opravě střešní konstrukce včetně výměny plechové krytiny, kterou nahradí krytina šindelová.

Kostel se stavěl v době, kdy chudá obec čítala na 200 obyvarel. Teprve za dnešní generace byl postaven v obci kostel nový, moderní, zasvěcený Ježíši Kristu - Dobrému Pastýři.

Vnitřní zařízení je poněkud rustikální

Jednolodní stavba s odsazeným trojbokým presbytářem má předsíň s nízkou zvončí, téměř čtvercovou loď prolomenou obdélníkovým i dělenými okny s půlkruhovým záklenkem a k jižní straně přilehající sakristii se samostatným bočním vhodem.

Nad hřebenem presbytáře je štíhlý šestiboký sanktusník s lucernou pod jehlancovou strmou stříškou, s makovicí, orámovaným křížkem a korouhví ve tvaru kohouta. Zvonek sanktusníku má datum 1889, pozdně gotický zvon v průcelní zvonici má vlysový nápis - modlitbu. Původně tu byly zvony dva, jeden z nich však byl v době 2. světové války použit pro vojenské účely.

Původní nekryté točité schodiště na trojkřídlou tribunu (kůr) bylo po válce přebudováno na rovnoramenné a zakryto. Tribuna je ve tvaru U je zaklíněna do obvodního trámoví a podepřena vpředu čtyřmi vyřezávynými trámovými sloupy.

Ve sloupovém retabulu bohatě vyřezávaného hlavního oltáře je obraz Svaté Trojice a po stranách sochy sv. Petra a sv. Pavla z 2. poloviny 19. století. V nástavci je původní obraz Madony s dítětem a znaky Jana Rudolfa Šarovce ze Šarova a jeho manželky Roziny z Frankenberku. Šarovcové ze Šarova byli vlastníky obce (tehdy Neboštice, německý Schreibersdorf) do roku 1777.

Památka uchovává dva vzácné oltáře

V lodi jsou dva boční, rovně vyřezávané oltáře s akantovým retabulem. Vlevo je růžencový oltář s andílky a deskovým obrazem Klanění sv. Tří králů a obrazem Boha Otce v nástavci. Vpravo taktéž vyřezávaný oltář s andílky s obrazem sv. Jana Nepomuckého a obrazem sv. Anny s Pannou Marií v nástavci.

Nejpozorhodnější je přízemní kazatelna se čtyřbokým řečništěm, bohatě zdobená výřezy. Parapet má vyřezávané sochy čtyř zajímavě sedících evangelistů se spouštěnými nohami.

Zpracoval Erich Stříbný

Text citován ze stránek Římskokatolické farnosti

Kostel sv. Mikuláše

Kostel sv. Mikuláše se nachází na ulici Kostelní v blízkosti Buly arény v Koutech. Vysvěcení filiálního kostela sv. Mikuláše proběhlo 23. září 1928. Stavební projekt jednoduchého, moderního slohu, 22 m dlouhé, 12 m široké a 9 m vysoké posvátné budovy s kapacitou 850 osob vyhotovil opavský stavitel Albert Schmel, dozorování stavby byl pověřen koutecký rodák J. Luzar.

Text převzat z propagačního materiálu: Racibórz - Kravaře.

Kostel sv. Matouše

Původní dřevěný kostel včetně zvonice z počátku 16 století stál pravděpodobně na stejném místě jako nynější. Jeho oltář byl zasvěcen Panně Marii. Velkou událostí pro Hať bylo vybudování nového farního kostela. Postavila jej opavská jezuitská kolej, jíž šilheřovické panství a tedy i Hať v té době náležely.

Kostel byl postaven v barokním slohu z kamene a dobře pálených cihel. Historikové usuzují z letopočtu vyrytého do kamene za hlavním oltářem, že kostel byl postaven v roce 1731. Doposud to byl jediný doklad, od kterého se odvozovalo datum výstavby haťského chrámu. Našemu P. Janu Svobodovi se podařilo získat zajímavý dokument z premonstrátského archivu v Praze na Strahově. Jde o latinský psaný rukopis sg. DC II 5, obsahující Výtah z dějin opavské koleje Tovaryšstva Ježíšova k roku 1731, v němž se píše: ‚Haťský kostel byl od základů až po klenbu vystavěný a ve své stavbě dokončený především na naše náklady.‘ Zasvěcen byl svatému Matouši. Jeho půdorysné rozměry jsou: 31m délky a 13,3m šířky lodě. U věže, která je přistavena z jižní strany, pak měří 15,4m. Zvony ve věži pocházejí z původního dřevěného kostela. První zvon má průměr 105cm a nápis ‚Jesus-Maria‘. Druhý má průměr 81cm s nápisem ‚Joanes-Mathaeus-Marcus-Lucas‘. Kromě toho je na obou nápis ‚O, rex gloriae, veni cum pace‘(O´ slavný králi, přijď v pokoji). Pod věží se nachází sakristie. Na kůru našly své místo varhany s deseti registry a na vnitřních zdech chrámu jsou zavěšeny obrazy křížové cesty s 14 zastaveními.

Text převzat ze stránek Římskokatolické farnosti

Kostel sv. Kateřiny

K výstavbě zděného barokního kostela v 1756 – 57 došlo za kobeřického faráře Malého. Náklady činily asi 800 zlatých a byly hrazeny z kostelní pokladny. Kníže Lichnovský poskytl na stavbu dříví a také stavitele – zednického mistra Ma(o)tiku ze Smolkova. Jednalo se o jednolodní budovu s trojboce uzavřeným presbytářem. V západní části se nacházela vstupní předsíň z r. 1759, nahrazena r. 1880 pozdně klasicistní obdélnou předsíní navrženou Josefem Wanjurem z Hlučína a nad ní se nacházela dřevěná věž. K obdélné lodi se na jižní straně přimykala sakristie (1859 na stejném místě vybudována zednickým mistrem Glogerem z Chuchelné prostornější, pozdně klasicistní sakristie na kvadratickém půdorysu s oratoří v patře). V západní části interiéru se nacházela dřevěná hudební kruchta.
Vzrůst počtu obyvatel si vyžádal stavební úpravy (za kobeřického faráře Emila Bitty a lokálního kaplana Ernsta Jureczky). Předsíň a dřevěná zvonice musely ustoupit zděné novorománské hranolové věži (s vyššími přístavky po stranách) a zároveň byl pokryt břidlicí místo dosavadního šindele. Práce realizoval stavební podnikatel Josef Grigarczik z Kobeřic (výdaje až 11 110 marek).

Roku 1896 došlo k demolici presbytáře a svatostánek byl ukončen novorománským trojlistem (kněžiště bylo vymezeno východní apsidou). Loď získala novou a vyšší klenbu. Adaptace se uskutečňovaly podle plánů architekta Ludwiga Schneidera z Ratiboře (přestavba 17 900 marek, za dovoz materiálu dalších 700). Kostel dostal nová zařízení – 3 oltáře:

- hlavní sv. Kateřiny – mramorový, vyrobila jej opavská firma Drechsler podle návrhu Josefa Seyfrieda z Kravař, byl vybaven obrazem patronky namalovaný hlučínským rodákem J. Bochenkem, představitelem nazarenismu (dnes uložen na faře)
- boční růžencový – dřevěný, na epištolní straně
- křížový – mramorový, na evangelijní straně

Druhá světová válka zanechala na kostele velké škody, převážně byla poškozena věž. Poválečné obnovy se ujal dlouholetý duchovní správce ve Štěpánkovicích Franz Proksch.

Kostel sv. Jana Křtitele

Na místě původní kaple z roku 1288 byl v roce 1773 vystavěn kostel v barokním slohu. Na stavbě se podílel moravský stavitel Jakub Pánek, interiér kostela je bohatě vyzdoben freskami malíře Sebastíniho. Kostel je největším a nejvýstavnějším barokním kostelem na Hlučínsku. Před několika lety prošel rozsáhlou odbornou rekonstrukcí.

Kostel sv. Floriána

Výstavba svatostánku v Kozmicích spadá do začátku 19. století, přesněji do roku 1802, kdy byl položen základní kámen. Před tímto datem v Kozmicích nebyla ani škola a Kozmice spadaly k farnosti i školu v Bohuslavicích. Poté, co byl kostel vyzděn až po okna, přišel zákaz pokračovat ve stavbě a bylo přikázáno postavit školu. K její výstavbě byl použit materiál určený původně ke stavbě kostela.

P. Ignác Hein byl jmenován duchovním správcem v Kozmicích v listopadu 1804. V témže roce byl zřízen u kostela i hřbitov, posvěcen byl 8. ledna 1805. Následky přerušení stavby se ukázaly být hrozivými v roce 1844, kdy hrozila klenba spadnutím a kostel musel být uzavřen. Teprve do roku 1881 spadá omítnutí trámů podbitých deskami a vystavění nové sakristie s oratoří. V roce 1884 byl zvětšen hřbitov a vybudována hřbitovní zeď. Do roku 1889 spadá zakoupení nové Křížové cesty a v r. 1899 se opravily varhany i střecha. Po první světové válce, v roce 1919 získaly Kozmice samostatnou duchovní správu. Fara se začala stavět v roce 1925, do té doby bydlel P. Maxmilián Trullay ve škole. V roce 1926 se začaly konat také sbírky na stavbu nového chrámu, neboť chrám z roku 1804 byl již značně poškozen. Se stavbou se započalo v březnu 1934, chrám byl posvěcen v říjnu 1936, na svátek sv. Lukáše. Během 2. sv. války byl kostel bombardován spojeneckými letadly, neboť dík absenci věže byl pokládán za skladiště. V roce 1947 se kostel dočkal oprav a pořízení nových oken, v roce 1948 pak ozdobné malby. Za působení P. Aloise Hanzelky byl vysazen i park, který je zdobou obce do dnešních dní.

Fara z roku 1926 byla již neobyvatelná a bylo potřeba vystavět novou, blíže kostela. Byla zkolaudována roku 1958. P. Josef Gottfried se od roku 1965 zasluhoval o opravy kostela v podobě omítnutí kostela zvenčí, výměny střešní krytiny a instalace elektrického topení.

Po roce 1989 došlo k plynofikaci fary a zavedení vody do kostela. Největší úpravy okolí kostela spadají do roku 1996, kdy se pozornost věnovala dosazení parku a instalaci venkovního osvětlení. Faru od roku 1994 obývá P. Petr Šustáček.

V roce 2002 se chrám dočkal i výstavby věže. Její základy byly sice položeny už v roce 1936, ale během války se od stavby upustilo a k diskusi o dostavbě došlo teprve v polovině 90. let. Věž má čtvercový půdorys, přechází v bílou kopuli a je zakončena čtyřmetrovým irským křížem s kruhovým prstencem, v němž jsou vyznačeny čtyři symboly živlů (voda, slunce, oheň a vzduch). Do útrob kopule byly zavěšeny také nové zvony Panna Maria (660 kg) a svatá Hedvika (330 kg), které doplní starý zvon svatý Florián.

Citováno z: Chrámové stavby na Hlučínsku, In: Zrcadlo Hlučínska, s. 5, 11/2004.

Kostel sv. Bartoloměje

Kostel sv. Bartoloměje tvoří dominantu města viditelnou desítky kilometrů. Nejstarší částí stavby je bílá renezanční věž z 1. třetiny 16. století. Ve věži je umístěná stejně stará kamenná křtitelnice a dva cenné zvony ze 17. století, které nechal ulít vlastník kravařského panství Jakub Eichendorff. Novogotická chrámová loď je pak dílem významného místního stavitele Josefa Seyfrieda (1865 - 1923), stejně jako celý areál kolem kostela, který tvoří fara, bývalý klášter Sester Božího srdce (dnes sídlo Městského úřadu Kravaře) a ohradní zeď se vstupními branami. Novogotický areál vznikl na přelomu 19. a 20. století, kostel byl vysvěcen v roce 1896. Poblíž východní brány do areálu kostela stojí barokní pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1730.
Podobný církevní komplex s monumentálním kostelem postavil Seyfried i v nedaleké obci Sudice.[b]

Kostel sv. Augustina

Kostel sv. Agustina tvoří dominantu obce. Jeho stavba byla dokončena v roce 1924.

Kostel Povýšení sv. Kříže

26. června 1969 byl na místě původní stavby kostela vysvěcen základní kámen pro stavbu kostela nového Povýšení sv. Kříže. Slavnostní mši tehdy celebroval olomoucký biskup Josef Vrána za přítomnosti mnoha kněží z okolí, včetně organizátora, místního kněze P. Josefa Koneczného a věřících z obce i okolí. Bohužel v té době již začala nastupovat tzv. normalizace, čili pokus o návrat do poměrů před lednem 1968, takže celá věc usnula na dvacet let.

Pádem komunismu koncem roku 1989 došlo okamžitě k oživení myšlenky stavby chrámu. Řídící výbor nechal základní kámen opětovně vysvětit, tentokráte 22. dubna 1990 na Velehradě u příležitosti návštěvy Svatého otce Jana Pavla II. v tehdejším Československu. A pak již práce pokračovaly svým standardním tempem: stavební povolení farnost získala v dubnu 1993 a ihned s ním se začalo stavět podle architektonického návrhu ing. Jana Kromra z Kobeřic a návrhu interiérového řešení ing. arch. Josefa Bartáka z Hlučína. Stavba, která vznikla, svým slohem zapadá do okolního prostředí, zarámovaného nedalekým mauzoleem, rybníkem a zámeckou zdí s parkem. Finančně se na stavbě podíleli nejenom domácí farníci, ale i věřící z okolních vesnic a ze sousedního Polska a též z Německa.

První mši svatou sloužil a slavnostní vysvěcení chrámu Povýšení svatého Kříže uskutečnil olomoucký arcibiskup Jan Graubner dne 4. května 1996. Mše se zúčastnilo několik tisíc věřících, včetně rodáků žijících v Německu a v příhraničních obcích Polska.

Velkou zásluhu na rychlé výstavbě architektonicky velmi kvalitní stavby měli hlavně místní občané, kteří pod vedením hlavního stavbyvedoucího Richarda Rataje a pod organizačním dohledem P. Antonína Kocurka, starosty obce a celého zastupitelstva bezplatně odpracovali 23 tisíc hodin.

Slavnostního vysvěcení nového chuchelnického kostela se vedle mnohé dalších politických činitelů a kněží Opavska zúčastnil i tehdejší ministr obrany české vlády Vilém Holáň, člen Křesťansko -demokratické strany Československé strany lidové, který zároveň v této době byl na čelném místě kandidátky za tuto stranu do parlamentních voleb 1996 pro severomoravský volební obvod.

Text převzat z: http://www.chuchelna.com

Kostel Panny Marie Nanebevzaté

Kostel se nachází v městské části Hlučína v Darkovičkách, na rohu ulic Kozmická a Nový svět. Základní kámen byl položen v roce 1969. Původní kaple byla v roce 1990 rozšířena o sakristii, kněžiště, schodiště a vstupní část. V interiéru kostela se nachází socha Panny Marie, která je dílem místního rodáka a sochaře Jandy.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie se nalézá na kopci, na ulici Kostelní v Šilheřovicích.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven jezuity v barokním slohu a stalo se tak v roce 1713. Oltáře byly zasvěceny sv. Ignáci z Loyoly, sv. Aloisovi a sv. Františkovi Xaverskému, kteří jsou pokládáni za hlavní ochránce řádu jezuitů. Společně s kostelem byla postavena i věž a pořízeny v Opavě tři zvony. Výjev Nanebevzetí představuje vitráž umístěna za hlavním oltářem.

Kostel, který zde údajně existoval před rokem 1713 byl zasvěcen rovněž Nanebevzetí Panny Marie. Byl prý dřevěný a s jedním oltářem. Údaje zdůrazňujeme z toho důvodu, že v měděné schránce kostela byly nalezeny materiály, které žádné informace o existenci předešlého kostela neobsahují.

K farnosti je přičleněná obec Antošovice patřící do okresu Ostrava.

Text citován z: Cyklus "Chrámové stavby na Hlučínsku", In. Zrcadlo Hlučínska, č. 12, 2004.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Zdejší kostel zasvěcený Panně Marii Nanebevzaté byl vystavěn na místě, kde dříve stával dřevěný kostel postavený v roce 1711.

Kostel byl postaven za P. Emila Bitty, tehdejšího duchovního správce. Projektoval ho architekt Ludwig Schneider z Ratiboře. Celkové náklady včetně vnitřního vybavení činily 103 594 marek. Většinu hradil ze svého rozpočtu a sbírek kostelní výbor s farářem, určitou kvótu složil patron kostela kníže Lichnovský. Slavnostní konsekrace nového kostela olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem proběhla v sobotu dne 14. 11. 1896 a byla zahájena slavnostní pontifikální mší svatou.

Stavba je provedena v novogotickém slohu. Z průčelí kostela vystupuje do výšky 52 m hranolová věž, která je zastřešena jehlanovou střechou, zakončenou makovicí s křížem. V průsečíku hlavní a příčné lodi kostela je umístěn sanktusník (v něm je usazen jediný zvon z původního kostela ulitý v roce 1794). Do kostela se vchází novogotickým portálem. Stavba je podélná – trojlodní, na půdoryse v podobě latinského kříže.

Hlavní oltář je zasvěcen Panně Marii Nanebevzaté. Podstavec je zděný z pálených cihel, obložen šedým mramorem. Oltářní deska je vyrobena z pískovce. Dřevěný trojdílný nástavec je v novogotickém slohu. Je ozdoben věžičkami, fialami, kraby a zakončen křížem.

Nástěnné malby pocházejí od akademického malíře Viléma Wünscheho, namalované v roce 1952. Původní okna s katedrálním sklem se zachovala do dnešních dnů jen v příční lodi.

Text převzat a více informací naleznete na stránkách Kobeřické farnosti

Kostel Narození Panny Marie

V roce 1931 byla provedena rozsáhla stavební úprava, byla vybudována kaple Panny Marie a přistavěna nová sakristie. Během bojů 2. světové války byl velmi poničen

Kostel Krista - Dobrého pastýře

Kostel sv. Petra a Pavla byl až do roku 1923 filiálním. V té době byla postavena farní budova a zřízena samostatná farnost Hněvošice a v roce 1924 byl zde ustanoven první duchovní správce.

Již tehdy však farníci pociťovali potřebu nového kostela, neboť prostorově byl již malý. Tento se stavěl v době, kdy obec měla asi 200 obyvatel. Nebyly však peníze a ani doba nebyla pro stavby kostelů nakloněna. Teprve této generaci dopřál Bůh milost postavit nový kostel, který je zasvěcen Ježíši Kristu - Dobrému Pastýři.

Kostel Krista - Dobrého Pastýře byl vybudován z podnětu zbožných občanů obce Hněvošice.

V roce 1995 se začaly organizovat pravidelné sbírky po domech, mimo sbírek v kostele, které se konaly již po dva roky. Zvláštním finančním darem asi sto tisíc marek přispěl kněz Friedrich Spiske, žijící ve Spolkové republice Německo. Jeho rodiče pocházeli z Hněvošic a on sám zde jako mládenec nějaký čas pobýval.

Konečně po vzájemné konzultaci Obecního úřadu Hněvošice s knězem Mons. ThDr. Jaroslavem Studeným bylo v roku 1994 o výstavbě nového kostela rozhodnuto.

Byl osloven inženýr architekt Jan Kovář z Opavy, který začal realizovat návrh projektu, který byl přijat. Mons. ThDr. Jaroslav Studený zajistil firmu s jejím vedoucím Vítězslavem Křesinou z Dubu n. Moravou.

Základní kámen posvětil v Olomouci dubnu 1995 u příležitosti svatořečení Jana Sarkandra a Zdislavy z Lemberka sám svatý Otec - papež Jan Pavel II.

Když byl shromážděn základní stavební materiál, který byl přivážen z Kylešovic, byl Mons. Studeným posvěcen pozemek za účasti místních farníků a za stálého deště.

S Boží pomocí se začalo s prvním výkopem dne 12. září 1995. Náročnější práce, včetně dodávek základních materiálů, zajišťovala již zmíněná firma v počtu 10 lidí. Veškeré ostatní práce, celou vyzdívku, kladení kanálů, elektro - vodoinstalaci, veškeré pomocné práce zajišťovali místní občané, ve všední den zejména důchodci a všichni bezplatně. O sobotách se sešlo i 30, špičkově až 40 brigádníků, kteří připravovali firmě podmínky pro hladký průběh prací. Na stavbě samotné pomáhali i občané z okolních farností a to jak finančně, tak brigádnicky. Dokonce obec obdržela finanční podporu od farníků z blízkého polského města Kietrze, se kterými již před lety navázala přátelství. Tito se i několik sobot zúčastnili práce na kostele.Jedinou stinnou stránkou při výstavbě kostela byla smutná událost, která se udála měsíc po zahájení výstavby, kdy v místním lese při kácení dřeva pro tento kostel, v důsledku nešťastné náhody položil svůj život místní občan, jeden z hlavních iniciátorů a propagátorů nového kostela, stavitel ve výslužbě p. Vítězslav Buchta. Po něm převzal vedení a psaní stavebního deníku a koordinoval a vedl práce zúčastněných firem stavitel ve výslužbě, tenkrát 74-letý p. Erhard Stříbný, a to až do konečné dostavby.

Místní farníci a někteří sponzoři financovali některé již objednané věci, většinou pro vnitřní vybavení kostela. Obrovské finanční, morální, především však duchovní nevyčíslené hodnoty pro tento kostel přinášel již výše jmenovaný kněz Mons. ThDr. Jaroslav Studený z Olomouce, který byl nejen duchovním otcem, ale i odborným rádcem tvůrci návrhu této stavby od samého záměru až po úplné dokončení.

Symbolika stavby

Zvenku se tento kostel podobá rybě - symbol ryby je znak křesťanství. Svrchu vypadá jako převrácená loď, což nám představuje symbol církve.

Věž - propojení mezi nebem a zemí má nás vtáhnout k tomu věčnému domovu. Na věži jsou umístněny hodiny, které jsou řízeny na dálku z Frankfurtu nad Mohanem - bez doteku lidské ruky. Ve věži jsou dva zvony sv. Václava a sv. Zdislavy.

Uvnitř kostela na hlavní stěně uprostřed na mramorovém podstavci stojí nádherná 3, 2 m vysoká socha Krista - Dobrého Pastýře - dílo akademického sochaře Jiřího Klímy z Opavy. Zeštíhlená postava připomíná duchovnost, vztažená ruka symbolizuje ochranu těch, kteří k němu přicházejí. Jedna ovečka se o Něho opírá, druhou ovečku drží v náručí, což je symbolem důvěry, přítulnosti a lásky, zvláště k ovečce ztracené.

Kostel má kapacitu 256 míst k sezení (v lavicích) a 350 míst k stání.

Tento chrám byl vybudován za velmi krátkou dobu - 1 rok, 1 měsíc a 15 dní.

Celková délka kostela - 42,3 m
Šířka hlavní lodi v nejširším místě - 27 m
Výška klenby v nejvyšším bodě - 16,5 m
Výška věže až na temeno kříže - 48 m

Kostel byl posvěcen 27. 10. 1996 Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem - biskupem nově utvořené ostravsko - opavské diecéze, za účasti mnoha kněží a ostatního duchovenstva z Moravy, Polska i Německa a tisíců Božího lidu.

Zpracoval Erich Stříbný

Text citován ze stránek Římskokatolické farnosti

Kaple sv. Urbana

Kaple sv. Urbana v Ostravě - Lhotce se nalézá na ulici Petřkovická.
Byla postavena v roce 1889.

Kaple sv. Urbana

V centru obce Závada se nalézá novodobá kaple sv. Urbana.

Kaple sv. Michala

Kaple sv. Michala v Kravařích Dvořisku na ul. Ivana Kubince má zvlněný štít, zaoblené nároží a nezvykle vysokou šestistrannou sanktusovou věžičku, zakončenou cibulkou a křížem. Nad portálkem si lze v plastické pásce přečíst: "Svatý Michaeli, oroduj za nás" a letopočet 1822.

Kaple sv. Josefa

Kaple sv. Josefa se nachází v osadě Svoboda, která je součástí obce Štěpánkovice.

Kaple sv. Jana Nepomuckého

Kaple se nachází v blízkosti kostela sv. Vavřince v Píšti. Jedná se o ojedinělou kapli ve tvaru osmihrannu z konce 19. století. Kaple je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému, jehož pískovcová socha z 18. století se nachází v jeho interiéru. Dne 3. května 1958 byla prohlášena za kulturní památku.

Kaple sv. Jana Nepomuckého

Kaple stojí v zahradě selské usedlosti rodiny Kašných, na ulici Slezská. Podél její severovýchodní strany teče potůček, který je právě v těchto místech překlenut mostem a dále pokračuje v potrubí. Dnešní stavba pochází teprve z roku 1907, ale je patrno ze žádosti o povolení ke svěcení, datované 22. 5. 1907, že byla postavena na základech dřívější kaple. Nynější kaple byla posvěcena P. Josefem Otavou dne 23. 5. 1907. V roce 1990 se opět začali lidé shromažďovat před kaplí nejen v den světcova svátku, ale také při průvodech Božího Těla a Křížových dnů.

Text převzat ze stránek Kobeřické farnosti.

Kaple sv. Jana Křtitele

Kaple sv. Jana Křtitele pochází z roku 1957.

Kaple sv. Jana Křtitele

Tuto rozměrnější zděnou kapli naleznete na ulici Hlučínské. Koutští občané si jí postavili v roce 1887 na území zvaném "Vršek". Do té doby stála uprostřed Koutů pouze jediná dřevěná kaplička. Vedle kaple sv. Jana Křtitele stojí dodnes původní mramorvý kříž. Německý nápis na něm vzkazuje "Já jsem cesta, pravda a život".

Text převzat z propagačního materiálu: Racibórz - Kravaře.

Kaple sv. Barbory

Kaple zasvěcená sv. Barboře stojí v dnešním areálu Hornického muzea OKD v Ostravě - Petřkovicích. Byla zde přenesena ze svého původního místa, z rušné Českobratrské ulice v centru Ostravy, kde stávala až do počátku 90. let 20. století.

Kaple byla postavena v 80. letech 19. století ostravským stavitelem Františkem Jurečkem, jako náhrada za zničenou tzv. Foltýnovu kapli (zbořena v důsledku expanze zástavby Vítkovic). Nová kaple byla zasvěcena Panně Marii Lurdské, později však označována jako kaple sv. Anny, byla postavena ve stylu průmyslové secese, z režných pohledových cihel.
Kaple byla dlouho neudržovaná a v roce 1991 se dokonce uvažovalo o její demolici. Zásluhou členů Klubu přátel Hornického muzea OKD byla kaple přemístěna do prostor Hornického muzea, kde se stala součástí expozice. Patrocinium kaple bylo změněno na sv. Barboru, patronku havířů. Kaplička byla znovu vysvěcena 4.12. 1993.
Dřevořezba sv. Barbory je dílem neznámého umělce z poloviny 19. století a byla původně součástí oltáře v cechovně tohoto dolu Anselm.

Kaple Panny Marie Schonsttatské

Kaple Panny Marie ve Strahovicích byl původní kostel.

Kaple Panny Marie Růžencové

Kaple Panny Marie Růžencové se nachází na ulici Hlavní v obci Chlebičov. Kaple pochází z roku 1895 a roku 1997 prošla rozsáhlou rekonstrukcí a plynofikací. K slavnostnímu svěcení došlo 22. listopadu 1997.
V její blízkosti je k vidění bludný kámen.

Kaple Panny Marie Lurdské

Kaple Panny Marie Lurdské se naléza na ulici Slezské v Malých Hošticích. Pochází z roku 1888 a
14. prosince 2004 se stala chráněnou kulturní památkou.

Kaple Panny Marie

Drobná sakrální památka je situována nedaleko hlučínského sídliště, na rohu ulice Písečné a Cihelní. Patří k jedné z nejstarších staveb na území města Hlučína. Podle historických pramenů se jedná o barokní kapličku pocházející z roku 1690.

Tato historická stavba byla již řadu let ve špatném stavu především vinou vlhkosti, která do ní pronikala. Necitlivé omítnutí v minulosti také zcela setřelo její slohový charakter. Roku 2006 prošla rozsáhlou rekonstrukcí, která ji navrátila její historickou podobu. Byla upravena podlahová konstrukce. Kaple získala novou vnitřní i vnější omítku kopírující nerovnost zdiva, což působí autenticky a dotváří tak její hodnotu. Stavba získala břidlicovou krytinu, bylo provedeno nové oplechování a nové osázení oken a dveří.

Kaple byla dne 2. května 2006 prohlášena Ministerstvem kultury za kulturní památku.

Kaple Nejsvětější Trojice

Kaple Nejsvětější Trojice se nalézá na okraji obce Markvartovice, při ulici Ke Kapli. Jedná se o ranně barokní chráněnou památku z 2. pol. 17. století. Během 2. světové války byla vybombardována a obnovena až po roce 1945 do dnešní podoby.

Historie kaple:

Kaple byla postavena pravděpodobně r. 1652, čemuž nasvědčuje také vyrytý letopočet na zazděném kamenném kvádru, který byl objeven při opravě kaple v roce 1886. Kapli zřejmě nechala postavit manželka tehdejšího majitele obce Alžběta Polyxena, hraběnka z Vrbna. Původní kaple byla postavena z velkých kamenů. Kameny kolem oken byly ozdobeny ornamenty, které jsou již dnes zaomítány. Původní část z roku 1652 tvoří jen presbytář, před kterým byla dřevěná věž a na ní jeden zvon o váze asi 30 kg a průměru 30 cm.
V roce 1886 byla kaple rozšířena o část lodní a věž. Kaple byla původně vybavena dřevěným oltářem, na kterém byl erb pánů z Vrbna. Na oltáři stála stará dřevěná socha sv. Václava a sv. Urbana. Ke konci druhé světové války, 27. dubna 1945 ve tři hodiny odpoledne, za probíhajících bojů kaple úplně vyhořela. Uvnitř bylo všechno zbořené a vyhořelé, pouze jako zázrakem nebyl poškozen obraz Matky Boží.
Teprve v roce 1947 byla kaple opravena. Bylo zde umístěno farní harmonium místo zničených varhan. Kaple byla po opravě v roce 1947 na svátek Nejsvětější Trojice slavnostně posvěcena. V květnu 1949 byla kaple vymalována, byl zřízen provizorní oltář, na kterém stáli čtyři andělé, které opatřil kněz - rodák z Markvartovic Josef Čichoň z Brna, a také vybavena novými lavicemi. Byla pořízena nová křížová cesta. Jednotlivé obrazy jsou usazeny do dubových rámů, opatřených řezbami. Na zadní straně obrazů jsou uvedena jména těch rodin, které obraz financovaly.
V roce 1955 byla pořízena nová střešní krytina, včetně oplechování a byla provedena výměna harmonia. V roce 1981 byla kaple opatřena novou fasádou, novou střechou, oplechováním, nátěry, malbou a proveden generální úklid. V červenci 1989 byly do kaple umístěny dva litinové zvony z ludgeřovického kostela.

Text převzat: Farnost Ludgeřovice, vydání k 90. výročí založení římskokatolické farnosti, 1993.

Kaple Nejsvětější Trojice

Kaple stojící u silnice na hranici katastru Kobeřic a Rohova je vyjímečná svou stavbou. Půdorys kaple tvoří rovnoramenný trojúhelník jenž symbolizuje, kterému tajemství víry je zasvěcena. Stavitelem kaple byl Jan Stuchlík, zemědělec z Kobeřic. Kaple byla postavena v roce 1905 a byla zasvěcena Nesvětější Trojici. Žádost o povolení posvětit kapli je datována 23. 8. 1905. Posvětil ji duchovní správce Josef Otava. V kapli byl umístěn oválný obraz, olejomalba, pocházející z původního barokního kostela v Kobeřicích.

Text je převzat ze stránek Kobeřické farnosti.

Kaple Navštívení Panny Marie

V obci Vrbka stojí malá kaple postavená z červených režných cihel v novogotickém slohu z roku 1909. Tato kaple zapadá do komplexu 19 staveb, které na Hlučínsku vznikly počátkem 20. století ve stylu typickém pro severoněmecký novogotický sloh.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie

V roce 1880 byla u silnice v Petřkovicích postavena masivní zděná kaple, a to na pozemku, který pro stavbu darovali manželé Marie a František Lokajovi. Občané Petřkovic byli již od středověku spjati nejprve s hlučínskou a později s ludgeřovickou farností a jejich kostely. V 19. století však došlo, v důsledku důlní činnosti na místních šachtách, k prudkému nárůstu obyvatel, kteří se začali dožadovat vlastního svatostánku. Nově postavená kaple Nanebevzetí Panny Marie byla vysvěcena 15. srpna 1880.

Vlastní kapli tvoří hlavní loď o šířce asi 4,5 m, délce 12 m a výšce kolem 5 m. Součástí je věžní trakt, kterým se do kaple vstupuje. Střecha a věž byla pokrytá břidlicí. Původní dřevěný strop v kapli, byl později nahrazen klenbou s omítkou. V horní části věže se nacházel malý zvon ručně ovládaný, nahrazený v roce 1996 novým elektrickým zvonem, pojmenovaným „Panna Marie Nanebevzatá“. Na velmi malém balkónku uvnitř, v zadní části lodě, se nachází malé harmonium, které nahradilo původní nefunkční stroj.

Kaple prošla během let řadou oprav. V roce 1957 byl proveden nový nástřik venkovní fasády a v roce 1960 nainstalován před kaplí kamenný kříž, pocházející z roku 1898. Původně stával naproti dnešní lékárny na druhé straně cesty a nahradil původní dřevěný kříž (dílo Leonarda Urbančíka z Ludgeřovic), který byl již značně ztrouchnivělý.
K největším stavebním úpravám došlo v roce 1975, kdy byla položena nová mramorová podlaha, byly opraveny vnitřní omítky a celý interiér nově vymalován. Do kaple byly navíc dodány lavice pro 36 osob. Původní oltář „Panny Marie“ byl ve velmi špatném stavu. Byl proto nahrazen obnoveným oltářem sv. Barborky, který po mnoho let stával v cechovním sále jámy Anselm v Petřkovicích. Tento oltář sv. Barborky musel být z šachty v roce 1953 odstraněn a po opravě v roce 1955 byl umístěn v ludgeřovickém kostele.
V roce 1981 byla provedena generální oprava venkovní části kaple, včetně oplechování, střešní krytiny a fasády. Vnitřek kaple byl opět v roce 1987 vymalován.

V letech 2001 – 2009 prošla kaple rozsáhlou generální opravou, včetně izolace. Nově opravena byla venkovní i vnitřní omítka, kamenný sokl, byla vyměněna střešní krytina a rekonstruován kříž u kaple. Došlo také na opravu chodníku a položení nové dlažby, výměně dvou oken nad vchodem a opatření mříží z důvodů větrání. Závěrečnou prací bylo zhotovení krásného plotu uměleckým kovářem v roce 2009.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie právem patří mezi dominanty Petřkovic.

Kaple Nanebevzetí Panny Marie

Novodobá kaple postavená roku 1997. Budova je moderní a její vzhled upoutává pozornost. Je navržena na půdorysu rovnostranného trojúhelníka, takže stavba má jednoduchý, ale zvláštní tvar. Pro zahájení stavby byl připraven základní kámen, který posvětil Jan Pavel II. při návštěvě Olomouce v roce 1995. Nápadné jsou vitráže, které prosvěcují stavbu a dodávají jí duchovní ráz.

Kostel sv. Stanislava

Kostel sv. Stanislava byl vybudován v roce 1703, do současné podoby byl rozšířen v letech 1911 – 1912.

V roce 1992 byla znovu opravena a natřena fasáda kostela a v letech 1999 - 2001 prošly generální opravou obě věže i střecha kostela. Od roku 2003 má kostel nově provedenou úpravu liturgického prostoru a také nový oltář.

V roce 2004 byl vybudován bezbariérový přístup do kostela a v roce 2005 proběhla rekonstrukce chodníků na ploše před kostelem. V roce 2009 byly opraveny střechy bočních lodí kostela a v roce 2010 byly zrekonstruovány věžičky bočních lodí kostela.

Na údržbě kostela se podílejí i samotní občané obce, kteří přispěli ve třech velkých sbírkách na opravu střechy kostela. Na opravy kostela a jeho okolí přispívá také obec Bolatice.

Kaple sv. Mikuláše

Kaple sv. Mikuláše (dříve Panny Marie) se nalézá na ulici Hlučínská, na samém okraji obce Bolatice směrem na Dolní Benešov.
Jedná se o barokní kapli z počátku 18. století, která roku 2005 prošla rozsáhlou rekonstrukcí a byla také nově vysvěcena. Od 3. května 1958 byla prohlášena za chráněnou kulturní památku.

Kostel sv. Jana Křtitele

Kostel sv. Jana Křtitele byl postaven v roce 1934. Přestavba kostela se uskutečnila v letech 1996 - 2003, byla postavena nová zvonice a smuteční síň a zároveň byla zvětšena jeho kapacita. V blízkosti kostela se nachází uměle vytvořená malá Lurdská jeskyňka se sochou Panny Marie.

Hřiště pro malé i velké turisty

V létě roku 2011 byl dokončen areál dětského hřiště s venkovním krbem a ruskými kuželkami. Sousedí s víceúčelovou sportovní plochou a fotbalovým hřištěm. V těsné blízkosti je možné využít dřevěný altán. Areál se nachází v klidné části na okraji obce. Je dobře dosažitelný pro pěší turisty, cyklisty a také návštěvníky, kteří obec navštíví auty.

Červená hora – bývalý lom

Červená hora (749m/n/m) je nejvyšší bod a zároveň je jedinou pravou sopkou tzv. stratovulkánem v okrese Opava. Je součástí Domašovské vrchoviny Nízkého Jeseníku. Vulkán byl plně aktivní asi před dvěma miliony let. Nacházíte se v místě bývalých čedičových lomů. Větší z lomů je atraktivnější a jeho lomová stěna dosahuje až dvaceti metrů. Dávnou sopečnou činnost připomíná lávový suk, který uprostřed odtěženého čedičového lomu vystupuje ze země. Pro tuto lokalitu je typická kulovitá odlučnost čediče a rovněž výskyt tmavě zelených olivínů. Typickou horninou této oblasti je rovněž jílovitá břidlice, která tvoří stěny kolem čedičového suku. Nemá zde však svou typicky šedou barvu, ale v důsledku žáru vytékajícího magmatu se zbarvila do odstínu vypálené cihly. V okolí můžete pozorovat překrásně kvetoucí a částečně vypásané louky se spoustou motýlů a hmyzu.

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie Velké Heraltice

První zmínka o farním kostele Neposkvrněného početí Panny Marie ve Velkých Heralticích pochází z roku 1465. Zděný pozdně gotický kostel v roce 1749 vyhořel po zásahu bleskem. Po rekonstrukci v roce 1751 získal současnou pozdně barokní podobu. Na hřbitově u kostela stojí hrobka posledních šlechtických majitelů zámku, rodu Bellegarde, kteří vlastnili obec až do roku 1945. Hrobka má podobu malé kolonády a ve štítě je umístěn erb rodu Bellegardeů. V areálu kostela se nachází také kaple Bolestné Panny Marie z konce 18. století.

Kostel sv. Václava ve Velké Polomi

Velkopolomský kostel zasvěcený patronu české a moravské země, přemyslovskému knížeti sv. Václavu, byl založen pravděpodobně na konci 13. století. Jeho raná stavba byla tvořena pouze kaplí s křížovým klenutím. Postupně byl rozšiřován a dostavován. Nejprve na přelomu 14. a 15. století, kdy už nevyhovoval svou velikostí, poté v roce 1589, kdy byla přistavěna střední část kostelní lodi. V roce 1741 byla dostavěna současná kostelní věž, v roce 1782 byla vybudována fara a o 60 let později malá kostelní věž se sanktusovým zvonečkem. V roce 1857 byl areál kostela s farou a hřbitovem obehnán zdí, která je rovněž památkově chráněna. V roce 1859 přibylo oratorium se sakristií. V areálu kostela najdete památnou lípu, která byla podle legendy na tom místě zasazena už v době výstavby původního kostela. Druhá pověst říká, že se tak stalo až v roce 1589. Ve výšce 130 cm dosahuje obvod jejího kmene úctyhodných 570 cm.

Kostel sv. Petra a Pavla ve Starých Těchanovicích

Ve Starých Těchanovicích stával na místním hřbitově starý dřevěný kostelík. Zasvěcený byl sv. Mikulášovi. Tato stavba však byla poničena vichřicí v roce 1829 a pro neutěšený stav byla stržena. Nový kostel na jiném místě byl dokončen v roce 1835 a nově zasvěcen sv. Petrovi a Pavlovi. Jde o prostou jednolodní stavbu. Vybavení interiéru pochází převážně z 19. století. Chrámový prostor zdobí dřevořezby světců Petra a Pavla z poloviny 18. století a Kristus na kříži z druhé poloviny 18. století. Na kúru jsou umístěny varhany z andělskohorské dílny varhanáře Staudingera.

Lázně Jánské Koupele

Léčivé prameny u řeky Moravice znali a využívali lidé odpradávna. První doloženou zprávu o nich máme z roku 1640. V roce 1810 koupil melčské panství Jan Hrabě z Tenczina a výstavbou prvních lázeňských budov založil osadu Jánské Koupele. Roku 1814 prodal panství i s lázněmi Janu hraběti Arz z Vassegu. V té době byl objeven pramen, který hrabě pojmenoval po své dceři Pavlíně. Největší rozkvět lázní nastal po roce 1895, kdy Jánské Koupele koupil Camillo hrabě Razumovský. Kromě velkorysé obnovy a modernizace lázní byla vyhloubena studna pro pramen nazvaný po Razumovského manželce Marii. Lázně byly v provozu do roku 1940, kdy zde německá okupační správa zřídila nejprve výcvikový tábor Hitlerjugend a později zajatecký tábor pro spojenecké důstojníky. Po roce 1945 byly lázně znárodněny a Razumovští odešli exilu. Jánské Koupele byly až do roku 1993 využívány jako zotavovna a ozdravovna. Poté objekty chátraly. Od roku 2003 vlastní areál soukromý majitel.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Větřkovicích

Ve Větřkovicích stával na místě nynějšího kostela dřevěný kostelík už v roce 1471. Původně jej chtěli tesaři postavit v dolíku pod kopcem, ale podle pověsti se připravené trámy přes noc objevily na vrchu kopce. Když se totéž opakovalo druhý den, tak se rozhodli postavit kostelík na návrší, na kterém stojí i nový kostel. Původní dřevěná stavba vydržela více než 350 let, ale počátkem 19. století byl kostelík již velice zchátralý a hrozil spadnutím. Proto byl stržen a na jeho místě byl v letech 1834 – 1838 postaven nový zděný kostel. Roku 1902 byla ke kostelu přistavěna nová sakristie. Za 1. světové války byly zrekvírovány nejen zvony, ale také píšťaly ze starých varhan, proto byly v roce 1919 do kostela pořízeny nové varhany firmy Rieger z Krnova. Interiér kostela je vybaven pseudobarokní kazatelnou z 19. století či oltářním obrazem od Aloise Zapletala z roku 1937. Kostel byl průběžně opravován v letech 1931, 1964 a po roce 2005.

Kostel sv. Kateřiny v Sosnové

Původní kostelík sv. Kateřiny v Sosnové je ve druhé půli 17. století popisován jako malý, starý a chudý. Byl klenutý jen v kněžišti, měl dva oltáře, hlavní zasvěcený sv. Kateřině a boční byl oltář Matky Boží. Na věži visely tři zvony, z nichž jeden byl datovaný rokem 1667. Mezi další vybavení kostela patřila křtitelnice a socha Matky Boží. Pro neutěšený stav byl kostelík v letech 1725-27 barokně přestavěn. Interiér získal bohatou štukovou výzdobu, a je v něm umístěn obraz Ignace Raaba a renesanční náhrobky. Cestu ke kostelu zdobí barokní plastiky sv. Jana Nepomuckého z roku 1744 a sv. Floriana z let 1730-1740. Ve druhé půli 20. století byl kostel zajištěn staticky, odvodněn a byly provedeny restaurátorské práce na malbě i vnitřním vybavení kostela. Kostel, ohradní zeď s kovovou tepanou bránou i obě sochy jsou kulturními památkami.

Kaple sv. Antonína Paduánského a další zajímavosti Uhlířov

Kaple svatého Antonína Paduánského z roku 1871 stávala ve středu Uhlířova, na místě původní sýpky. Při osvobozovacích bojích v roce 1945 však byla kaple zcela zničena a po skončení 2. světové války zbořena. Politicko – společenský vývoj dlouho nepřál stavbě nové kaple. Postavena byla až po roce 2000 přebudováním márnice na hřbitově. Nyní je na místě původní kaple pomník padlým. Dřevěná zvonička s křížkem ve středu obce patří k ojedinělým památkám v regionu. Secesní budova školy pochází z roku 1885. Budova je celkově zrekonstruována a sídlí v ní Mateřská škola. Sýpka byla postavena v letech 1845-1849 a v současné době se připravuje její rekonstrukce k novému využití.

Kostel sv. Filipa a Jakuba v Moravici

Dřevěný kostelík sv. Filipa a Jakuba v Moravici pravděpodobně stál již kolem roku 1300. Dlouhá staletí plnil svoji úlohu a teprve v roce 1735 byl nahrazen kostelem zděným v barokním slohu. Po dostavbě byla kostelní věž osazena třemi zvony. Jedním historickým z roku 1697, který pocházel z původního kostela, a dvěma novými - velkým zvonem s názvem Maria Hilf a jedním zvonem malým. V roce 1864 velký zvon praskl a byl přetaven na dva nové. Bohužel v roce 1914 byly všechny zvony zrekvírovány pro válečné účely a prozatímně je nahradily zvony ocelové. Nové zvony byly vysvěceny a zavěšeny v roce 1928. Ovšem ani ty neodbíjely dlouho. Při požáru v roce 1954 byly zničeny a ze samotného kostela zůstaly pouze obvodové zdi. Obětaví farníci pomohli s výstavbou a obnovou kostela a v říjnu roku 1958 již byl kostel znovu vysvěcen. Naposledy byl kostel opravován v roce 1996.

Kostel sv. Vavřince ve Štáblovicích

Farní kostel sv. Vavřince nechal v roce 1603 postavit na místě původního dřevěného kostelíka lenní pán Kašpar Rotmberk z Ketře. Z té doby se v kostele dochovalo šest pískovcových náhrobních desek pánů z Rotmberka. Mezi bočním vchodem do kostela a sakristií je soubor čtyř náhrobků ze slezského mramoru, které patří rodině Sobků z Kornic. V roce 1785 přestal kostel kapacitně vyhovovat a v roce 1854 se tedy začalo se stavbou nového kostela, který byl dokončen už v roce 1855. Je vystavěn částečně z cihel a částečně z kamene, s kamennou dlažbou, střecha byla pokryta břidlicí. Při stavbě byla zachována původní věž z roku 1603. Hlavní oltář zůstal zasvěcen sv. Vavřinci, boční oltáře jsou zasvěceny sv. Salvatoru a sv. Anně. V roce 1905 byly postaveny nové varhany varhanářem Matějem Strmiskem z Uherského Hradiště. V roce 1947 byly vysvěceny tři nové zvony, které jsou ve věži zavěšeny dodnes.

Štáblovické Tři kříže

Tři kříže u hlavní silnice spojující Opavu a Melč symbolizují umučení Krista na hoře Kalvárii. Na nejvyšším prostředním kříží je ukřižovaný Kristus, na dvou menších vidíme postavy lotrů. Mezi dřevěnými kříži jsou umístěny dva kůly s plechovými postavami světců. Na levém sloupu je postava Panny Marie Bolestné a na pravém postava sv. Jana. Pověst vypravuje o tom, že kříže byly ve Štáblovicích postaveny poté, co byla ves uchráněna od drancování švédskými vojsky za třicetileté války. Vyloupeny byly Otice, Uhlířov a loupeživé hordy vyrazily rabovat i do Štáblovic, ale před vsí je dostihl posel s příkazem k návratu do Opavy. Tři kříže jsou zachyceny dokonce na obraze štáblovického panství od opavského malíře Ignáce Günthera, který nechali v roce 1758 namalovat Sobkové z Kornic.

Kostel Nejsvětější Trojice ve Svatoňovicích

Kostel Nejsvětější Trojice je nepřehlédnutelnou dominantou Svatoňovic. Byl vystavěn ve druhé polovině 17. století. Zřejmě byl postaven v místě, kde již dříve stávala kaple nebo menší kostelík, protože kostelní zvon nesl letopočet 1611. Bohužel byl zrekvírován za 1. světové války. Barokní kostel byl v 18. století přestavěn, rozšířen o nový hlavní oltář a o boční oltář sv. Jana Nepomuckého. Stavba prošla úpravami ještě ve 30. letech 20. století a interiér byl restaurován na konci století dvacátého. Památkově chráněný kostel je obehnán ohradní zdí s empírovou vstupní bránou z počátku 19. století. U kostela jsou umístěny památníky obětem první a druhé světové války.

Kostel sv. Jana Křtitele ve Skřipově

Podle Mapy Moravy Jana Amose Komenského z roku 1624 mohl už v té době stát ve Skřipově kostel. Dřevěný kostel je však doložen až okolo roku 1680. Protože byl velmi zchátralý, byl v roce 1841 zbourán a během tří let byl postaven nový zděný chrám zasvěcený sv. Janu Křtiteli. V době stavby se konaly bohoslužby v budově místního fojtství, které bohužel vyhořelo, a tím byly zničeny mnohé kostelní věci přinesené z původního kostela. Poté se bohoslužby konaly v místní škole. Kostel byl vysvěcen v roce 1844. V roce 1847 byl zakoupen hlavní oltářní obraz sv. Jana Křtitele od opavského malíře Severina Pfaly a byly instalovány varhany, nové varhany dostal kostel v roce 1942. Kostelní zvony byly průběžně rekvírovány. Nový zvon byl zakoupen a zavěšen až v roce 1971 a je věnován památce 350. výročí mučednické smrti blahoslaveného Jana Sarkandra.

Kostel sv. Anny ve Slavkově

Farní kostel ve Slavkově vznikl prokazatelně už před rokem 1420, ale není známo zasvěcení kostela z tehdejší doby. Četné boje za třicetileté války vedly k poboření a celkovému zničení chrámové stavby. Proto v letech 1657-1665 nechal Václav Sigmund Sedlnický z Choltic na místě bývalé svatyně vystavět kostel zcela nový v barokním stylu. Jednolodní stavba byla zasvěcena Všem Svatým. Na počátku 19. století byl kostel pro velkou zchátralost od základu opraven. Po dokončení generální opravy v roce 1814 byl kostel zasvěcen sv. Anně. Svou historickou cenu mají i kostelní zvony nesoucí jména Jan, Urban a Antonín. Nejstarší z nich Jan oslavil v roce 1996 500 let. Ke kostelu byla přenesena pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pocházející z roku 1722, která původně stála u císařské silnice za dvorem, v prostoru školní zahrady. Na čelní straně podstavce je vytesán reliéfní znak fundátorů, hrabat Podstatských z Prusinovic.

Kaple Božského srdce Páně v Nových Sedlicích

Kaple Božského srdce páně stojí u cesty, na bývalé zahradě pana Sedláčka. Je zajímavou ukázkou předválečné sakrální architektury. Postavena byla v letech 1935-36. Svým strohým ztvárněním se hlásí k puristickým tendencím té doby, ale v poněkud zlidovělé podobě. Jednoduchý interiér, zaklenutý dřevěnou neckovitou klenbou, vytváří příjemnou komorní atmosféru, předurčenou k rozjímání. Za povšimnutí stojí především medailony, které namaloval akademický malíř Jan Daněk z Letovic v roce 1951. Původní betonová dlažba se stylizovaným květinovým vzorem a hlavní oltář pochází z bývalé proboštské kaple v Opavě. Původní inventář se nedochoval, protože kaple byla při bombardování v roce 1945 značně poškozena. Věž byla znovu postavena v roce 1950. Při této rekonstrukci byla samotná kaple prodloužena o presbytář a znovu vybavena patřičným inventářem.

Kaple Nejsvětější Trojice Nové Sedlice

V centru obce u nejstaršího mostku přes potok Sedlinku stojí prostorová návesní kaplička se zvoničkou a vedle ní kamenný kříž. Kaple Nejsvětější Trojice patří mezi nejstarší dochované stavby v obci. Vysvěcena byla v roce 1822. Prostor kaple je prosvětlen dvěma malými postranními okénky, ve tvaru stylizovaného rovnoramenného kříže. Nejvýznamnější součástí interiéru je zděná stupňovitá oltářní menza. Součástí kapličky je vížka se zvonem. První zvon byl do kaple zakoupen v roce 1921, vážil 14 kg, avšak 6. února 1942 byl dle nařízení německých úřadů odebrán pro válečné účely a prodán do sběru za 56 Kč. Až v roce 1949 byl zakoupen nový litinový zvon za 2200 Kč a znovu osazen. Kaple byla v roce 2007 celkově zrekonstruována. Objekt není zapsán v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky, jedná se však o hodnotnou stavbu, která tvoří přirozenou dominantu středu obce. Každoročně se před ní pořádají venkovní mše ve svátek Sv. Václava.

Kaple sv. Jana a Pavla v Hlubočci

Jednolodní neorientovaná kaple sv. Jana a Pavla v Hlubočci z roku 1868 stojí téměř v centru obce. Tato jednoduchá stavba je zdůrazněna mohutnou hranolovitou věží nad vstupem, ke kterému vede krátké schodiště s kovaným zábradlím. Kovářsky je zpracovaná také ochranná mříž vstupu. Interiér je vymalován ve světlých tónech, s iluzivní výmalbou pilastrů a s jednoduchou ornamentální výzdobou mezi okny a nad římsou neckovité klenby, která je dřevěná a omítnutá. Tato úprava i tvar klenby byly běžně užívané u venkovských kostelů v daném regionu tohoto i pozdějšího období. Jednoduchému interiéru, vybavenému historickým inventářem, dominuje vysoký hlavní oltář v neobarokním stylu. Po vnitřním točitém schodišti se dá vystoupat na kúr, z nějž je jediný možný přístup na věž. Součástí kaple je sakristie přistavěná po pravé straně presbytáře.

Kaple sv. Máří Magdalény ve Štítině

Na půdorysu protáhlého osmiúhelníku na mírně vyvýšeném pahorku na konci Štítiny stojí drobná kaple zasvěcená Máří Magdaléně s pěti velkými, původně otevřenými vchody. Jedná se o stavbu pozdního 16. století, výrazně upravovanou v pozdějších staletích. V západní části je dochovaná dřevěná empora z pozdního 18. století. Interiér dotváří prkenný strop a štuková výzdoba kanelovaných přizedních pilířů s římsou. Starobylost pak dokládá i cihelná podlaha. Součástí je malá sakristie, přistavěná k jižní straně kaple. Pod kaplí se nachází valeně klenutá krypta. Dnes hladce obílená stavba byla patrně zdobena sgrafity. Není vyloučeno, že bývala spojená podzemní chodbou s nedalekou, dnes zaniklou tvrzí. Kaple je památkově chráněna.

Kaple sv. Víta v Budišovicích

Kaple sv. Víta v Budišovicích je římskokatolická kaple ve středu obce, která byla vystavěna na místě staré dřevěné kapličky v roce 1873. Tvarově jednoduchá stavba byla průběžně opravována a částečně měnila svou podobu. Tak například v padesátých letech 20. století, byla nahrazena původní cibulová báň jednodušší věží a původní břidlicovou krytinu nahradil eternit. Na konci šedesátých let pak byla kaple prodloužena o 4m a vznikla krypta, přístupná bočním vchodem. Poslední rekonstrukce proběhla počátkem 21. století. Opravena byla fasáda a byl také obnoven původní historický tvar věže. Kapli obklopuje malý parčík, v němž je umístěn pomníček k uctění památky padlých spoluobčanů z 1. a 2. sv. války.

Kaple sv. Víta v Kyjovicích

Kaple sv. Víta v Kyjovicích stojí v blízkosti zámku a vysvěcena byla 15. září 1929, mimo jiné i za přispění vlastníků panství, hrabat Stolbergů, jejichž erbem jsou ozdobena čela kostelních lavic. Komorní prostor kaple je zaklenut omítanou dřevěnou valenou klenbou. Od presbytáře ji odděluje hrotitý vítězný oblouk, nad kterým je výmalba od místního rodáka, malíře Jindry Sedláka. Zachycuje zástup českých světců, vzhlížejících k ústřední postavě Ježíše Krista. Interiér je vybaven inventářem v novogotickém stylu, jemuž vévodí bílo-zlatý hlavní oltář. Dochované jsou i původní dveřní a okenní výplně, včetně kování a betonové dlažby s vegetabilním motivem. Kapli podle projektu Josefa Urbiše z Mokrých Lazců realizoval stavitel Jakub Vrána ze Svinova.

Moderní kostel sv. Antonína Paduánského ve Vřesině

Snaha vybudovat ve Vřesině kostel se zrodila před šesti stoletími a přes veškeré úsilí zde donedávna stála pouze malá kaple. Na konci roku 1991 se obnovenému kostelnímu spolku sv. Antonína Paduánského, podařilo zakoupit zahradu a domek, dnešní farní dům, uprostřed obce. Základní kámen kostela byl posvěcen roku 1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II. Stavba byla zahájena v roce 1997. Architekt Jan Kovář vytvořil organicko dynamickou stavbu pod liturgickým vedením pátera Dr. Studeného. Problematické bylo především statické řešení, spojené se zajištěním stability věže, jejíž výška dosahuje 32m. Stavba kostela dlouhého 28 m trvala 10 měsíců. Půdorys svatostánku má symbolizovat tvar otevřené knihy, ptáka, ryby, či otevřené náruče. Kostel byl vysvěcen 13. června 1998 biskupem Františkem Václavem Lobkowiczem.

Farní kostel sv. Jana Křtitele v Mokrých Lazcích

Farní kostel sv. Jana Křtitele v Mokrých Lazcích pochází z konce 16. století, čtvercová věž zakončená jehlancovou helmicí byla postavena až po roce 1838 a patrová sakristie s depozitářem, je až z roku 1854. Svatyně stojí uprostřed obce, na hřbitově, obehnaném kamennou zdí a tvoří její přirozenou dominantu. Významný je především interiér, kde jsou patrné doznívající renesanční prvky na klenbě se štíhlými štukovými žebry. Klenba byla vymalována před rokem 1900. Také ostatní prostory jsou klenuté. Starobylost stavby je patrná z masivních opěrných pilířů, kterými je z exteriéru zesíleno kněžiště. Pro své kvality je kostel památkově chráněn.

Poutní kostel Panny Marie v Hrabyni

Poutní kostel Panny Marie v Hrabyni stojí na místě původní dřevěné kapličky z konce 15. století. Nový kostel dal vystavět v polovině 18. století vlastník panství hrabě Arnošt Matyáš Mitrovský. Přestavbou z let 1885-87 získal kostel nynější novorománskou podobu. Na fasádě se z původní stavby dochoval soubor barokních soch od Jana Michaela Scherhaufa. Na hlavním oltáři se nachází uctívaný obraz Matky Boží s Ježíškem, ikonograficky připomínající Pannu Marii Čenstochovskou. Ke vzniku poutního místa se váží dvě pověsti. Podle první ukryl neznámý cizinec v houští svatý obraz, kde jej později objevil pasák hledající zaběhlé stádo. Druhá pověst vypráví o sedlákovi, který v místě dnešního kostela nešťastně zabil svého syna. Rozhřešení hledal na pouti v Římě, kde od papeže dostal svatý obraz, aby ho pověsil do kaple, kterou měl na místě neštěstí postavit.

Smírčí kříže v Dobroslavicích

Ojedinělou památku – smírčí kříže - nalézáme v Dobroslavicích. Jedná se o dva malé kříže, z jednoho kusu hrubě opracovaného kamene. Kříže mají zakulacená krátká břevna, přičemž jedno je vždy delší. V přední části jsou vyobrazeny vražedné zbraně – nůž a samostříl. Kříž s vyobrazeným nožem, stával dříve v polích a je dáván do souvislosti s vraždou chasníka, který se ucházel o dívku z jednoho místního mlýna. Druhý kříž s vyobrazením samostřílu, dnes už špatně čitelným, má dokládat místo zavraždění pocestného. Kříže pocházejí pravděpodobně z 16. – 17. století a oba jsou kulturní památkou.
Se smírčími kříži se setkáváme po celé Evropě od středověku. Nejčastěji se stavěly na místa vražd a neštěstí, na důkaz pokání viníka.

Cesta česko - německého porozumění

Cesta česko – německého porozumění je mezinárodní projekt občanského sdružení Vlastenecký poutník. Na úpatí Červené hory od roku 1998 vyrůstá cesta tvořená žulovými deskami s nápisy vyjadřujícími odhodlání kráčet v Evropě cestou porozumění. Do projektu se zapojilo již více než 200 účastníků. Jsou jimi obce, města, organizace i rodiny z mnoha zemí Evropy, Spojených států Amerických a Nového Zélandu. Cesta začíná symbolicky na místě, kde stával Seidlerův kříž připomínající tragickou smrt zdejšího sedláka. V roce 1758 v těchto místech proběhla jedna z bitev prusko-rakouských válek. Nemilosrdné boje připomínají masové hroby, z nichž jeden je právě na tomto místě. V roce 1858 zde zbudovali místní občané kamenný pomníček s korpusem Krista. Dominantu místa dnes tvoří kaple zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. Vybudována a vysvěcena byla v roce 2011.

Wondruškova továrna Vysoká Františka

V Budišovicích se břidlice těžila a zpracovávala přibližně od roku 1830. Místní sedláci ji používali jako zdivo a dlažbu, protože se příliš nehodila ke štípání střešních tašek. Dala se však lépe opracovávat a leštit, což předurčilo její další využití. V blízkosti lomu postupně vznikl malý tovární areál, jehož majitelem se v roce 1867 stal kamenický mistr Jan Wondruška. Pod jeho vedením dosáhla továrna nazvaná po mistrově ženě Vysoká Františka svého vrcholu. Wondruška zareagoval na požadavky trhu a začal vyrábět elektrické izolační materiály. Po jeho smrti v roce 1907 přišel úpadek firmy, břidlice byla v elektrotechnickém průmyslu nahrazena novými materiály a začala 1. světová válka. Po roce 1918 se vyráběly především psací a kuřácké soupravy, těžítka, hodiny a různé reklamní předměty. Vedlejšími produkty zůstaly brousky a přibylo zpracování odpadu na melivo pro výrobu gramofonových desek. Konec továrny nastal 8. května 1940, kdy při požáru celý areál shořel. Těžba a zpracování břidlice v Budišovicích už nikdy nebyly obnoveny. Jen starý kamenný transformátor v pomyslném centru chatoviště hrdě stojí jako památník slavné Wondruškovy továrny.

Kostel sv. Markéty v Čermné

Kostel sv. Markéty je jednoznačnou dominantou Čermné ve Slezsku. Byl postaven v roce 1792. Svou nynější podobu získal přestavbou v roce 1855. V letech 2008-2010 prošel celkovou obnovou, při které byl kostel staticky zajištěn, byla obnovena fasáda, střešní krytina a opraveny věžní hodiny. Interiér kostela je nově vymalován a zdobí jej soubor obrazů 14 zastavení křížové cesty a obraz Madony. Kostel i obrazy byly vyhlášeny kulturní památkou. Před kostelem je socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1853 a litinový kříž na kamenném podstavci. Při restaurování sochy sv. Jana Nepomuckého v roce 2006 byla objevena vnitřní schránka, ve které byl uložen soubor historických mincí. Nejstarší z nich byla z roku 1826. Po restaurátorském ošetření nálezu byly do schránky přidány současné mince a vloženy na původní místo.

Kostel Nejsvětější Trojice v Raduni

První církevní stavbou v Raduni byl již v polovině 14. století připomínaný kostel sv. Mikuláše. Tehdy byla Raduň a ves Vršovice vyňata z hradeckého panství a přifařena k blízkému Komárovu. Kostel stál severně od nynějšího raduňského hřbitova a k roku 1541 již nesloužil svému účelu. Současný kostel Nejsvětější Trojice má půdorys kříže a byl vystavěn v renesančním slohu na místě bývalé dřevěné kapličky sv. Anny. S výstavbou se započalo v roce 1598, ale kvůli morové epidemii se stavební práce protáhly až do roku 1603. Ani v následujících letech se „baště katolicismu“ v Raduni nedařilo. V období třicetileté války raduňskou farnost úplně rozvrátili Dánové a trvalo téměř 200 let, než byla obnovena. Nynější podobu kostelu vtiskli noví majitelé raduňského panství v 19. století Blücherové z Wahlstattu. Jejich přispěním byl kostel ve 2. polovině 19. století nákladně upraven a interiér kostela obdržel novogoticko-romantický ráz. V kostele je mimo jiné pohřben jeden z posledních majitelů raduňského zámku hrabě Lothar Blücher († 1929).

Kostel sv. Martina v Pusté Polomi

Původní dřevěný kostel sv. Martina stával na vrcholu kopce v Pusté Polomi a je připomínán již roku 1276. Tehdy patřil i se vsí benediktinskému klášteru Hradisko u Olomouce. Po staletí setrvával na původním místě i poté co ves zpustla. Na své vážnosti nabyl zejména po ukončení třicetileté války, kdy zde působila hrabata z Vrbna a zejména poté, co ves připadla Kyjovickému panství. K pustopolomské farnosti přibyly vsi Hlubočec, Podvihov, Budišovice a Těškovice, a tak bylo v průběhu 18. století rozhodnuto o rozšíření kostela a vybudování nové farní budovy. V roce 1803 došlo k největší přestavbě kostela. Svatostánek byl přebudován pod vlivem tehdy moderního francouzského empírového slohu. V roce 1909 byla postavena vysoká jehlanovitá věž, která i přes značné poškození za dnů 2. světové války stojí dodnes. Kostel zdobí oltářní obraz Johanna Gebharda z Brna z roku 1830 znázorňující patrona všech pocestných sv. Martina na koni, jak se dělí o svůj rudý plášť s žebrákem.

Kaple sv. Jana Nepomuckého na Hůrce u Štemplovce

Vrch Hůrka u Štemplovce je starodávné poutní místo, na kterém se už v minulosti konaly pohanské obřady. Dřevěná kaplička zasvěcená sv. Janu Nepomuckému byla na kopci postavena v roce 1800. Podle pověsti ji postavil šlechtic, jehož kůň vykopl ze země kalich. Jiná pověst vypráví o šlechtici, který kapli postavil jako poděkování za zachování života, když jej málem k smrti uvláčel jeho kůň. Poslední pověst mluví o dámě, kterou na tom místě přepadli, a byla zázračně zachráněna. Kopec Hůrka je sopečného původu, jako mnoho kopců v okolí. Vlivem horotvorných tlaků před 20 milióny let docházelo k výlevům třetihorních čedičů, které se zde těžily ve dvou lomech. Čedič se používal převážně na výstavbu cest. Těžební činnosti musela časem ustoupit i dřevěná kaplička. Na jiném místě kopce stojí od roku 1898 kaple zděná. Původní lomy postupně zaplavila spodní voda. V krajině můžeme dodnes pozorovat pozůstatky dávné těžební činnosti.

Břidlicové lomy Jakartovice

Povrchové dobývání štípatelných břidlic bylo v lokalitě Jakartovice zahájeno na počátku 19. století. Už v jeho polovině zde bylo zaměstnáno 100 - 150 lidí. V té době se do jedné společnosti spojili výrobci břidlice z Jakartovic, Bohdanovic a Svobodných Heřmanic. Také zde existovala výrobna střešních tašek Eblum a Saulich. Na začátku 20. století těžba a zpracování břidlice postupně upadaly, až v průběhu první světové války zanikly docela. Bývalé břidlicové lomy v Jakartovicích s možností koupání v zatopených lomech patří v současné době k oblíbeným rekreačním lokalitám. V blízkosti najdete zbytky hornických domků, hald a dalších důlních děl. Ve štolách zabezpečených mříží se nachází prostory, kde se pravidelně na konci října slétávají k zimování především netopýři velcí. Je to jejich regionálně významné zimoviště.


49°55'14.165"N, 17°39'31.384"E břidličná štola studna
49°55'5.261"N, 17°39'26.355"E břidličná štola studánka

Zaniklá obec Medlice

Obec Medlice se rozkládala na středním toku Moravice v blízkosti Dvorců a poprvé je zmiňována v roce 1141 jako majetek olomoucké kapituly. Před rokem 1249 zde vystavěl biskupský leník Ludvík z Medlic hrad Medlice. Šlo o významnou strategickou pevnost na hranicích s opavským knížectvím. Jako léno jej koncem 13. století získal Zdeslav ze Šternberka. Při tažení uherského krále Matyáše Korvína byl hrad v roce 1474 dobyt a rozbořen. Zbytky hradního zdiva byly použity při výstavbě silnice z Olomouce do Opavy. Medlice byly připojeny ke šternberskému panství, byla to převážně zemědělská obec. Po roce 1945 bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto a obec byla nově osídlena. Od roku 1960 byly připojeny k Hořejším Kunčicím a krátce na to zrušeny z důvodu výstavby vodního díla Kružberk. Z původní obce zůstaly stát tři domy a jedna trafostanice. Filiální kostel navštívení Panny Marie byl zbořen až v roce 1985. V lese jsou patrné zbytky dalších demolovaných staveb.

Zaniklá obec Kerhartice

Poprvé jsou Kerhartice připomínány v roce 1397. Rozkládaly se na středním toku řeky Moravice. Na místě staršího kostelíku zřejmě už ze 16. století, byl v roce 1804 postaven nový kostel zasvěcený sv. Martinovi. Původní německé obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím, v obci byly dva mlýny, družstevní lihovar a břidlicový lom. Po roce 1945 přicházejí noví osídlenci, ale v souvislosti se stavbou přehrady Kružberk musí v 50. letech odejít i oni. A samotná obec zaniká v roce 1965. Kerhartice byly ze všech bývalých obcí položeny nejblíže hladině přehrady, některé stavby jsou dokonce pod vodou. V okolních lesích můžeme dohledat mnoho zbytků základů původních domů, půdorys hřbitova obklopujícího již neexistující kapli sv. Jana Baptisty. Kostel sv. Martina byl zbořen v roce 1985.

Boží muka v Jezdkovicích

Na vyvýšeném místě nad obcí Jezdkovice, u polní cesty směřující na Nový Dvůr, se nachází drobná sakrální památka Boží muka z roku 1853. Ve výklencích Božích muk jsou umístěny svaté obrázky a v blízkosti je jednoduché posezení. Boží muka symbolizují sloup, u kterého byl podle rozhodnutí Pontia Piláta bičován Kristus. V jejich blízkosti se často vysazují památné stromy. Boží muka se začala objevovat už ve 14. století, z té doby se jich však na našem území mnoho nedochovalo. Nejvíce se tyto stavby objevovaly v období baroka a první republiky. Po kolektivizaci v 50. letech 20. století však z krajiny téměř zmizely. Boží muka se často stavěla na křižovatkách, na hranicích pozemků či na jiném významném místě, proto bývají důležitým orientačním bodem v krajině.

Kaple Nejsvětější Trojice v Rybníčkách

Kolonie Rybníčky, jinak zvaná Provazovec, vznikla na cestě k Hradci kolem roku 1806. Osada původně patřila ke Kylešovicím, po roce 1848 však připadla Oticím. K místním kulturním památkám patří kaple Nejsvětější Trojice se zvoničkou a dva kříže z roku 1908. Za osadou Rybníčky při hlavní silnici mezi Opavou a Hradcem nad Moravicí je samota s názvem Macalka. V těchto místech údajně stávala strážnice, kde vojáci kontrolovali pocestné před vstupem do Opavy.

GPS Macalka: 49°54'3.111"N, 17°52'58.591"E

Kaple sv. Tadeáše v Oticích

Nedávno zrekonstruovaná kaple sv. Tadeáše stojí u silnice vedoucí k opavskému hřbitovu. Postavena byla na sklonku 19. století, nebyla však nikdy vysvěcena. Jejím patronem je svatý Juda Tadeáš, který byl jedním z 12 apoštolů Ježíše Krista. Legenda vypráví, že působil s apoštolem Šimonem v Arménii a Persii, kde byli zavražděni mágy. Na uměleckých vyobrazeních proto drží v ruce kyj nebo sekeru či halapartnu. Někdy bývá zobrazován v dlouhém rouchu a drží knihu nebo svitek. Věřící v něm vidí zvláštního ochránce v beznadějných případech. Je patronem v těžké nouzi a zoufalých situacích.

Kostel Nejsvětější Trojice v Nových Lublicích

Původní kostel Nejsvětější trojice je v Nových Lublicích poprvé zmiňován v roce 1588 a poté připomínán v roce 1672. O téměř sto let později však byla stavba ve špatném technickém stavu a ani velikostně nevyhovovala požadavkům farnosti. I proto byl na místě původního svatostánku v roce 1776 postaven nový kostel v barokním slohu se stejným zasvěcením. V roce 1822 byla střecha a věž pokryta břidlicí a do věže byl v roce 1907 umístěn zvon ulitý v Olomouci. Přes drobné stavební úpravy si zachoval takřka nezměněnou podobu až do současnosti. K původnímu cennému vybavení patří také obraz sv. Barbory od opavského malíře Ignáce Günthera.

Nittmannův důl v Zálužné

Při cestě mezi osadami Zálužné a Horní Zálužné otevřel ve 40. letech 19. století břidlicový důl Josef Nittmann. Na tomto díle se těžila břidlice postupně ve třech patrech, která byla vzájemně propojená. Na povrch se vytěžená surovina dostávala pomocí důmyslně sestrojeného systému kolejnic a plošin, na které najížděly naložené důlní vozíky. Vytahovány byly rumpálem poháněným koňmi a později dokonce parním strojem. Nittmannův důl ukončil provoz krátce před 1. světovou válkou. Celým důlním dílem protéká podzemní říčka, která pramení v útrobách kopce Moraberg. Trychtýřovité vstupní jámy jsou dnes z bezpečnostních důvodů ohrazeny zábradlím. V okolí se zachovaly zbytky dělnických domků a provozních objektů a velká opěrná zeď podpírající jednu z hald. Tři bývalé štoly jsou jedním z nevýznamnějších zimovišť netopýra černého v České republice.

Kaple sv. Josefa v Mladecku

Kaple sv. Josefa byla vystavěna v roce 1882 ve středu Mladecka. Novogotický oltář a socha sv. Jana Nepomuckého pocházejí z počátku 19. století. Před kaplí stojí kříž z roku 1904, pomník Osvobození Mladecka od významného sochaře Vincence Havla z roku 1995 a zajímavý je také kříž na hřbitově z roku 1890. V obci je jediná nemovitá kulturní památka, a to dům č. p. 44. Jde o roubenou lidovou stavbu východosudetského typu, která byla postavena v roce 1830, a k níž byl o 70 let později připojen přístavek. Zachovalo se zde několik neporušených objektů původní zástavby a půvabných kamenných stodol, na kterých můžeme sledovat dřívější hojné používání pokrývačské břidlice z nedalekých břidlicových lomů v Jakartovicích.


GPS roubenka: 49°53'51.104"N, 17°42'29.383"E
GPS hřbitov: 49°54'3.595"N, 17°42'36.363"E

František Dohnálek – Dohnálkova vila a park

František Dohnálek se narodil 22. února 1870 v Solnici u Rychnova nad Kněžnou. V roce 1898 nastoupil jako praktický lékař v Háji ve Slezsku, kde působil 40 let. Byl zakladatelem a prvním předsedou Sokola v Háji, spoluorganizátorem tábora lidu na Ostré hůrce v roce 1918, zasloužil se o výstavbu prvního památníku odboje na Ostré hůrce. Jeho největší životní zálibou bylo ovocnářství. Postupně založil a staral se o tři velké ovocné zahrady. Po Mnichovu 1938 musel opustit Háj a vrátil se zpět do rodných Čech, kde v Poděbradech téhož roku zemřel. Posmrtně vyšla jeho rozsáhlá kniha Ovocný strom a jeho pěstění, která je dodnes spolehlivým rádcem pro pěstitele ovocných stromů. Bývalá zahrada Františka Dohnálka u jeho vily – obecně známá jako Dohnálkův park – dnes patří mezi významné parkově upravené plochy v obci. V roce 2010 byla jižní část zahrady revitalizována pro větší možnost využití veřejností.

Slezský grunt a Kolečkova kaple (Smolkovská kaple)

V blízkosti smolkovského parku najdete hned několik zajímavostí. Například Slezský grunt, což je jedno z nejstarších dochovaných hospodářských stavení v původním venkovském slohu se střechou z břidlicové krytiny. Statek vznikl pravděpodobně na počátku 18. století a sídlilo zde 5 generací rodu Křížků. Další zajímavostí jen o pár metrů dál je místo, kde stávala Smolkovská kaple Panny Marie. Byla postavena v roce 1866 manžely Kolečkovými a byla zničena na samém konci 2. světové války. Na místě kaple je nyní umístěna zvonice, památný kámen a kříž, který se od roku 1891 nacházel u smolkovské školy. Přemístěn byl roku 2008.

Obec Smolkov a smolkovský zámek

Ves Smolkov se poprvé připomíná v listinách z roku 1377. Původně byla malou hlídací tvrzí hrabyňského zboží. Malá dřevěná tvrz zde stávala zřejmě už dříve, ale první doklady o ní pocházejí z roku 1613, kdy patřila rodu Tvorkovských. Kromě tvrze byl ve Smolkově také dvůr a mlýn. Počátkem 18. století zřejmě za Lichnovských z Voštic, byla tvrz stržena a postaven dvouposchoďový barokní zámek. Další majitelé, Mitrovští z Nemyšle, jej ale neobývali. Byly v něm zřízeny byty pro zaměstnance zdejšího rakouského celního úřadu. Ve Smolkově byl totiž v té době jediný most přes řeku Opavu v úseku mezi Opavou a Ostravou. V letech 1837 -1925 patřil zámek řádu německých rytířů. Jeho sklepy byly využívány ke zrání švýcarských sýrů a od roku 1859 sloužil také jako sýpka. Od roku 1925 přešel zámek do majetku ostravského spolku Ludmila, který zde zřídil sirotčinec. Při osvobozovacích bojích byla budova zámku poškozena, takže byl snížen o jedno patro. Po přestavbě je využíván jako domov pro seniory.

Mlýn U vodníka Slámy ve Lhotě

Počátky vodního mlýna ve Lhotě můžeme vystopovat už ve štítinském urbáři do roku 1460. V průběhu staletí mnohokrát změnil majitele a byl několikrát přestavěn. Významným majitelem byla od roku 1894 rodina Havlíčků. V roce 1906 nechali starý doškový mlýn i s pilou zbourat a postavili zděnou přízemní budovu. Jan Havlíček v roce 1913 nahradil mlýnské kolo turbínou a zřídil elektrické osvětlení ve mlýně a dalších objektech. Svou dnešní podobu získal mlýn po 2. světové válce. Osud mlýna se zpečetil v dubnu roku 1987, kdy budovu zachvátil požár. Poté sloužil mlýn pouze jako míchárna krmiv a na konci 20. století chátral. Život se do mlýna vrátil s novým majitelem, soukromou společností, která postupně obnovuje jednotlivé budovy a pořádá v areálu společenské a kulturní akce. V roce 2011 bylo v bývalé čistírně mlýna otevřeno Muzeum u vodníka Slámy.

Kostel sv. Mikuláše v Březové

Původní dřevěný kostel v Březové byl za třicetileté války vydrancován švédskými vojsky. Zchátralá stavba navíc podlehla v roce 1691 požáru po úderu bleskem. Již v letech 1692-94 ale byl vystavěn nový zděný kostel bez věže. Ta byla přistavěna až v roce 1768. Nad vchodem byl umístěn erb rodu Pruskovských z Proskova, majitelů hradeckého panství, kteří byli patrony Březovského kostela. V letech 1862-64 byl svatostánek přestavěn do dnešní podoby a v prvním dvacetiletí 20. století prošel další obnovou. Při osvobozovacích bojích na konci 2. světové války si němečtí vojáci udělali v kostelní věži pozorovatelnu. Jakmile to zjistili ruští vojáci, začali věž ostřelovat. Po urputných bojích klesla chrámová báň k zemi a kostel utržil mnoho dalších šrámů. Podle odhadů stála poválečná obnova kostela 900 tisíc korun. Další větší rekonstrukce a opravy proběhly na konci 20. a počátkem 21. století. Před vchodem do kostela roste památná lípa – lípa velkolistá vysazená asi před 280 lety. Památným stromem se stala v roce 1986. Obvod kmene ve výšce 130 cm je 510 cm.

Vodní mlýn v Leskovci

Podle dochovaných dokladů existoval vodní mlýn v Leskovci už v roce 1720. V záznamech je uveden jako mlecí mlýn na mouku a olejný mlýn, ve kterém se vyráběl lněný olej v té době běžně používaný při vaření. Vystřídalo se v něm několik generací majitelů – Šturmovi, Kolovratovi, Wolfovi. V roce 1864 se stává mlýn majetkem rodiny Cihlářů, jejíž potomci jej stále vlastní. Poškozenou budovu i vnitřní zařízení tehdy opravili a uvedli mlýn do podoby, která je s trochou nadsázky zachovaná dodnes. Vodní kolo pohánělo tento mlýn ještě v roce 1930. Později byl vybaven turbínou poháněnou naftovým motorem a nakonec byla do mlýna zavedena elektřina. Po válce byl mlýn znárodněn a pšeničná i žitná mouka se v něm mlela až do roku 1964. Dalších sedm let se v prostorách mlýna ještě míchaly krmné směsi. O tom, že je dnes mlýn mimo provoz vypovídá výmluvná tabule s nápisem „Odpočívám od roku 1964“. Když po sametové revoluci dostali Cihlářovi mlýn v restituci zpátky, opravili to, co nahlodal zub času, a ve mlýně to opět vypadá, jako by se každou chvíli mělo začít mlít obilí.

Červená hora – meteorologická stanice

V nadmořské výšce 749 m na vrcholu Červené hory stojí od roku 1952 nejodloučenější meteorologická stanice v republice. Původně ji pro své potřeby využívala armáda, protože v blízkosti leží vojenský újezd Libavá. Ale už za druhé světové války stávala na tomto místě ocelová letecká naváděcí věž německé Luftwaffe a to až do poloviny 90. let 20. století. Nepřetržitá pozorování a měření provádí stanice Červená od roku 1970. Vyplývá z nich, že roční průměrná teplota se tady pohybuje kolem 5,5 st. C, průměrně naprší a nasněží 750 mm srážek, nejvyšší denní teplota 32,6 st. C byla naměřena v červenci roku 1994 a nejnižší denní teplota -34,4 st. C byla zaznamenána v únoru roku 1956. Vzhledem ke specifickému umístění uprostřed lesů daleko od civilizace mohla na meteorologické stanici v minulosti probíhat i taková specifická měření a pozorování jako sledování letících bolidů, počítání blesků, monitorování sezmické aktivity země či vážení námrazy.

Kostel sv. Petra a Pavla v Hradci nad Moravicí

Kostel sv. Petra a Pavla byl vystavěn v letech 1587-1594 na popud horlivého katolíka Kašpara Pruskovského z Pruskova, který krátce před započetím stavby získal do svého majetku hradecké panství. Kostel byl slavnostně vysvěcen v roce 1597. Věž kostela sahá do výšky 37 metrů a jsou v ní umístěny 3 zvony. Dva z nich patří k nejstarším na Opavsku. Zvon „Petr“ váží 952 kg a zvon „Pavel“ váží 560 kg. První kostelní varhany zhotovil a uvedl do provozu v roce 1770 varhanář Schwarz z Libavé a v roce 1846 na ně při slavnostní primici knížete Roberta Lichnovského hrál Ferenc Liszt. Současné varhany pocházejí z roku 1911 a jsou dílem věhlasné firmy Rieger a synové z Krnova. Při vstupu do předsíně kostela po levé straně můžete spatřit kamenný epitaf se zpodobněným zakladatelem kostela. Za jeho zády se nachází reliéfně vyobrazený první známý pohled na město Hradec z roku 1603.

Kaple sv. Anny a pramen léčivé vody Sosnová

U cesty směrem do Lichnova stojí pod vzrostlými stromy romantická kaplička sv. Anny. Současná zděná stavba z roku 1926 stojí v místě původní dřevěné kapličky. Vedle kaple, z hloubky okolo 50m, vyvěrá tzv. Annina studánka. Legenda vypráví o zázračném uzdravení slepého chlapce z Horního Benešova poté, co se modlil, a omýval oči vodou ze studánky. Výzdobu kaple tvoří obraz se zázračnými motivy, který věnovali místní sedláci.

Poutní místo Maria Talhof

V hlubokém údolí Melčského potoka v blízkosti bývalého panského dvora leží poutní místo zvané Maria Talhof. Na přelomu 18. a 19. století zde byla postavena malá kaple zasvěcená Panně Marii jako poděkování za zázračné uzdravení malého děvčátka. Podle jiné pověsti kvetlo v okolí množství fialek a jejich omamná vůně uzdravovala nemocné. Místnímu lesníkovi se zde zjevila Panna Maria a vyzvala jej, aby v údolí postavil kříž. Místo začali spontánně navštěvovat poutníci. Dnes zde vidíme kapličku po přestavbě z roku 1926, opravenou v roce 1996, dřevěný kříž a z kamení vytvořenou „lurdskou“ jeskyni. Za kapličkou vyvěrá pramen, který je sveden do hadice. Obnovena byla také křížová cesta. Od druhé poloviny devadesátých let 20. století se na Maria Talhof opět konají pravidelné poutě věřících.

Smírčí kříž v Budišově nad Budišovkou

Když se díváte na smírčí kříž, můžete za ním vidět příběh. Příběh plný násilí a bolesti, ale také pokání a smíření. Tyto kamenné artefakty zpravidla stojí na místě, kde se stal hrdelní zločin. Ve středověku mohl provinilec v rámci takzvaného smírčího práva zločin odčinit například vytesáním a vztyčením kamenného kříže. V tomto případě jde o metr vysoký pískovcový kříž, který připomíná násilnou smrt opavského apatykáře Kratiny. V převleku se vydal do Budišova za rychtářem, který mu dlužil peníze. Výprava byla sice úspěšná, bohužel na zpáteční cestě Kratinu zabil neznámý vrah v lesích mezi Melčí a Litultovicemi. Na pravé polovině hlavy a břevna kříže je pět téměř neznatelných důlků, dle pověsti kouzelných. V blízkosti kříže je umístěna kamenná stéla z roku 1699.

Muzeum historie v Litultovicích

Pod klenutými zámeckými stropy v bývalém bytě správce lihovaru je ve třech místnostech umístěno Muzeum historie Litultovic. Tato expozice vznikla u příležitosti navrácení statutu městyse Litultovicím v roce 2007. Litultovičtí zastupitelé tehdy oslovili občany, aby pomohli shromáždit vhodné předměty, fotografie i písemnosti, které souvisí s dávným způsobem života na venkově. V muzeu se tedy dozvíte zajímavosti o historii obce a jejích místních částí, dochovaly se historické fotografie zámku a zámeckého panstva, nahlédnete do bohatého spolkového života, kdy ještě žily Litultovice ochotnickým divadlem, hokejem či Sokolem. Část expozice připomíná významné osobnosti a historii školství. V jedné z místností se představují všechny řemeslnické cechy a nářadí a nástroje související se zemědělstvím. Kromě toho si můžete prohlédnout historický nábytek nebo třeba kuriózní dřevěný kočárek.

Kostel sv. Bartoloměje v Litultovicích

Poprvé je kostel Svatého Bartoloměje v Litultovicích zmiňován v roce 1767. O osmdesát let později byl na místě původního svatostánku vybudován barokní farní kostel a roku 1849 byl posvěcen. Do současné podoby byl přestavěn v roce 1925. Jeho patronem je Svatý Bartoloměj, který byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Podle legendy zbavil dceru arménského krále posedlosti zlým duchem. Po tomto zázraku král i jeho dvůr a dalších dvanáct měst přijalo křesťanskou víru. Tímto skutkem na sebe Bartoloměj poštval pohanské kněze. Byl krutě mučen stažením z kůže a ukřižován hlavou dolů. Svatý Bartoloměj je patronem mnoha měst a řemesel – zejména zpracovatelů kůže, koželuhů, lovců kožešin, ševců, krejčích, knihvazačů ale také pastevců či sedláků a mnoha dalších.

Poutní kaple Nejsvětějšího Salvatora

Poutní kaple Nejsvětějšího Salvatora nebo-li Spasitele pochází z roku 1769. Na místě původní kaple opředené pověstmi o zázracích ji dal vystavět tehdejší držitel Životic svobodný pán Karel Orlík z Laziska jako dík za své uzdravení z těžké nemoci. Kaple se stala významným poutním místem. Její malebnost a sounáležitost s krajinou umocňuje alej vzrostlých kaštanů a lip.

Smírčí kříž v Dolních Životicích

Tento kamenný kříž jako doklad středověkého smírčího práva stával původně v polích, ale hrabě Camillo Razumovský se zasloužil o jeho přesunutí k mostu přes řeku Hvozdnici na silnici do Štáblovic. Nejčastěji stávaly kamenné kříže na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. V tomto případě pokácel mlynář panskou jedli, která podle zdejších pověrčivých lidí rozsévala zlo. Štáblovický pán pak mlynáři přikázal vytesat a osadit kamenný smírčí kříž, aby svůj skutek odčinil. Smírčí kříž byl v roce 2009 restaurován akademickým sochařem Tomášem Skalíkem.

Kostel Nejsvětějšího Spasitele Dolní Životice

Kostel Nejsvětějšího Spasitele je výraznou architektonickou dominantou a zároveň nejvzácnější kulturní památkou obce, přitom patří mezi nejmladší na Opavsku. Vysvěcení kostela v roce 1908 bylo vyvrcholením snahy obyvatel Dolních Životic o osamostatnění od litultovické farnosti. Kombinací několika různých architektonických stylů, od románského přes gotiku po baroko, působí hravě, přívětivě, přitom však honosně až starobyle a připomíná historickou tradici rodu Razumovských. Hrabě Camillo a hraběnka Marie Razumovští se na stavbě farního kostela aktivně podíleli, plánovali v obci vytvořit nové rodové sídlo a v kostele rodinnou hrobku. Architektonická hodnota a pohádková atmosféra této výmluvné památky přesahuje hranice regionu.

Kaple sv. Floriána v Mikolajicích

Kaple Svatého Floriána v Mikolajicích byla postavena v roce 1889. Dřevěný novogotický oltář se sochou Panny Marie Lurdské a s velkým obrazem sv. Floriána pochází ze stejného období. Do dřeva vyřezávaný reliéf Večeře Páně byl vyhlášen kulturní památkou. Patron kaple sv. Florián je považován za ochránce profesí, které souvisí s ohněm – hasičů, hutníků, kominíků, hrnčířů či pekařů. Bývá zobrazován v oděvu římského důstojníka s nádobou na hašení případně přímo hasící požár. Jeho sošky se umisťovaly do štítových výklenků vesnických chalup a měly chránit obydlí před požárem.

Boží muka v Mikolajicích

Nově opravená boží muka na hranici katastrů Mikolajic a Melče pochází z 19. století. Jde o drobnou stavbu ve tvaru sloupu nebo pilíře. Symbolizují sloup, u kterého byl podle rozhodnutí Pontia Piláta bičován Kristus. Obvykle se nacházejí na návrších, rozcestích nebo místech, kde někdo zahynul. V jejich blízkosti se často vysazují památné stromy. Tato boží muka jsou od roku 1990 památkově chráněna. Na Opavsku jde o poměrně ojedinělou památku drobné sakrální architektury.

Kostel Narození Panny Marie v Radkově

Renesanční kostel Narození Panny Marie v Radkově byl postaven v roce 1589 na místě původního dřevěného kostela, který vyhořel. Kostel prošel mnoha stavebními úpravami. Ve druhé půli 18.století byla přistavěna zadní část chrámu, protože se farníci již do kostela nevešli. Boční vstup a věž byly ke kostelu přistavěny až v roce 1861. Částečná vnitřní rekonstrukce v roce 2006 odhalila nástěnné malby ve starší části kostela a unikátní renesanční cihelnou podlahu. Na hřbitově u kostela spočívají mimo jiné ostatky bývalých majitelů hornovikštejnského panství například Skrbenských či Arz-Vasseggů. Mezi náhrobky z 19. století najdeme také hrobku posledních držitelů panství Razumovských. Je zde pochováno sedm členů tohoto šlechtického rodu.

Kostel Narození Panny Marie v Jakartovicích

Barokní farní kostel Narození Panny Marie můžeme označit za nejcennější stavbu Jakartovic. Původně zde stával zděný kostelík s dřevěnou věží. Na jeho místě nechal velehradský klášter postavit nový kostel zasvěcený Narození Panny Marie. Podle chronogramu za oltářem byl základní kámen stavby položen v roce 1755. Uprostřed hlavního oltáře je zasazen obraz Narození Panny Marie patrně z 19. století, sochy svaté Tekly a Barbory na bocích jsou původní. Socha sv. Jana Nepomuckého před vchodem do kostela pochází z roku 1725 a byla zde postavena na přání velkoheraltického faráře Ignaze Kallertha, syna jakartovického dědičného rychtáře.

Kostel Nejsvětější Trojice Boží a fara v Hlavnici

Kostel Nejsvětější Trojice Boží stojí na místě původního dřevěného kostelíku a byl vysvěcen v roce 1776. Z bohatého inventáře stojí za zmínku alabastrové sochy Svatého Jana Nepomuckého a Svatého Jana Křtitele. V kostelní věži jsou zavěšeny dva historické zvony z roku 1494, které vzhledem ke své historické hodnotě unikly válečnému rekvírování. Nad hlavním oltářem visí obraz Nejsvětější Trojice Boží, který věnoval kostelu v roce 1878 rolník Josef Salibor. Fara v blízkosti kostela pochází z roku 1816. V její zahradě je umístěna socha Svaté Hedviky, patronky Slezska. Z podstavce ční bílý kámen, který prý přináší plodnost.

Kaple Panny Marie Pomocné - Kaplice

Kapli zasvěcenou Panně Marii Pomocné zvanou Kaplice nechal postavit v roce 1841 tehdejší majitel hlavnického zámku a dvora, Vilém Čejka z Badenfeldu. Budova byla postavena jako jednolodní kaple v pseudogotickém slohu. Oltář je umístěn naproti vstupním dveřím. Kaplice byla nedílnou součástí hlavnického panství, takže přecházela na jeho nové majitele. V roce 1886 se stal majitelem Kaplice, zámku i dvora Robert Bayer z Bayersburgu. V roce 1927 nechal jeho syn František ke kapli přistavět na západní straně druhou loď se sklepením, které slouží jako rodinná hrobka. Pravděpodobně při dostavbě Kaplice v roce 1927 byl před vchodem postaven kamenný kříž. Po druhé světové válce kaple dlouhá desetiletí chátrala a byla vystavena nájezdům zlodějů. V roce 1994 byla zrekonstruována a nově vysvěcena. Zatím poslední úpravy byly provedeny v roce 2005.

Kostel sv. Antonína Paduánského v Melči

Kostel sv. Antonína Paduánského z konce 19. století je nespornou dominantou Melče. Jde o jednu z prvních staveb významného architekta vídeňské secese, opavského rodáka, Josefa Marii Olbricha. K této půvabné novogotické stavbě se váže příběh, jak se hrabě Kamillo Razumovský při plavbě po rozbouřeném moři, ocitl ve velkém nebezpečí. Stalo se tak blízko italského města Padua, kde je pohřben sv. Antonín Paduánský. Hrabě v modlitbách slíbil, že bude-li zachráněn, postaví kostel připomínající palubu lodě. Chrám byl vysvěcen v roce 1890 a v roce 1988 prohlášen za kulturní památku. V blízkosti kostela se nachází fara z roku 1909.

Kaple Pražského jezulátka v Zálužné

V tomto místě býval původně nejmladší břidlicový důl v Zálužné. Spolumajitelé Franz Gebauer a Augustin Mar zahájili těžbu v roce 1884. Už o rok později však do dolu pronikla spodní voda a byl zaplaven. Gebauer vyvázl s těžkými zraněními a těžbou se dále nezabýval. Mlynář Mar naopak mnoho let dumal, jak vodu odčerpávat a těžbu obnovit. Při jednom ze svých pokusů o čerpání vody spadl v noci do šachty a než jej stihli místní vytáhnout, utopil se. Zanedlouho zemřel také druhý spolumajitel dolu Gebauer. Jeho potomci se rozhodli, že na místě postaví kapli připomínající oběti důlních neštěstí. V roce 1897 byla kaple téměř celá z břidlice postavena a zasvěcena Pražskému Jezulátku. Od roku 2009 je vedena jako nemovitá kulturní památka.

Kaple 14 božích pomocníků v nouzi ve Starých Těchanovicích

Poutní kaple 14 božích pomocníků v nouzi stojí na kopci Niklsberg mezi Starými Těchanovicemi a osadou Zálužné. K této kapli se scházeli věřící už v 17. století, ale po josefínských reformách byla tradice poutí přetržena. Po katastrofální vichřici v roce 1829, kdy byl zničen kostel sv. Mikuláše ve Starých Těchanovicích, a mnoho dalších budov, se o rok později vypravili opět poutníci z okolních obcí prosit za příznivé počasí, dobrou úrodu a lepší podmínky k životu. Obnovená tradice vydržela do konce 2. světové války, ale v letech normalizace kaple opět chátrala. Rekonstrukce se dočkala doslova na poslední chvíli v roce 2008 a získala čestné uznání Opavské ceny Josefa Marii Olbricha. Poutní tradice byla obnovena po 67 letech v roce 2012.

Kostel sv. Jakuba Většího Guntramovice

Kostel sv. Jakuba Většího stával v Guntramovicích již v polovině 15. století a byl dřevěný. V roce 1736 byl místo původní stavby vybudován kamenný kostel v barokním slohu. Střecha byla pokryta šindelem a svatostánek byl obehnán silnou zdí se vstupní bránou. V roce 1758 při bitvě rakouských a pruských vojsk vyhořely celé Guntramovice a dělostřeleckou palbou byl pobořen a vypálen i nový kostel. Při požáru se roztavily všechny čtyři zvony, z nichž nejmladší byl ulit roku 1636. V roce 1759 byl kostel znovu vystavěn a vysvěcen. Průběžně byl opravován v letech 1795 a 1814-1818. Posledními opravami kostel prošel v 80. letech 20. století. V areálu kostela se nachází hřbitov, na kterém se dodnes pohřbívá.

Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla v Kružberku

Gotický kostel Svatých apoštolů Petra a Pavla v Kružberku pochází z 1. poloviny 14. století. Není přesně známo, kdy byla přistavěna sakristie. Při rekonstrukci kostela koncem 18. století bylo zaklenuto kněžiště a vyzdvižena zvonice. V ní je zavěšen zvon s datem 1766. V kostele se nachází plně funkční varhany, které jsou údajně nejstarší ve Slezsku. Podle legendy vedla z kostela tajná chodba na vrch Hradisko, kde stával hrádek loupeživých rytířů. Kostel je státem chráněná kulturní památka a patří k nejstarším kostelům ve Slezsku. V kostele byla vybudována stylová Galerie Na půdě, kde probíhají výstavy a koncerty. V kostele se konají příležitostné mše.

Zřícenina hradu Kreutzburg a základy rozhledny

Na vrcholu kopce Hradisko stojí kamenný základ dřevěné rozhledny. Pravděpodobně ji před první světovou válkou vybudoval některý horský spolek. Mezi starou rozhlednou a vyhlídkou můžete v terénu najít zbytky nevelkého strážního hrádku Kreutzburg. Hrad není písemně zmiňován, ale když se majitelem panství stal na počátku 15. století Jindřich Kosíř, purkrabí z nedalekého Vildštejna, byl jediným šlechticem, který kdy užíval přízvisko z Kreztzburgu. Dá se tedy předpokládat, že na hrádku mohl sídlit. Hrad byl zničen pravděpodobně v době husitských válek. Dochovalo se z něj centrální plato, oddělené od výrazně stoupajícího terénu příkopem vylámaným do skály, a menší úsek kamenné hradby. Podle legendy byl hrad spojen tajnou chodbou s kostelem Svatých apoštolů Petra a Pavla.

Kostel sv. Floriána Kružberk

V Lublicích původně stávala kaple zasvěcená sv. Floriánovi. V roce 1784 u ní byla zřízena fara, pod kterou spadal i blízký Kružberk. Na místě starší kaple byl v letech 1810 – 1811 vystavěn kostel, rovněž zasvěcený sv. Floriánovi. Zajímavostí je, že původní kaple byla zakomponována do nového kostela a je zasvěcena sv. Anně. Rokokové zařízení původní kaple bylo využito při výzdobě nového kostela. V hranolovité věži je zavěšen zvon patrně z 2. poloviny 15. století, na něm je reliéf Krista na kříži. Druhý zvon s reliéfy Krista na kříži a Madony pochází z roku 1636. Čas kružberským odměřují nové hodiny.

Zřícenina hradu Vildštejna

Poprvé je hrad Vildštejn zmiňován v roce 1316. Tvořily jej dvě samostatné části a byl obehnán hradním příkopem dlouhým více než 300m. Tehdy jej vlastnili členové olomoucké kapituly Dětřich a Jindřich z Fulštejna. Byl zřejmě zničen a vypálen koncem 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. V terénu jsou patrné zbytky hradeb, části základových zdí, část bývalé věže, valy a rozlehlý příkop. Jedna z pověstí říká, že pod hradem leží veliké poklady. Vchody do podzemí se otevírají na Bílou sobotu v čase, kdy v budišovském kostele zvoní zvony Glória. Ten, komu se podzemí otevře, může si nabrat zlata a stříbra, kolik unese. Musí se ale včas vrátit, protože vchody se zavírají s posledním tónem zvonů. Kdo nestihne opustit podzemí, musí tam zůstat do příští Bílé soboty.

Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie a fara v Budišově nad Budišovkou

Stavba budišovského kostela byla zahájena položením základního kamene v roce 1745. Náročná stavba byla dokončena v roce 1755 a byla realizována pod zvláštní patronací a s finanční pomocí kardinála Ferdinanda Julia, hraběte Troyer. 12. dubna 1756 byl kostel zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Věže byly kvůli nedostatku financí pouze provizorně zastřešeny. Díky finančním darům občanů byly do dnešní podoby dostavěny teprve v roce 1912. Traduje se, že při budování chrámu v 18.století vedla nad domy z náměstí ke stavbě stezka z desek a že tkalci každý večer dopravili na lešení tolik cihel, kolik jich bylo potřeba na celodenní práci. Jako poděkování dostal tento cech k užívání kůr do té doby, než jim byl odebrán „pro páchání nepravostí.“ V blízkosti svatostánku stojí barokní budova fary.

Slezské divadlo

První zprávy o divadelnictví v Opavě sahají až do roku 1630. Budova Slezského divadla však pochází až z počátku 19. století. Původně klasicistní stavba se dočkala výrazného zásahu v duchu novorenesance na konci 19. století. Na podobě divadla se pak výrazně podepsala také úprava interiéru F. Moserem v roce 1909 po rozsáhlém požáru. Exteriér budovy byl po 2. světové válce zbaven své historizující podoby. O návrat k novorenesanční podobě se v náznaku postarala až rekonstrukce na počátku 90. let a rekonstrukce a modernizace zázemí v roce 2011.

Hláska

Budova Hlásky, která vznikla na místě starší dřevěné hlásné věže, pochází z počátku 17. století. Na počátku 20. století došlo k demolici stavby, která věž obepínala, a k výstavbě nového objektu, jenž v současnosti slouží jako sídlo magistrátu města (společně s areálem na Krnovské ulici). V minulosti Hláska sloužila jako obchodní centrum (šlo o vůbec nejstarší obchodní centrum ve městě), ve 2. polovině 18. století se zde v 1. patře hrálo divadlo. Během 19. století zde pak bylo přemístěno muzeum a městský archiv. Renesanční čtyřboká věž, která přechází v třípatrový oktogon s ochozem a zakončená třípatrovou bání, je během turistické sezóny přístupná jako vyhlídková věž. Hláska je výškovou dominantou historického centra města a pohled z ní proto nabízí velmi zajímavý pohled prakticky na celou Opavu.

Kaskáda rybníků

V této malebné rekreační oblasti je možnost rybolovu, ale také rekreační běh, jízda na kole, sběr lesních plodů, v zimě pak bruslení.

Areál čs. opevnění v Hlučíně - Darkovičkách

Pevnostní areál je dnes evropsky vysoce ceněnou prezentací ojedinělého fortifikačního sytému naší republiky, který vznikal v letech 1935–1938. Tvoří jej pěchotní sruby MO-S 18, MO-S 19, MO-S 20 a lehký objekt LO vz. 37A. Objekty areálu představují různé odlišnosti po stránce projekční i palebně-taktické a rovněž různé stupně odolnosti. Již od roku 1992, kdy byl areál začleněn do Slezského zemského muzea, patří k nejexponovanějším objektům návštěvnického zájmu. Obdivována je především komplexnost a dokonalost prezentace, ale vítána je také možnost setkávat se osobně s obnoviteli pevnostního areálu.
Areál čs. opevnění Hlučín-Darkovičky je také součástí stezky technických atraktivit, tzv. TECHNO TRASY, která propojuje významné industriální památky na území Moravskoslezského kraje. Více o tomto projektu http://technotrasa.msregion.cz/.

Muzeum československé fortifikace se skládá ze dvou samostatných pěchotních srubů (MO-S 18 Obora a MO-S 19 Alej), jednoho řopíku (lehké opevnění vzor 37 A - 140Z, současného vojenského číslování 829) a tvrzového pěchotního srubu (MO-S 20 Orel).

MO-S 18 Obora je samostatný pěchotní srub vybudovaný v II. stupni odolnosti- tloušťka stropu 2 m. Jediný pěchotní zvon srubu byl vytržen německou armádou v r. 1940 a opětovně byl osazen z OP-S 28 Mezicestí 15. 12. 1991. Ve vstupní chodbičce je pamětní deska věnovaná Jaroslavu Švarcovi, který byl v době okupace vyslán s výsadkovou skupinou TIN na území Protektorátu Čechy a Morava a padl spolu s dalšími parašutisty podílejícími se na atentátu říšského protektora R. Heydricha v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje (sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici na Novém Městě pražském. Ve srubu se nachází původní funkční čerpadlo Royal, novodobý agregát, plně funkční ventilace s filtrací, nádrže na vodu, ubikace, muniční sklady a vybavená střelecká místnost, kde ve střílně pro původní 4 cm pevnostní kanón vz. 36 ráže 47 mm je nyní nainstalována část sovětského protitankového kanónu DOT 4, který byl původní čs. zbraní inspirován.

Lehké opevnění vzor 37, tzv. řopík, A - 140Z je rekonstruovaný a jeho vnitřní vybavení obsahuje lafety, periskopy, ventilátor, ženijní nářadí. Řopík je označení malé železobetonové pěchotní pevnůstky československého opevnění. Lidové označení řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo.

MO-S 19 Alej je samostatný pěchotní srub, vybudovaný v III. stupni odolnosti - tloušťka stropu 2,5 m. Objekt má dva pozorovací zvony s osazenými lehkými kulomety vz. 26 a kopuli s dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. rekonstrukční práce probíhají na objektu od r. 1984 a dne 28.9.1988 byl objekt zpřístupněn veřejnosti. V levé střelecké místnosti je zachycena rekonstrukce a vývoj lafetace, zbývající část objektu je zrekonstruována do původní podoby z r. 1938. v pravé střelecké místnosti se nachází unikátní pevnostní protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm i další původní zbraně včetně lafet a optiky. Pěchotní srub patří k nejlepším pevnostním muzeím v ČR i Evropě.

Tvrzový pěchotní srub MO-S 20 Orel byl vybudován v nejvyšším IV. stupni odolnosti. Měl být součástí tvrze U Orla, s jejíž výstavbou se počítalo později. Byl osazen dvěma pozorovacími zvony pro lehký kulomet vz. 26 a dělostřeleckým pozorovacím zvonem, jenž sloužil k pozorování a řízení paleb. Všechny pancéřové prvky byly německou armádou vytrženy, objekt byl během války zkušebně postřelován a na jaře 1945 se stal pilířem německé obrany. Srub má 26,25 m hlubokou šachtu, která měla být napojena na další podzemí a objekty plánované tvrze U Orla. Ustupující německá armáda však odstřelila schodiště v šachtě. V současnosti je šachta již vyčištěna od sutě a plánuje se zhotovení schodiště do podzemních prostorů. Zpřístupněním by návštěvník získal dokonalý přehled o všech typech čs. pevností.

Areál je také místem dalších vzdělávacích a vzpomínkových akcí. Pravidelně se tu konají ukázky obrany pevností ve spolupráci s jednotkami Armády ČR, v září probíhá pochod po linii čs. opevnění a turisté rovněž rádi využívají Naučnou stezku po linii čs. opevnění na Hlučínsku.

Naučná stezka je značena zelenou barvou a dlouhá cca 6,5 km. Je vhodná jak pro pěší turistiku, tak pro cykloturistiku. Vede od samostatného pěchotního srubu MO-S 16 "Rozcestí" kolem dalších objektů lehkého a těžkého opevnění přes Areál čs. opevnění v Hlučíně-Darkovičkách a končí u srubu MO-S 24 "Signál". Po trase je možno vidět různá stavební řešení objektů se zachycením vývoje čs. fortifikace. Návštěvníci si mohou prohlédnout některé objekty naučné stezky i uvnitř díky různým klubům vojenské historie, které začínají jednotlivé sruby rekonstruovat.

Zřícenina hradu Landek

Na počátku druhé poloviny 13. století došlo k výstavbě kamenného hradu Landek, který byl pravděpodobně založen českým králem Přemyslem Otakarem II.. Tato kamenná tvrz měla sloužit jak ochrana hranic s opolským knížectvím, jelikož se roku 1241 přes toto knížectví přehnal nájezd Tatarů.

V současné době je dochován pouze krátký úsek kamenného zdiva na východní straně jádra. Hrad Landek byl čtyřhranný a všech čtyřech rozích měl věže (bašty). Vybudován měl být z kamenného zdiva. Ze tří stran byl obklopen hlubokými příkopy a z té čtvrté spadal vrch příkře k řece Odře. Směrem do Koblova byla vybudována příjezdová cesta se vstupní bránou, ze které se do dnešní doby zachovaly dva silné kamenné pilíře.


Landeckým tržním centrem bylo středověké město Hulsthyn (dnes Hlučín). Tvrz poměrně často měnila své majitele. Roku 1473 spolu jednaly zástupci maďarského krále Matyáše Korvína a krále Vladislava II. Jagellonského.Dochází k česko – uherské válce a v průběhu je hrad Matyášem Korvínem dobyt a zbořen, už nikdy nebude obnoven a tak se stane pouhou ruinou.

V roce 1772 koupil celé panství baron Adam Jan Gruttschreiber, který také v okolí Landeku zahájil těžbu uhlí.

Podstatná změna přichází roku 1742, kdy Landek, jeho okolí i město Hlučín připadají na základě Vratislavského míru Prusku a českým zemím se vrátily až v roce 1920.
Hrad už neměl správní ani vojenský význam. v 17.století byl využíván jako skrýš pro loupežnické bandy.Zbytek kamenů z hradu byl rozebrán obyvateli pro stavební účely, zejména jako základové zdivo.


Zajímavostí je, že se ludgeřovická kronika zmiňuje o loupežném rytíři, který přepadával povozy obchodníků .Rytíř zvaný Schlick způsobil, že musel být všechen dobytek stažen z poplužných dvorů na hlučínský rynek a měšťané museli hájit město včetně zámku. Rytíř z Landeku se nespokojil pouze s loupeživými výpady, ale také přepadával se svými druhy zábavy a různé oslavy. Při tom odvlékal nejhezčí děvčata na Landek. Občanům se to nelíbilo, a tak si začali stěžovat. Když se stížnosti namnožily, bylo proti němu vysláno Opavské vojsko. Rytíři se ovšem podařilo uprchnout. Hrad i slovanské sídliště jsou lokalizovány na katastru obce Koblova, ale archeologické nálezy jsou na katastru obce Petřkovice.

Rozhledna Landek

Rozhledna je umístěna na vrchu Landek, který se nalézá nedaleko soutoku Odry s Ostravicí v obci Petřkovice (součást Ostravy). Jedná se o lokalitu významné archeologické oblasti, která byla prohlášena za Národní přírodní památku.
Rozhledna stojí ve výšce 280 m. n. m. a byla postavena roku 1998. Jedná se o jednoduchou dřevěnou trámovou věž s celková výškou 7 metrů. Má dvě patra, z nichž vyšší sahá do výšky 5 metrů a je kryto stříškou. Vystupuje se na ni po žebříku z 16-ti příček. Rozhledna nabízí pěkný výhled na město Ostravu a při dobré viditelnosti také na severní svahy Beskyd.

K rozhledně vede naučná stezka, která návštěvníky seznamuje s historií osídlení tohoto místa. Můžete se na ni dostat také z areálu Hornického muzea OKD. Věž je volně přístupná a z jedné strany kryta stromy. Sběratelé mají možnost získat turistickou známku rozhledny, která je k zakoupení v Hornickém muzeu.

Pěchotní srub Křižovatka

Vojenské opevnění OP-S 10 „Na křižovatce“se nachází asi kilometr západně od Velkých Hoštic u křižovatky silnice I/56 a železniční trati do Hlučína. Jedná se o dvoupodlažní pěchotní srub z let 1935 – 1937, který byl vybudován jako součást československého opevnění podél severní hranice s Německem.

Srub byl vybaven 5-ti lehkými kulomety, dále dvěmi těžkými kulomety a dvěmi protitankovými kanóny. V září roku 1937 vznikla v Hlučíně první čs. jednotka pro boj v opevnění – hraničářský pluk 4, kterému velel plk. Jan Satorie starší.

Po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 se musela čs. jednotka stáhnout z opevnění a německá armáda je pak využívala k výcviku a zkouškám nových zbraní. Počátkem roku 1945 si Němci opevnění částečně opravili, vyzbrojili a doplnili polním opevněním, minovými poli a překážkami a sloužili jim při obraně proti útoku Rudé armády, čs. tankistů a letců během Ostravské operace.

Na území Opavy leží 18 těžkých pěchotních srubů, z nichž mezi nejlépe zachovalé a veřejnosti přístupné patří pevnosti v Darkovičkách u Hlučína, v Opavě – Milostovicích, v Miloticích nad Opavou, ve Smolkově a také u Velkých Hoštic.

SILESIA GOLF RESORT KRAVAŘE

Silesia Golf Resort Kravaře je citlivě zasazen do anglického parku kolem barokního zámku a staleté stromy a mnohé vodní toky určují jedinečný charakter tohoto hřiště. V zámeckém parku je vybudováno nové 18-ti jamkové hřiště, které je určeno nejen profesionálům, ale zejména všem, kteří si chtějí tento atraktivní sport vyzkoušet. V zámeckém parku je vybudováno nové 18-ti jamkové hřiště, které je určeno nejen profesionálům, ale zejména všem, kteří si chtějí tento atraktivní sport vyzkoušet.

Priessnitzovy koupele

Dva bazénky s léčivou přírodní volně protékající vodou, ktará má teplotu 8°C až 15°C. Koupele jsou veřejnosti volně přístupné. Vhodné pro koupel horních a dolních končetin.

Cyklotrasa č. 34

Přes malebný kopcovitý terén glubczyckého okresu vede modře značená cyklotrasa č. 34. Prochází vesnicemi Wiechowice, Branice, Lewice, Pietrowice Głubczyckie, Opawica, Równe, Głubczyce, Pomorzowiczki a Głogówek, což je kolem 90 km v různorodém terénu. Své si na této trase najdou všichni milovníci cykloturistiky. Trasa začíná ve Wiechowicích a končí v Glogówku v prudnickém okrese. Stezka nejprve prochází přes mírně zvlněnou zemědělskou krajinu, a není obtížné ji zvládnout. Postupně přechází do atraktivnějších kopcovitých terénů s krásnými rozhledy. Ve vsích, kterými vede, se nachází mnoho turistických zajímavostí. Většinou jsou to sakrální objekty, přírodní památky, historické budovy a další. Trasa nabízí rovněž zábavné atrakce jako je přírodní koupaliště v Pietrowicach Glubczyckich nebo řada vyhlášených restaurací, hospůdek a kaváren v blízkých Glubczycích.

Pěchotní srub MO-S-37 U Cukrovaru

Pěchotní srub MO-S-37 U cukrovaru v Háji ve Slezsku je součástí linie betonových pevností budovaných na obranu republiky před 2. světovou válkou. Stavebně dokončen byl v prosinci 1936. Je posledním objektem linie tzv. Ostravského úseku, dále na západ měly navazovat objekty Opavského úseku. Srub s plánovanou otočnou kulometnou věží měl chránit důležitou přístupovou silnici a most přes řeku Opavu ve směru od Dolního Benešova, břehy řeky a prostor mezi řekou a objekty nedaleké dělostřelecké tvrze Smolkov. Pancéřová kulometná věž pro dvojče těžkých kulometů vz. 37 však nebyla do září 1938 do objektu dodána. Za okupace byly z objektu vytrhány pancéřové zvony i střílny. Koncem války, na jaře 1945, pak byly otvory pro hlavní zbraně narychlo betonovány a osazeny německými zbraněmi na obranu před postupující Rudou armádou. Objekt byl velmi poničen. V současné době o něj pečují nadšenci z Klubu vojenské historie Háj ve Slezsku. Není volně přístupný, je uzamčen.
Dostupnost autem, pěšky, na kole.

Dělostřelecká tvrz Smolkov

Dělostřelecká tvrz Smolkov byla součástí linie vzájemně se podporujících, těžkých betonových objektů chránících důležitou průmyslovou oblast a dopravní uzel Ostravska. Tato obranná linie vznikla v reakci na vojenské ohrožení ze strany nacistického Německa v polovině 30. let 20. století. Úkolem budované pevnostní obrany bylo vykompenzovat zbrojní a početní převahu německé armády a odrazit či alespoň zdržet případný útok nepřítele. Na kopci nad obcí Smolkov byla mezi lety 1936 až 1938 vybudována jedna z pěti, v Československu dokončených, dělostřeleckých tvrzí. Rozsáhlý komplex pevnostních staveb tvoří pět samostatných objektů, které jsou propojeny podzemními chodbami. Stavba, byla v říjnu roku 1938 zcela dokončena a byla zde instalována většina vnitřního zařízení. V tvrzi měla působit osádka 394 mužů, která se v podzemí měla vydržet bránit až několik měsíců. Podzemí objektů v současnosti využívá Armáda České republiky. Povrch jednotlivých objektů tvrze, kromě vchodového objektu, je volně přístupný. V blízkosti objektů vede zelená turistická značka.

Pěchotní srub MO-40 Nad silnicí

Pěchotní srub MO-40 Nad silnicí je součástí dělostřelecké tvrze Smolkov. Srub měl plnit dva taktické úkoly. Chránit blízké okolí tvrze, především dělostřelecký srub a zároveň pro dělostřelce zajišťovat pozorování. Dělostřelecký pozorovací zvon s periskopovým dalekohledem měl většinu průzorů obrácenou k západu, neboť prioritním úkolem pozorovatele v tomto zvonu bylo řízení palby kasematové baterie dělostřeleckého srubu ve směru Opava. Pancéřové kopule pěchotního srubu, vyzbrojené dvěma těžkými kulomety vz. 37 a jedním lehkým kulometem vz. 26, byly schopny postřelovat západní svah kopce Padařov a přístupovou silnici pod kopcem. Konstrukčně se podobal izolovaným pěchotním srubům v linii. Navíc byl osazen speciálním ocelolitinovým ventilačním zvonem ve stropě, kterým bylo zajištěno nasávání čerstvého vzduchu. Čelní stěny srubu, které neměly střílny, byly opatřeny čtyři metry silným obložením z lomového kamene, který tlumil účinky dopadu dělostřeleckých granátů, a napomáhal k maskování objektu. Na stavbu S 40 bylo spotřebováno 2 705 m3 betonu.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

Dělostřelecký srub MO-39 U trigonometru

Dělostřelecký srub MO-39 U trigonometru byl největším objektem dělostřelecké tvrze Smolkov. Při kubatuře 5500 m3 betonu je čtvrtou největší stavbou československého opevnění. 50 metrů dlouhý a 16 metrů široký srub měl pomocí tří kasematních houfnic ráže 10 cm vzor 38 krýt svou palbou izolované pěchotní sruby pevnostní linie až po Opavu. Dělostřeleckou výzbroj se do srubu již nepodařilo dodat. V září 1938 byla před srubem nouzově umístěna baterie 7,5 cm horských kanónů v dřevěných boudách jako slabá náhražka plánovaného tvrzového dělostřelectva. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly dva pancéřové zvony s těžkými kulomety a jeden lehký kulomet umístěný tzv. pod betonem. Za války byl objekt poničen německými bombardovacími pokusy a zejména vytrháváním střílen. Raritou je nouzový východ umístěný až v samém koutě diamantového příkopu, který měl velikost normálního vchodu pěchotního srubu. Nejspíše se počítalo s výpady pěchoty nebo výstupem ženistů do prostoru tvrze.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné. Při pohybu po stropnici objektu je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Nebezpečí úrazu.

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž, označovaná jako „MO-38 V lese“, byla nejvýkonnějším a nejsložitějším zbraňovým systémem dělostřelecké tvrze Smolkov a čs. opevnění celkově. Pevnostní objekt nemá vlastní vchod. Vstup byl pouze z podzemí. Při povrchu měla být osazena pancéřová otočná věž s dvojicí rychlopalných houfnic ráže 10 cm, které byly schopny poskytovat palebnou podporu obranné linii v širokém kruhovém dosahu od Opavy až k Markvartovicím. Hmotnost samotné ocelové věže byla projektována na 440 tun. V případě nepřátelského postřelování se mohla skoro celá věž zasunout do betonu a předpancíře, což snižovalo její zranitelnost. Na stavbu objektu bylo namícháno 2826 m3 pevnostního betonu. Ocelové součástky věže, určené k zabetonování do objektu, byly na stavbu dodány v březnu 1938, samotnou věž se však již vyrobit a dodat do konce září 1938 nepodařilo. Hluboká výtahová šachta pod dělovou věží je dnes opatřena nepůvodní nástavbou s větracími otvory. Na povrchu objektu zůstaly originální ocelolitinové ventilační zvony.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

Vchodový objekt MO-41 Nad valchou

Vchodový objekt MO-41 Nad valchou je hlavním vstupem, či spíše vjezdem, do podzemí dělostřelecké tvrze Smolkov. Je umístěn na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí. Byl tak lépe uchráněn před přímou nepřátelskou palbou. Dle kubatury, 4 715 m3 betonu, jde o druhý největší objekt tvrze. Viditelná je pouze přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Obranu vstupního objektu zajišťovaly dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva kasematní kanóny ráže 4,7 cm vz. 36 pod betonem, které chránily bezprostřední okolí vchodu a kontrolovaly přístupovou komunikaci Háj - Hrabyně. Vše ostatní je skryto v podzemí. Vstup do nitra tvrze zabezpečovala čtyři metry široká mřížová vrata, dále vysouvací pancéřová vrata a druhá vrata plynotěsná. Za vraty se nachází prostor pro dva nákladní automobily, kde se střelivo a proviant překládalo na manipulační vozíky úzkorozchodné železnice a rozváželo se do podzemních skladišť. Byl zde také nasáván čerstvý vzduch pro centrální filtrovnu zajišťující větrání hlubin celé tvrze.

Objekt je dodnes ve službách Armády České republiky a stejně jako podzemí tvrze je veřejnosti nepřístupný.

Tvrzová dělostřelecká pozorovatelna MO-42 Nad Hájem

Dělostřelecká pozorovatelna MO-42 Nad Hájem zajišťovala pozorování předpolí a řízení palby dělostřeleckých zbraní tvrze Smolkov. Pozorovatel ve speciálním zvonu měl k dispozici dělostřelecký periskopický dalekohled o váze 70 kg, který se vysouval otvorem ve vrchlíku. Na svou dobu špičková optika umožňovala vyhledávat cíle a řídit palbu tvrzových děl od Hlučína až po Opavu. Pro pozorování blízkého okolí objektu sloužily 3 průzory ve stěnách zvonu, do pozorovacích vložek bylo možno pro blízkou obranu vložit lehký kulomet. Hlavní obranu pozorovatelně poskytovala palba sousedních objektů, na stropnici byl navíc osazen šestistřílnový zvon s dalším lehkým kulometem. Pozorovatelna neměla žádné střílny pro zbraně pod betonem a tudíž ani diamantové příkopy. Vstup do objektu s kubaturou betonu 1 715 m3 byl možný jen podzemní chodbou z tvrze. Objekt tak dobře splýval s terénem a byl jen obtížně zjistitelný z větší vzdálenosti. Oba zvony byly za války vytrženy. Na místě, kde byl osazen zvon pozorovatele, dnes stojí zděná budka neznámého původu a určení.

Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

Davidův mlýn ve Starých Těchanovicích

Historii mlýna ve Starých Těchanovicích, dnes zvaného Davidův, můžeme vysledovat až do první poloviny 17. století. Mlýn byl vždy majetkem držitelů panství a nazýval se buď podle obce, k níž patřil – Starotěchanovický mlýn nebo podle mlynářských rodů, kterým byl přenecháván. Tedy nesl jména Obitzův, Tschirmerův, Tüchertův nebo Franzlův. V roce 1886 přešel mlýn do majetku rodiny Franzlů. Anton Franzel na přelomu 19. a 20. století přestavěl provozní objekt mlýna, modernizoval mlecí technologii a z přímého pohonu mlecího soustrojí vodním kolem přešel na pohon elektromotory. V objektu instaloval francisovu turbínu, která je po celkové opravě v chodu dosud. Vyrobenou elektřinou vedle pohonu mlýna zásoboval také části obcí Staré Těchanovice a Kružberk. Od počátku první světové války byl mlýn téměř 100 let mlýnem družstevním a jeho název byl donedávna Družstevní mlýn. Dnes je areál Davidova mlýna se třemi chovnými rybníky a zrekonstruovanými budovami využíván k rekreačním účelům.

Národní přírodní rezervace Kaluža

Na území 57 Ha mezi Lesními Albrechticemi a Žimrovicemi se rozkládá Národní přírodní rezervace Kaluža. Chráněny jsou zde rozsáhlé porosty přirozených květnatých bučin a suťových lesů v přírodním prostředí toku řeky Moravice. Rezervace zahrnuje velmi pestrou škálu lesních typů, plošně však převažují bohaté bučiny. Stromové patro tvoří především buk lesní, na kamenitých svazích se objevuje javor klen a mléč, habr obecný, dub letní a lípa malolistá či v chudších půdách bříza bělokorá. Ze vzácnějších rostlin jmenujme kyčelnici devítilistou či lilii zlatohlávek. Charakteristickými druhy hmyzu jsou brouci vázáni vývojem na odumřelé kmeny starých listnáčů, zejména buků – například roháček kozlík, zlatohlávek zlatý, zdobenci pestrokrovečníci nebo červenáčci. Na loukách u řeky Moravice byly objeveny ohrožené druhy modrásek očkovaný a ohniváček modrolesklý.

Kamenná hora – Otická sopka

Nejvyšším bodem Otic je Kamenná hora (311 m. n. m.), která náleží k nevysokému pásmu předhůří Nízkého Jeseníku. Na jejích svazích se rozprostírá přírodní památka Otická sopka, která byla vyhlášena v roce 1991 a zabírá území o rozloze 10 ha. Název napovídá, že jde o útvar sopečného původu. Zdejší čedičová hornina je výrazně starší než u sopek z okolí Bruntálu, její stáří bylo stanoveno přibližně na 20 miliónů let. Kráter na vrcholu sopky vznikl v důsledku lomové těžby v první polovině 20. století. Lom byl v provozu od roku 1890 a útlum těžby nastal v roce 1949. Kamenná hora je opředena spoustou lidových pověstí. Podle jedné z nich otiskl své kopyto do jednoho z balvanů na vrcholu hory samotný čert. Ještě na počátku 20. století říkali místní lidé Kamenné hoře Peklo.

Naučná stezka Moravice

Ostroh, na kterém stojí zřícenina hradu Vikštejna z 1. poloviny 13. století, je zajímavým přírodním i historickým územím. Leží v centrální části Přírodního parku Moravice. Pozoruhodný je zejména meandr řeky Moravice v Annině dolině. Z Annina údolí až ke hradu vede 1200 m dlouhá naučná stezka. Jako charakteristické dřeviny v okolí stezky můžeme označit buk lesní, habr obecný a jilm drsný. Při troše štěstí můžeme spatřit živočichy jako jsou roháč obecný, mlok skvrnitý, veverka obecná, kuna lesní, srnec obecný. Z ptáků lze zahlédnout káně lesní, lejska malého, výra velkého, brhlíka lesního, krkavce velkého, strakapouda velkého, dlaska tlustozobého nebo straku obecnou. Na informačních tabulích Naučné stezky se dozvíte všeobecné informace o přírodním parku i o konkrétní lokalitě, kterou procházíte.

Dostupnost: doporučeno pouze v létě, pouze pěšky

Naučná stezka Hvozdnice

Přírodní rezervací Hvozdnice prochází Naučná stezka Hvozdnice. Pojmenována je podle říčky, která v oblasti mezi Dolními Životicemi a Oticemi protéká původním neregulovaným korytem kolem Slavkovských rybníků. Zachoval se zde poslední zbytek lužního lesa na Opavsku, kde je dodnes možné pozorovat korytotvorné procesy toku. Luh je nejkrásnější na jaře, kdy rozkvétají statisíce bílých sasanek, zapalic žluťuchovitých a mnoho jiných jarních bylin. Zpěvem své teritorium začnou označovat drozdi, kosi, pěnice, lejsci, žluvy. Dostatek potravy zde má ledňáček říční, který si pro svá hnízda vyhrabává nory do nárazových stěn meandrů. Průzkum potvrdil přítomnost skokana krátkonohého, rosničky zelené, čolka velkého i obecného a kříženců kuňky obecné a žlutobřiché. Mezi charakteristické dřeviny lužního lesa patří střemcha hroznovitá, lípy, dub letní či zimní, jilm a habr, javory, topol, vrby či jasany.

Dostupnost celoročně, pěšky, na kole.

Štemplovecká alej a Holasovická lípa

Štemplovecká lipová alej začíná u západní brány zámecké zahrady a pokračuje směrem ke kapli sv. Jana Nepomuckého na vrchu Hůrka. Je tvořena lipami, z nichž některé patří k těm nejmohutnějším a nejstarším na Opavsku. Jejich estetická a krajinářská hodnota je obrovská. Z ochranářského hlediska je důležité alej co nejdéle udržet a nechat takto dožít. Dutiny a trouchnivějící dřevo starých stromů, je totiž domovem mnoha vzácných druhů živočichů - ptactva a hmyzu. Další z významných stromů v blízkosti - Holasovická lípa - se nachází na odbočce z obce Zadky na Štemplovec. Z původně vysazené lípy u Božích muk je dnes již jen torzo a na stejné místo byla vysazena lípa nová.

Štola Hermína

Zdejší ložisko štípatelných kulmských břidlic bylo povrchově těženo ještě před rokem 1950. V rámci geologického průzkumu bylo znovu zpřístupněno v letech 1991 – 1992 štolou Hermína. V projektu se původně počítalo s vyražením 840 m chodeb, nakonec byly práce po 413 m zastaveny. Jen pro zajímavost, vytěženo bylo 6410 tun hlušiny, která byla použita na zásyp a sanaci propadlin ložiska v Horním Benešově. Hloubka štoly pod povrchem činí 28 metrů. Podzemí dolu bylo vyklizeno a povrchové technologie demontovány. Důlní dílo je dnes zajištěno ocelovou mříží.

Štítina osobnosti

V průběhu let v obci působila řada významných osobností. František Zíka byl významným zemědělským ekonomem a předseda Agrární strany ve Slezsku. Josef Šrámek působil jako právník a politik. Josef Vašica byl vážený univerzitní profesor a bohemista. Arnošt Lamprecht byl známý jako jazykovědec a profesor českého jazyka. Armádní generál Heliodor Píka byl politik a významný představitel zahraničního protinacistického odboje. Na základě vykonstruovaného obvinění byl popraven. Ludmila Hořká byla spisovatelkou a národopisnou pracovnicí. Její nejznámější dílo Bejatka navazuje svou schopností nalézat poezii, lásku a dobro v napohled ubohém životě na Babičku Boženy Němcové. Jistá podobnost by se dala nalézt také v životním příběhu obou spisovatelek.

Vodní tvrz ve Velké Polomi

Původně gotické sídlo – vodní tvrz - bylo vystavěno koncem 13. století Vikartem z Polomi. Vysoká, až 1 metr silná kamenná zeď měla především obrannou funkci. Ve 14. století byla součástí areálu hospodářského dvora. Z této doby pochází i lidový název tvrze Milotička, jako vzpomínka na neúspěšné obléhání velkopolomské tvrze pánem z Milotic. Později v roce 1573 byla tvrz přestavěna v renesančním slohu a podobala se více zámku. Dalším mezníkem ve využití tvrze byl rok 1805, kdy byla přeměněna na sýpku a byty pro čeleď. Po roce 1948 sídlil v těchto místech Státní statek a objekt rychle zchátral.

Likérka a lihovar ve Velké Polomi

Lihovarnictví ve Velké Polomi má letitou tradici. Na počátku bylo vaření piva - první zmínka je z roku 1500. Panský neboli hraběcí neboli Wilczekův pivovar byl součástí dvora a byl spojen s vodní tvrzí. Do historie se zapsal sládek, odborník na slovo vzatý, Jindřich Scholz. Jeho bratr Hugo po vzájemném nedorozumění postavil nový konkurenční, tzv. Scholzův, pivovar na okraji obce, a pivovar na statku tím zanikl. V pozdější době pak pivovar odkoupili sedláci a změnili jej na lihovar, který slouží dodnes. Kromě lihovaru zde působí také likérka a pěstitelská pálenice.

Kružberská přehrada

Kružberská přehrada na řece Moravici byla první údolní nádrží v povodí Odry. Vybudována byla v letech 1948 – 1955. Původně měla zásobovat vodou ostravské průmyslové závody, nakonec však slouží jako zdroj pitné vody. Trasa přívodu vody do Ostravy je dlouhá 40 km a v první části probíhá 13 km tunelem v Oderských vrších. Délka hráze v koruně je 280 m a její výška téměř 35 m. Zajímavé je, že projekt přehrady vůbec nebyl nový. Už na počátku 20. století vypracoval projekt stavby přehrady v úzkém údolí Moravice význačný továrník a podnikatel Carl Weisshuhn. Na tehdejší dobu byl však příliš smělý. Až o mnoho let později byla na místě jednoho z původních projektů postavena stavitelem Janem Čermákem dnešní přehrada. V bývalé vile továrníka Weisshuhna na břehu Moravice vybudoval Jan Čermák malé muzeum Joy Adamsonové, Weisshuhnovy vnučky. Byla zde expozice o stavbě přehrady a také význačných osobnostech zdejšího kraje. Vila bohužel roku 1992 vyhořela.

Údolí řeky Moravice a Přírodní park Moravice

Přírodní park Moravice byl vyhlášen v roce 1994 a rozprostírá se na 14 215 ha v údolí řeky Moravice. Toto zařezané údolí je největším a nejdelším údolím, které protíná Nízký Jeseník. Od přehradní zdi vodní nádrže Kružberk po Hradec nad Moravicí tvoří řeka na 15,5 km dlouhém pruhu celkem 36 hluboko zaklesnutých meandrů. Řeka se nejvíce zařezává do podloží v úseku od Kružberku po Domoradovice. V těchto místech teče až 150 m pod úrovní okolní krajiny. Hluboce zaříznuté údolí se strmými zalesněnými svahy a poměrně malá údolní niva tvoří nejen malebnou krajinu, ale i oblast s velmi pestrým vegetačním krytem, který poskytuje příznivé životní podmínky pro navazující faunu. V přírodním parku Moravice se vedle hradu Vikštejna nacházejí i dva zámky s nádhernými parky - Hradec nad Moravicí a Raduň.

Zámecký park v Raduni

Zámecký park v Raduni byl na přelomu 19. a 20. století velmi ceněn a obdivován. Byly realizovány rozsáhlé výsadby jak domácích tak exotických dřevin, například pro raduňský park tak charakteristický červenolistý buk lesní. Zámecký park o rozloze necelých 20 ha (28 ha před r. 1948) je založen na maximálním využití přírodních hodnot území a přilehlého kopcovitého terénu s převažujícími bukovými porosty na svazích osluněných z východu a smrkovými porosty s příměsí borovice lesní na západně orientovaných svazích. Koncepce parku je tvořena na průhledech. Významným kompozičním prvkem parku jsou vodní plochy a toky. Vrchní rybník podtrhuje architekturu zámecké budovy zrcadlením na vodní hladině a romantičnost těchto míst znásobují uměle vybudované ostrůvky. Zámecký park se rozprostírá v údolí mezi potokem Raduňka a protějším svahem porostlým lesem. Zde na jaře kvete bohatá populace česneku medvědího. Park končí u hráze rybníka Kameník, který je významný spolu s tůněmi jako místo pro rozmnožování ropuch obecných.

Zámecký park v Kyjovicích

Zámecký park, nedílná součást zámeckého komplexu, byl vybudován patrně v 1. polovině 19. století za hrabat z Falkenhainu. Za posledních majitelů Stolbergů, zejména hraběte Bedřicha, byla věnována hlavní pozornost rozšiřování parku a byly vysazovány vzácnější cizí druhy dřevin. V parku najde návštěvník místa zastíněná korunami vysokých stromů i volná prostranství, na kterých vyniknou solitérní dřeviny. Mezi ně určitě patří v parcích málo vídaná dřevina, kalopanax pestrý. Dá se najít poměrně snadno. Roste na palouku mezi zámkem a zahradním domkem. Nejspolehlivějším poznávacím znamením je břečťan popínavý, který ovíjí jeho kmen. Součástí parku je i oranžérie, romantický zahradní domek a nepravidelný bazén. Návštěvníci mohou po prohlídce tohoto přírodně krajinářského parku s bohatými vzrostlými porosty park opustit branou, která otevírá cestu do přilehlého lesa.

Zámecký park v Dobroslavicích

Vlastně je jedno, odkud si park začnete prohlížet. Chybí zde ten základní orientační bod - zámek. Ten byl při osvobozovacích bojích v roce 1945 poničen a následně zdemolován. Jen mohutná kamenná váza uprostřed luk se solitérními stromy, z nichž buk lesní červenolistý je nejnápadnější, připomíná historii tohoto místa. Zámecký park je však pěkný a cenný především díky dosti členitému terénu, který mu dodává neopakovatelnou atmosféru. Uměle vysazené parkové skupiny se střídají s původními lesními porosty a prostornými loukami. Zvláště, když opustíte nejvyšší místo, kde stála zámecká budova a sejdete do údolí k velmi chatrnému, ale historicky cennému, kamennému klenutému mostu. Ocitnete se rázem v původním lesním porostu - v bukovém lese. Zámecký park byl v letech 2002–2003 revitalizován.

Břízy tmavé v Raduni

Není snad mezi námi nikdo, kdo by neznal břízu. Tento strom je všeobecně znám pro svou bílou kůru a právě tento typický znak je výrazně potlačen u břízy tmavé, která roste v okrese Opava nejen na lokalitě u raduňských rybníků, ale například v chráněných přírodních rezervacích v Hněvošickém háji a na úvalenských loukách. Břízy tmavé v Raduni se nacházejí v počtu 21 mezi prvním a druhým rybníkem ze čtyř, počítáme - li je od Opavy. Místo je označeno tabulí Památný strom. Největší břízu tmavou, u které se právě nacházíte, si zapamatujte podle barvy a struktury borky a můžete se vydat hledat další.

Dub letní v Raduni

Stáří dubu se odhaduje na 500 let. Obvod kmene je 639 cm. Když si budete chtít na dub sáhnout a bojíte se přejít potok po hladkých kamenech z droby, pak raději použijte můstek u směrovníku. Zde se však k vykotlanému dubu dostanete po poli. Duby letní jsou v této oblasti původní, mají tu domovské právo, ale těžko ho obhajují před vysazenými duby červenými. Množství jeho semenáčků svědčí o obrovské vitalitě tohoto severoamerického druhu. Údolí potoka Raduňky je oblíbeným místem vycházek. Další památné duby se nacházejí u školy v obci. V dubové aleji jsou chráněny 4 stromy. Největší z nich má obvod 570 cm a má asi 300 let.

Dub za Skalkou ve Štáblovicích

Památný strom "Dub za Skalkou" má velmi zajímavý habitus, který svědčí o jeho stáří. Na něm by se dala demonstrovat třetí, závěrečná fáze života stromu, ačkoliv v jeho případě přišla zbytečně brzy. Byl vyhlášen v roce 1986 a jeho stáří se odhaduje na 250 let. Obvod kmene je 480 cm. Mnohé jiné duby v jeho věku vypadají zdravěji a vitálněji. Tento se nachází v tzv. odbourávací fázi - stárnutí, po kterém bude následovat rozpad a posléze rozklad dřevité hmoty, o což se zaslouží dřevokazné houby.

Dub letní v Deštné

Památný strom v Deštné byl vyhlášen v roce 1972. Je starý asi 270 let a obvod kmene má 480 cm. Poznáte ho z dálky nejen podle mohutné koruny, ale i podle toho, že je chráněn ohrádkou s tabulkou Památný strom. Dub se dostal do tzv. rovnovážné fáze a ta může trvat ještě mnohá desetiletí, pokud se neprojeví negativně to, že je poškozený bleskem. Je proto perspektivní a může dál sloužit svému účelu jako významný krajinný prvek.

Zlatá lípa v Gutramovicích

Památný strom Zlatá lípa je upomínkou na sedmiletou válku v období 1756-1763. Podle pověsti byl pod lípou zakopán zlatý poklad, který zde ukryli prchající pruští vojáci před rakouským vojskem vedeným legendárním generálem Laudonem. Tato lípa roste na Červeném kopci pod sopečnou Červenou horou, která je nejvyšší horou opavského okresu. V okolí lípy je mnoho čedičových balvanů a zbytků bublinové lávy. Za památný strom byla, s obvodem kmene 360 cm, vyhlášena v roce 1998. Stáří se odhaduje na 210 let a snad se jedná o odnož lípy, pod kterou byl zakopán onen zlatý poklad. Zlatá lípa vyhrála celorepublikovou soutěž o nejkrásnější strom v roce 2011. V blízkosti je Cesta česko-německého porozumění, jako příslib vybudování dobrých současných i budoucích vztahů mezi Němci a Čechy.

Guntramovické duby I a II

Guntramovické duby jsou dva. Na seznam památných stromů se dostaly v roce 1972. Stáří prvního se odhaduje na 420 let, druhého na 380 let. Guntramovický dub č. 1 je ve svahu blíž k obci. Guntramovický dub č. 2 má pravidelnou krásnou korunu a je na rovině poblíž prvního. Oba jsou u polní cesty vedoucí do obce. Podle neověřených pramenů se u těchto dubů v roce 1758 zastavilo rakouské vojsko vedené generálem Laudonem, aby se velitelé poradili, jak pokračovat v boji proti oddílům pruské armády. Proto se těmto dubům také říká Laudonovy duby.

U Dubu v Březové

Zde na polní cestě z Březové, ještě před odbočkami na Větřkovice a Jelenici roste památný strom dub letní. Podle odborníků má 220 let. Byl vyhlášený v roce 1986. Jedná se o významnou, nápadnou a krajinotvornou dřevinu. Na kmeni je umístěný obrázek Panny Marie. Od stromu je dobrý výhled na věž kostela sv. Mikuláše v obci Březová, v jehož blízkosti se nachází další památný strom – lípa velkolistá.

Ostrá hůrka - Památník slezského odboje

Vršek nad Hájem, označovaný v mapách jako kóta 317, zvaný od nepaměti „Hůrka“ nebo „Ostrá hůrka“, sloužil v dávných dobách jako strážný vrch. Svůj novodobý význam získal především jako místo konání táborů slezského lidu v době slezského obrození. První tábor lidu se konal 12. září 1869 a sešlo se zde na 15 tisíc Slezanů, kteří se hlásili ke státní jednotě s Moravou, a vyslovili požadavek českého školství. V průběhu následujících sta let se tábory lidu opakovaly ještě několikrát. V září 1929 byl na místě táborů odhalen žulový památník slezského odboje. Ten byl však v prosinci 1938 zničen fašisty. Nový památník byl odhalen ke 100. výročí konání prvního tábora lidu v září 1969. Zatím poslední tábor lidu se uskutečnil v roce 1990 z popudu obnovené Matice Slezské, aby demonstroval zájem Slezanů na spolubudování demokratického státu.

Naučná stezka Hájeckými chodníčky

Naučná stezka Hájeckými chodníčky je 9 km dlouhá středně obtížná trasa se šesti zastaveními na významných místech v obci a jejím blízkém okolí. Začíná i končí u železniční stanice Háj ve Slezsku a v roce 1998 ji vybudoval hájecký skautský oddíl. Stezka prochází kolem pomníku spisovatele Vladislava Vančury a míří k vojenské pevnosti Padařov, která je součástí rozsáhlejšího opevnění vybudovaného před 2. světovou válkou na obranu republiky. Vede také přes památné místo Slezanů Ostrou hůrku, kde probíhaly historicky významné tábory lidu. Údolím Čertova mlýna přes vrch Těškovice pak schází do místní části Háje Chabičova a vede zpět k nádraží.

Památník Slezského skautingu

Na vrcholu Těškovice s nadmořskou výškou 363 m. n. m. stojí památník Slezského skautingu. Skauting byl v Háji ve Slezsku založen v roce 1930 a jeho průkopníkem se stal František Broďák – Nik. Mohyla z kamenů vznikla jako reakce na zákaz skautského hnutí a rozpuštění oddílů v roce 1970. Památník, který začali zdejší dříve narození skauti budovat v roce 1971, má v sobě uloženu zakládací listinu hájeckého skautingu. Přestože doba nepřála tomuto hnutí, tak v době totality nebyl památník nikdy poškozen. Od roku 1989 se u něj opět mohou scházet mladí skauti, aby si připomněli slavné i méně slavné chvíle skautského hnutí, a aby zde slavnostně složili skautský slib. V roce 1998 byla do památníku vložena deska věnovaná zakladateli hájeckého skautingu – Františku Broďákovi. Dnes nese památník epitafní desky zesnulých skautů, kteří se zasloužili o šíření a rozvoj skautingu na Opavsku.

Guntramovický rodák Eduard Seidler

K významným guntramovickým rodům vždy patřil rod Seidlerů. Poprvé v roce 1585 se totiž Václav Seidler ujal zdejší rychty a rychtářství se poté dědilo z otce na syna až do první poloviny 19. století. Eduard Seidler se narodil v roce 1859 a po studiích se dobrovolně přihlásil ke službě u námořního dělostřelectva. V květnu 1888 nastoupil v Pule, což byl tehdy významný přístav a základna c. a k. námořnictva. Přednášel také teorii dělostřelectví na námořní akademii v Rijece a působil na ministerstvu války v sekci námořního dělostřelectva ve Vídni. Po celou dobu 1. světové války až do rozpadu monarchie pracoval na námořním velitelství v Pule. Generálem námořního dělostřelectva byl od roku 1917. Hned po vzniku Československé republiky nabídnul své služby novému státu a byl přijat mezi vysloužilce Československé armády. Vnitrozemský stát uprostřed Evropy tedy měl jednoho generála námořního dělostřelectva. Eduard Seidler zemřel v roce 1936 a je pochován na guntramovickém hřbitově.

Kalvárie - Křížová cesta v Hradci nad Moravicí

Za iniciátorku a zakladatelku hradecké Kalvárie je považována Anna Marie Thomagnini, matka majitele hradeckého panství. Podle jejích pokynů došlo po roce 1750 k výstavbě 14 mohutných sloupů, které nesly obrazy s výjevy Kristova umučení. Záměrem hradeckých občanů bylo na počátku 2. poloviny 19. století vystavět na vrcholku hradecké Kalvárie kostel nebo kapli Povýšení sv. Kříže, ale kvůli nedostatku financí bylo od této myšlenku upuštěno a shromážděné prostředky byly využity v roce 1856 k vybudování současných zděných kapliček s malovanými výjevy o umučení Páně. Výjevy malované na plechu byly v roce 1889 nahrazeny unikátními keramickými reliéfy. Na počátku 21. století byly tyto reliéfy odborně restaurovány a nahrazeny kopiemi z umělého kamene. Veřejné poutě se na Kalvárii pořádají každý rok vždy v měsíci září v období kolem svátku Povýšení sv. Kříže.

Weisshuhnův papírenský náhon

Papírenský náhon v příkrých svazích údolí meandrující řeky Moravice je živým dokladem geniality svého tvůrce Carla Weisshuhna. Tento úspěšný podnikatel a vizionář pruského původu náhon sám se svými syny vyměřil a následně za pomoci italských dělníků firmy Migliarini z blízké Opavy tuto unikátní stavbu během roku 1891 zrealizoval. Náhon v období svého vzniku umožňoval dopravovat dřevo po řece Moravici až do továrny ze vzdálenosti 60 km, což oproti jiným provozům přineslo velké úspory. Náhon je dlouhý 3600 m a na jeho toku jsou 4 ručně ražené tunely a 2 akvadukty. Vstupní tunel je 45 m dlouhý. Náhon je dodnes funkční, udržovaný a i když jím již není od roku 1966 plaveno dříví, stále dodává do papírny tolik potřebnou vodu, a zároveň vyrábí nemalé množství elektrické energie.

Svatá studna na Hanuši

K místu se váže více pověstí vztahujících se k období třicetileté války (1618-1648). Jedna z nich vypráví, že zde hradecký farář František Světlík zakopal v nejistých válečných dobách zlaté církevní relikvie z hradeckého kostela, aby je tak uchránil před ukradením cizáckými vojsky Švédů a Dánů. Když nebezpečí pominulo a hlomoz válečných zbraní v Evropě nahradil mír, byly kostelní relikvie vykopány a navráceny bez úhony do kostela sv. Petra a Pavla. Na místě uschování však v té době vytryskl ze skály do té doby neznámý a silný pramen a místo je od těch dob nazýváno „Svatou studnou“. Zásluhou místního odboru Matice slezské byla studánka s přilehlým okolím opravena v roce 2011.

Stříbrný důl Slepetné za Kajlovcem

V období 11. a 12. století zde byl provozován nejrozvinutější slezský stříbrný důl. Hloubka jeho šachtic dosahovala 30 až 50 m. Dnes opuštěné důlní dílo sestává z pěti vertikálních ranně středověkých důlních jam, na povrchu dnes patrných širokým nálevkovitým ústím a z unikátní ručně ražené pozdně středověké štoly o délce 30m, která měla tyto staré důlní jámy v 16. století odvodnit. Odvodňovací štola je dílem nejvyššího horního hejtmana Českého království Kryštofa z Gerndorfu a byla vybudována v roce 1529, kdy se uvažovalo o znovuobnovení těžby stříbra. Z důvodu průsaků podzemních vod však nebyla odvodňovací štola nikdy dokončena. V roce 1772 zde provedl průzkumné práce český báňský odborník Antonín Lemberger se svými dělníky. Přestože zkoumaná ruda dosud obsahovala stříbro, těžba již nikdy obnovena nebyla. V roce 2008 bylo staré důlní dílo Slepetné bezpečnostně zajištěno.

Město Hradec nad Moravicí

Hradec nad Moravicí je město s velmi bohatou historií, která se počíná již v roce 965, kdy se na jeho území měly potkat svatební průvody české kněžny Doubravky a prvního známého polského knížete Měška z rodu Piastovců. Nejpozději k roku 1060 zde již stála pohraniční pevnost přemyslovského státu, která odolala vojenskému dobývání Boleslava II. Smělého. Až do roku 1433 byl hrad Hradec sídlem opavských Přemyslovců i zemských úřadů. Po tomto roce byly tyto úřady přeneseny do blízkého města Opavy. V roce 1481 se již hradní obhradí stává městem. Tehdy Viktorin kníže z Poděbrad udělil městu „Hradci nad řeků Moraviců“ městská práva, obdaroval město městským znakem a udělil městu právo výročního trhu za věrné služby prokázané občany města ve válkách proti uherskému králi Matyáši Korvínovi. O téměř 100 let později se hradecké panství s městečkem ocitlo v majetku soukromém a po vystřídání několika domácích i zahraničních šlechtických držitelů se vlastníkem hradeckého panství stali v roce 1778 knížata Lichnovští. Ti se zde na Hradci vystřídali v sedmi generacích a samotný zámek drželi až do roku 1945. Po zrušení poddanství v roce 1848 se z malého zemědělského městečka postupem času stalo místo, ve kterém je zřízena papírna, elektrárna a v roce 1862 továrna na železné zboží. Z této původní fabriky na hřebíky se později vyvinuly Branecké železárny, dnes celosvětově známá firma Brano. Hradec je dnes malým, ale moderním a kulturním městem s 2500 obyvateli, který díky svému malebnému okolí a soustředění kulturních památek na svém území, je jedním z nejvyhledávanějších turistických center Moravskoslezského kraje.

Řeka Opava

Řeka Opava je hlavní tepnou krajiny v severní části Slezska. Tok začíná třemi prameny v nejvyšších oblastech Hrubého Jeseníku a celkem měří 129 km. Řeky Opava a Moravice odvodňují převážnou část Opavska a Hlučínska. Jejich společný soutok se nachází na východním okraji města Opavy. Společně patří do povodí Odry, která ústí do Baltského moře. Mezi Opavou a Hlučínem tvoří řeka rozsáhlé meandry a záplavová území. Bohužel, většina hodnotných procesů v říční krajině, například eroze, štěrkové lavice, poříční tůně nebo vymílání břehů, je omezována. Řeka je tak do značné míry regulována a je velmi narušen vodní režim krajiny.

Nové Sedlice – nádrž Sedlinka Přerovec

Na katastru obce Suché Lazce se v minulosti nacházelo několik rybníků a vodních ploch. Ty postupně zanikaly, ale naopak vznikaly a vznikají i nové. Největší z nich je vodní nádrž Sedlinka, která je napájena stejnojmenným potokem. Byla vybudována v letech 1981 - 1983. Má celkem 8,5 ha a dnes slouží převážně k rekreaci a rybolovu. Z ochranářského hlediska je nejhodnotnější spontánně rostoucí lužní porost v její jižní části. Tůně a porost je vhodným místem pro rozmnožování obojživelníků, především žab. Ty zde na jaře masivně migrují z okolní krajiny, aby se ve vodě rozmnožily. Bohužel jich velká spousta umírá pod koly aut. Proto se zde v březnu a dubnu budují zábrany pro jejich bezpečný přenos přes silnice.

Raduňský mokřad a rybníky

Soustava pěti raduňských rybníků před obcí je napájena z potoku Raduňka. Dnes se jedná o typické produkční rybníky se všemi negativními vlivy na život v nich. Ochranářsky nejcennějšími částmi této lokality zůstaly rákosiny na březích rybníků a olšiny v podmáčených částech. Velmi cenné a významné jsou uměle vytvořené mokřady mezi rybníky a silnicí. Umělé tůně jsou útočištěm pro mnoho obojživelníků, hmyz a jiné vodní bezobratlé. V podvečer se zde můžete zaposlouchat do koncertu žab, slavíků a rákosníků. Ve vodě zase můžete pozorovat vzácné živočichy jako kuňku obecnou, rosničku zelenou nebo čolka velkého. Občas zahlédnete lovit užovku obojkovou.

Potok Raduňka - údolí Raduňky

Potok Raduňka je drobný tok pramenící na jižním úbočí Podvihovského vrchu. Dále protéká zalesněným údolím na sever k obci Raduň. V zámeckém parku napájí rybník Kameník a Vrchní rybník, poté opouští obec a napájí dále soustavu pěti rybníků. Po 10,7 km celkové délky se vlévá do náhonu Strouha a dále do řeky Moravice. V romantické lesnaté oblasti raduňského údolí se nachází jeho nejhodnotnější lokalita. Koryto potoka a břehový porost je nenarušený a je proto typickou ukázkou přírodního stavu potoka v oblasti Nízkého Jeseníku. Život v něm je bohatý. Můžeme zde pozorovat množství jepic, pošvatek, blešivců a jiných bezobratlých.

Mariánské louky

Mariánské louky se rozprostírají na levém břehu řeky Moravice. Z druhé strany je ohraničuje půl kilometru dlouhý vodní náhon, který se po pěti stech metrech rozděluje na dvě ramena. Jedno napájí stále funkční pilu. Druhý vede k malé vodní elektrárně. Tu nechal vystavět již kníže Lichnovský v roce 1921 a je stále funkční. Louky jsou převážně psárkové a částečně podmáčené. V létě zde můžeme pozorovat spoustu dnes již vzácných lučních květin. Návštěvníky zde na pěti zastaveních seznamuje naučná stezka s podrobnou historií, geologií, faunou, flórou a technickými památkami. Stezka začíná u hotelu Belaria a má necelé dva kilometry.

Tůně s ďáblíkem bahenním u Větřkovic

Na sever od obce Větřkovice se nachází les zvaný Dubina. Je tam několik pramenů Husího potoka, který teče na jih od lesa směrem do obce. Na hranici lesa a louky potok vytváří mokřad a podmáčenou louku s množstvím olší lepkavých. V jedné z tůní hojně roste vzácná jednoděložná rostlina - ďáblík bahenní. Ten zde byl v minulosti ochránci přírody uměle přemístěn z jiné lokality, které hrozil zánik. Rostlina kvete nejčastěji od května do července. Vyznačuje se nápadným bílým květem na klasech. Je to vzácné místo výskytu této chráněné rostliny.

Potok Jordán - Kyselka

Potok Jordán pramení nenápadným vývěrem na okraji Selského lesa mezi obcemi Nové Lublice a Moravice. Vlévá se do potoku Deštná těsně před rybníkem v Mladecku. Jedná se o velmi nenápadný a drobný tok, který protéká loukami a v některých místech má vyvinutý břehový porost. V místech tohoto bodu se nachází pramen uhličité kyselky. Jde o uměle vytvořený vrt, opatřený ruční pumpou. Spodní voda, obohacená v důsledku kontaktu s horninami o minerální látky, je zde z hlubin čerpána na povrch. Zdejší kyselka je dokonce bohatší na rozpuštěné minerální látky než proslulé prameny v Jánských Koupelích. Pro doušek přírodní kyselky se k prameni odpradávna sjíždějí lidé z okolních i vzdálenějších obcí.

Přírodní rezervace Nové Těchanovice

Přírodní rezervace Nové Těchanovice byla vyhlášena v roce 1969 na ploše téměř 6 ha. Předmětem ochrany je zde původní smíšený lesní porost s ojedinělou směsí teplomilných a horských rostlin. Lokalita se nachází na příkrém levém svahu řeky Moravice. Jedná se o jedinečný zbytek přirozených porostů buku lesního, dubu letního, habru obecného a jedle bělokoré na skalnatých svazích, které se zde v minulosti hojně vyskytovaly. K hlavním dřevinám zde patří dále lípa malolistá, javor klen i javor mléč, dále smrk ztepilý, borovice lesní a jeřáb ptačí. Při kůrovcové kalamitě v roce 1995 byla převážná část napadeného smrkového porostu vytěžena. V okolí je řada důlních děl, která sloužila k těžbě kulmské horniny - pokrývačských břidlic.

Přírodní rezervace Valach

Přírodní rezervace Valach byla vyhlášena v roce 1969. Jedná se o plochu 16 ha. Oblast leží na pravém břehu řeky Moravice na tzv. Vítkovské vrchovině. Předmětem ochrany je smíšený buko-habrový porost charakteristický pro úvaly potoků a řek. Terén je zde pokryt svahovými hlínami a sutěmi. Podloží tvoří kulmské flyšové horniny, které místy vycházejí na povrch. V těchto výchozech převládají droby a slepence. Převážnou plochu rezervace pokrývá tzv. vysokokmenná bučina bez keřového patra. Vedle buku lesního zde roste habr obecný, lípa malolistá, javor klen a jedle bělokorá. Geobotanicky patří oblast do svahové květnaté bukové habřiny. Podle historických záznamů až do začátku 18. století nebyla tato lokalita ovlivňována lesním hospodařením. Přestárlé porosty byly těženy až po zavedení plavení dříví na Moravici koncem 19. století. Proto je území velmi cenné.

Přírodní rezervace Hořina

Ochranářsky je cenná údolní niva potoka Hořiny s přirozeným lužním porostem a stanovištěm šafránu Heufellova. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci v okrese Opava, která byla založena v roce 1948 na ploše 22,5 ha. Říčka Hořina se zde zahlubuje a vytváří meandry, ve kterých ukládá říční sedimenty. Porost tvoří přirozené jasanovo-vrbové olšiny. Přestože šafrán roste roztroušeně i v podrostu jasanových olšin, jeho nejbohatší populace je na severním svahu pravého břehu potoka na podmáčených loukách. Pro zachování této lokality napomáhají optimální hydrologické poměry a pravidelné kosení. Na jaře jsou loučky stále zásobovány vodou, pronikající z vyšších poloh z polí. V létě je naopak přítok minimální, což zase přispívá k dobrému vyzrání hlíz. K největšímu rozkvětu koberců šafránu dochází v druhé polovině března.

Přírodní rezervace U Leskoveckého chodníku

Rezervace se rozkládá na ploše 29 ha a byla vyhlášena v roce 1969. Předmětem ochrany je přirozený, lesnicky i biologicky hodnotný jedlo-bukový porost. Severní a východní hranici rezervace, vzdálené od obce Skřipov asi 1,5 km, tvoří potok Bílovka a jeho levý přítok. Ve skalním podloží převažují droby. Z historie lesního hospodaření víme, že na ploše rezervace vznikal les přirozenou obnovou a vysazováním dřevin místní provenience. Chráněné území, kde roste jedle bělokorá, modřín opadavý, smrk ztepilý, habr obecný, lípa malolistá s převládajícím bukem lesním, patří k lesním rezervacím podhůří Jeseníků. Lesní porosty jsou staré 90-110 let. Současné lesní hospodaření se zaměřuje na pomalou obnovu původního buku a jedle.

Přírodní památka Heraltický potok

Mokřady mají v krajině své nezastupitelné místo. Meliorací, narovnáváním vodních toků a ničením pobřežních porostů jsme se připravili o vzácné biotopy mnoha zajímavých, mnohdy již silně ohrožených, rostlinných a živočišných druhů. Motivem ochrany území s meandrujícím Heraltickým potokem je právě záchrana podmáčených a zaplavovaných luk a na ně navazujících mokřadů. Území na ploše 14 ha bylo vyhlášeno jako přírodní památka v roce 1991. Podmínky v rezervaci jsou velmi vhodné pro rozmnožování obojživelníků v malých tůňkách. Žijí zde čolek velký i obecný a rosnička zelená. Obyvateli vlhkých luk s hustým porostem jsou ještěrky živorodé. V tůňkách loví pulce užovka obojková. Klidných prostor v rákosinách využívá pro hnízdění několik párů motáků pochopů, kteří jsou uvedeni v Červených seznamech ohrožených druhů.

Přírodní památka Hůrky

Zde pod vrcholem zvaným Hůrky (466,6 m n. m.) se rozprostírá fytocenologicky zajímavý smíšený porost s převahou jehličnanů. Rezervace byla vyhlášena v roce 1995 na ploše 16 ha s cílem ochránit jedinečný porost původní borovice heraltické. Přestože se jedná o typ borovice lesní, vykazuje znaky ekotypu. Vyznačuje se vysokým rovným kmenem, ze kterého bylo možno nařezat dlouhé desky, vhodné pro stavbu lodí. Z toho důvodu byla velmi ceněna a vyvážena do loděnic v Terstu a Hamburku. V porostu je i původní modřín opadavý (subsp. polonica), dub letní, vtroušeně habr obecný, smrk ztepilý. Pod řídkým keřovým porostem, který tvoří převážně zmlazující lípa malolistá, roste třtina rákosovitá a křovištní, kostřava lesní a pšeníčko rozkladité.

EVL Jakartovice

Tato lokalita byla zařazena do systému ochrany přírody Natura 2000 jako Evropsky významná lokalita. Jedná se o komplex podmáčených psárkových luk mezi obcemi Jakartovice a Mladecko v nivě říčky Hvozdnice, která meandruje v údolí, kde je luh tvořen jasanem a olší. Na tomto podmáčeném biotopu se vyskytuje vzácný motýlek modrásek bahenní, jehož housenky se živí listy byliny krvavce totenu a jejich další vývoj je vázaný na mravence žahavého, v jehož hnízdech housenka přezimuje.

Bývalý koncentrační tábor ve Skrochovicích

Objekt starého cukrovaru ve Skrochovicích byl v září roku 1939 přestavěn na malý koncentrační tábor pro politické vězně polské národnosti, zejména z oblasti Těšínska a Katovicka. Jednalo se o první nacistický koncentrační tábor na území Slezska i celé ČR. Jeho velitelem se stal Heinrich Jöckl, známý brutálním zacházením, později velitel tábora v Terezíně. Tábor byl zrušen v lednu 1940 a prošlo jím kolem 700 politických vězňů. Připomínkou tragické události je malý pomníček polským vězňům. Dnes slouží objekt komerčním účelům.

Nástup na Břidlicovou stezku ve Svatoňovicích

Břidlicová stezka je rozšířenou přírodní expozicí veřejně přístupného Muzea břidlice
v Budišově nad Budišovkou. Nástup na Naučnou stezku je vyznačený od železniční stanice. Celková délka trasy je 33 km, ale můžete si ji zkrátit i po několika značených spojkách. Přímo v terénu se na informačních tabulích seznámíte s historií těžby štípatelné jílové břidlice a se specifickými přírodními podmínkami a místopisem obcí, kterými trasa prochází. Objevíte několik zaniklých důlních děl, břidlicové haldy a jezírka v zatopených těžních jamách. Trasa je vyznačena malovanými značkami a turistickými směrovkami.

Stěbořický mohylník

Východně od obce je viditelná terénní vlna sevřená mezi potokem Velká a místním rybníkem. Jedná se o archeologickou lokalitu, slovanský kostrový mohylník z 9. století, ojedinělý v opavském Slezsku. Mohylník je uměle navršený násep z kamení nebo hlíny obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě. Pozůstatky mohou mít formu kostry nebo popelu, s umístěním v chráněné skříňce nebo mohou být uloženy volně. Významní jedinci mohli mít vystavěnou pohřební komoru.

Zámecký park v Hradci nad Moravicí

Základy zámeckého parku v Hradci nad Moravicí byly položeny ve 2. pol. 18. století, kdy hradecké panství se zámkem a vyhlášenými loveckými revíry zakoupil od barona z Neffzerna Jan Karel Bohumil Lichnovský. Ten zde záhy inicioval vznik rozsáhlé lovecké obory, která se stala základem pro pozdější vytváření přírodně-krajinářského parku anglického typu. První etapa budování parku byla zahájena na počátku 19. století, kdy byly z bezprostřední blízkosti Bílého zámku odstraněny zbytky středověkých a barokních fortifikačních prvků, a za jižním křídlem zámku byla zřízena zámecká oranžerie. Druhá fáze proběhla ve 40. letech 19. století a byla významně ovlivněna přímými vazbami Felixe Lichnovského k osobnosti parkové architektury evropského formátu knížeti Hermannu Pücklerovi von Muskau. Zámecký park v Hradci nad Moravicí prochází v posledních letech významnými revitalizačními zásahy, které mají za úkol obnovit původní dobové kompozice a drobné zaniklé stavby unikátního krajinářského parku.

Branecké železárny

V roce 1862, v místech, kde stávaly mlýny, byly vybudovány Branecké železárny, které v té době vyráběly drobné železářské zboží, především hřebíky a cvočky. Jako jméno zakladatele se uvádí Carl Václav Dorasil se svými společníky. V letech 1939-1945 byl výrobní program přizpůsoben potřebám německé armády. Železárny jsou známější pod názvem BRANO, jako výrobce automatických „zavíračů“ dveří. Dnes se BRANO a.s. z převážné části orientuje na automobilový průmysl, kde kromě zámků dveří dodává např. pedálová ústrojí, páky ruční brzdy, tlumiče, houkačky a další komponenty.

Branecký kopec

Vyhlídka na Braneckém kopci nabízí výhled na sever do Opavské nížiny a Polska. Na západním horizontu bývá vidět Praděd a hřebeny Jeseníků. V minulosti bylo v těchto místech sídliště lidu popelnicových polí a v 18. století zde stála šance, opevnění ze slezských válek. Ve svahu býval kamenolom, který přinášel obci nemalé zisky. V roce 1895 se těžbou vysílená stěna utrhla a obrovské množství kamene i s částí pole se sesunulo. V sesuvu pak byly objeveny nálezy bronzových nástrojů z doby sídla lidu popelnicových polí.

Tabáková továrna

Státní tabáková továrna byla v Budišově nad Budišovkou založena v roce 1873. Vídeňská vláda tak vyhověla žádosti budišovských činitelů o podporu hospodářského života ve městě. Tovární budovy byly postaveny v letech 1876-77 a 1904-1905. Továrna se specializovala na ruční výrobu doutníků a ročně jich vyrobila kolem 23 milionů kusů. Po okupaci Sudet převzal továrnu německý soukromý podnikatel. V roce 1944 byla výroba doutníků zastavena a Wehrmacht zde umístil konstrukci tajných zbraní. Těsně před osvobozením bylo veškeré strojní zařízení odsunuto do Německa. V současné době zde sídlí firma Linaset a.s.

Potok Lobník a stejnojmenná vodní nádrž

Potok Lobník pramení nedaleko hlavního evropského rozvodí u Rejchartic v nadmořské výšce 670m a má celkovou délku 16,6 km. Plocha povodí je zhruba 50 km2. Potok protéká smíšenými lesy a přirozeně meandruje v travnaté potoční nivě. Vlévá se do stejnojmenné vyrovnávací nádrže, která je součástí vodního díla Kružberk. Zemní sypaná hráz vysoká 19,6 m slouží k zachycení splavenin.

Staré Oldřůvky, Woodboys

Woodboys je staré důlní dílo. Podle jeho stavu a rozsahu těžební činnosti se odhaduje, že těžba byla zahájena v 19. století. K ukončení dobývání zřejmě došlo okolo roku 1945. Jámový lom nad dolem Woodboys získal od trampů přiléhavý název „Ďáblova tlama“. Sestup na dno a pohyb v komoře je nebezpečný, protože strop je nestabilní. Svědčí o tom zřícené desky zvětralé břidlice ze stropu při okraji komory. U lomové jámy stojí srub. Základem pro jeho vybudování se staly zbytky břidlicových zdí zřejmě původní štípárny. Důlní dílo je nepřístupné. Ústí štoly nad haldou je zabezpečeno mříží.

Staré Oldřůvky, Důl Staré Oldřůvky

Původní německý název tohoto místa „Waldfrieden“ se překládá jako Lesní Zátiší. Důl „Staré Oldřůvky“ je jeden z mála dolů, ve kterém byla v roce 1971 obnovena těžba kvalitní břidlice. Z rubaniny, která se získávala odstřelem v 1 km dlouhém tunelu, se na štípání využívalo jen 10–20%, zbytek byl odpad. V dole pracovalo okolo 20 lidí. Tato břidlice byla použita například na opravu střechy Národního divadla v Praze. Těžba byla ukončena v roce 2003. Nad dolem jsou průzkumná díla, povrchový břidlicový lom a slepencové romantické skalky. V opuštěném dole pravidelně zimuje velká kolonie netopýrů velkých a brvitých. Jejich populace je ochránci přírody průběžně monitorována. Doly a štoly jsou pro zimování těchto zvířat ideální. Je v nich klid, šero a konstantní teplota i v zimě.

Staré Oldřůvky, Starooldřůvecký mlýn

Zbořeniště bývalého mlýna a stará důlní díla stojí již na území vojenského prostoru. Nad zajímavým pravoúhlým meandrem řeky Odry, v místě bývalé dřevěné lávky, se nachází štoly rudného dolu Willibald, kde se těžily stříbrno-olověné rudy, především galenit. Ve svahu nad břidlicovou haldou leží štola V Zátočině, dlouhá asi 180 m a 8 m široká. Vstupní portál je zvětralý a životu nebezpečný. Z břidlicového odvalu je nádherný výhled do okolí i na řeku Odru, která pramení pod nedalekým Růžovým vrchem. GPS: 49°45'3.533"N, 17°37'58.084"E

Staré Oldřůvky, Na skalce

Na Skalce se nachází v minulosti hlubinně těžené ložisko štípatelných jílových břidlic. Jednalo se o dvě svislé těžní jámy hluboké okolo 100 m. Mezi jámami, které jsou od sebe asi 300 m, stávala patrně štípárna břidlice. Celý hlubinný komplex je dnes již zatopen a jedna z jam slouží jako zdroj pitné vody. Na lokalitě se dochovaly zbytky těžebních budov a opěrné zídky, které chránily dopravní cestu před zavalením hlušinou.

Čermná ve Slezsku, Čermenský mlýn, Rodriguesův hrob a Modrá štola

V této lokalitě, na území zaniklé obce Nové Oldřůvky, se nachází několik důlních děl po těžbě pokryvačské břidlice, z toho dvě hlubinná a několik povrchových. Důlní činnost připomíná zachovalá stylová správní budova těžební společnosti. Nad silnicí se tyčí rozsáhlá břidlicová halda. Rodriguesův hrob je název pro povrchový lom nevelkých rozměrů s asi 10 m hlubokou šachtou. Celé podzemí šachty je zatopeno. Modrá štola neboli Mlýnská svůj název získala podle výskytu modře zbarvených minerálů. Vstup do štoly není povolen a její ústí je zabezpečeno mříží. Důl je významným regionálním hnízdištěm ohroženého netopýra černého. Ti se zde začínají objevovat na konci října a důl opouští v polovině dubna. Bylo pozorováno, že početnost netopýrů kolísá se zvýšením návštěvnosti dolu, především trampy a zvědavci. Prosíme, abyste do dolu nevstupovali a nerušili tak zimující kolonie.

Čermná ve Slezsku, Nad Čermenským mlýnem

Nad Čermenským mlýnem je několik lomů, jejichž velikost dokládá mohutná halda. Pata haldy je zajištěna podél silnice kamennou zdí z odpadové břidlice. Vstup do podzemí umožňuje prostorná komora. Ze stropu se uvolňují zvětralé bloky břidlice, proto je pohyb v tomto prostoru nebezpečný. Pamětní deska u vstupu připomíná tragickou smrt potápěče při průzkumu štoly. Jižně pod haldou se nachází již zasypaná šachta, ve skalní stěně lze pozorovat záseky pro trámoví těžního zařízení. Na haldě stojí chatoviště „Na Šífráku“ se zachovanou štolou a těžní šachta nejrozsáhlejšího, dnes již zatopeného čermenského hlubinného dolu. Před odbočkou k chatovišti je zřícenina důlního domku.

Čermná ve Slezsku, Žlutý květ a okolní štoly

V této lokalitě se nachází několik štol, které hvězdicovitě směřují do okolních svahů. Průzkumná štola Žlutý květ je 35 m dlouhá. Dřevěná štola je nazvaná podle nalezených původních dřevěných kolejí. Lelkův lom tvoří zářez do úbočí a poslední je rozfáraná štola Žluté písky. Většina podzemí je dnes zatopena. V místě bezejmenné zatopené štoly vzniklo lomové jezírko. Na břidlicové haldě naleznete zbytky důlních staveb.

Čermná ve Slezsku, Černý důl

V lokalitě Černý důl se nachází několik starších povrchových dobývek a jam, které jsou zatopeny vodou. Hlavním důlním dílem je třípatrový hlubinný komplex. Vchod do dolu vede úklonnou jámou, kde lze pozorovat drobné výkvěty síranu, zejména sádrovce. Vstup přechází v kolmou šachtu. Místo naleznete podle haldy odpadových břidlic, portálu a stružky vody vytékající z podzemí. Těžba břidlice zde byla ukončena v průběhu 1. světové války. Bezprostředně po ukončení těžby se stal důl útočištěm netopýrů. V současnosti je to významné zimoviště celkem osmi druhů, mezi kterými je nejpočetněji zastoupen netopýr černý. Ten zde pravidelně tvoří kolonii až tisíců jedinců. Proto je Černý důl od roku 1988 vyhlášen jako chráněný přírodní výtvor a jedno z nejvýznamnějších zimovišť těchto živočichů.

Osada Pilný Mlýn

V místě dnešní osady Pilný Mlýn postavil v letech 1588-1601 rytíř Karel Bítovský z Bítova, tehdejší majitel Litultovic a Lhotky, vodní mlýn s rybníkem a náhonem. Prvním majitelem mlýna se stal Wenceslaus Pilny Mlynarz – odtud zřejmě pochází název osady Pilný Mlýn. Za třicetileté války byl mlýn vypálen a za pomoci vrchnosti znovu obnoven. Mlýn byl v provozu do roku 1874, poté jej nový majitel baron Rollsberg zrušil a na jeho náhonu zřídil pilu. V roce 1892 projel Pilným Mlýnem první vlak. Dnes je v osadě 6 rodinných domů.

Osada Luhy

Železniční zastávka na trati Opava - Jakartovice, která původně vedla přes Svobodné Heřmanice až do Horního Benešova, nese název Mladecko. Podle katastrální mapy však patří k osadě Luhy náležející pod správu městyse Litultovice. Osada Luhy leží na toku říčky Hvozdnice a potoku Deštná. Dříve byl v osadě parní mlýn postavený v roce 1872. V roce 1959 vyhořel. Ve dvou lomech, které se později spojily, se těžil kámen. Kamenolom je v provozu dodnes. V současné době je v osadě Luhy 18 rodinných domů.

Osada Choltice

Choltice byly založeny v roce 1846 Antonínem Sedlnickým z Choltic, který v té době vlastnil jezdkovické panství. Na kopci zvaném Březí vznikla osada za účelem chovu jalovic a práce kolem nich. V roce 1878 převezl mlynář Konrád Romfeld ze Sádku do Choltic větrný mlýn německého typu. Mlýn byl plně funkční až do roku 1954. V současné době budovu mlýna a malou mlynářskou expozici udržuje pravnuk Radomír Romfeld. Od roku 1949 patří Choltice k Litultovicím. Dnes je v osadě 21 rodinných domů.

Zbytky vodní tvrze - Polákovo kolo

V těchto místech stávalo už od počátku 13.století starobylé slovanské hradiště postavené zřejmě poddanými zakladatele Životic rytíře Ziboty. Takové tvrze stavěli Slované na nepřístupných močálovitých místech a stejně tomu bylo i v tomto případě. V r. 1241 byla tvrz Tatary krutě poničena a i přes pokusy o obnovu postupně zanikla. Tvrz měla čtvercový půdorys, byla obklopena širokým vodním příkopem a mohutným valem, jejichž zbytky jsou v terénu patrné dodnes. Kolem roku 1850 bydlel v domku vedle tvrze pan učitel Jan Polák, jehož jméno se vyskytuje v zápisech Gruntovních a jiných knih – odtud je odvozeno dnešní označení "Polákovo kolo". Areál vodní tvrze leží na soukromém pozemku a je nepřístupný.

Muzeum venkovského života na faře v Radkově

Zděná cihlová budova bývalé fary byla postavena v roce 1800 a dalo by se říci, že za 200 let se téměř nezměnila. V prostorách tohoto památkově chráněného objektu vzniklo v roce 2011, díky aktivitě nadšených obyvatel obce, Muzeum venkovského života. Z darů místních občanů byla vytvořena expozice, která připomíná, jak žili a pracovali obyčejní lidé na venkově. Představuje předměty denní potřeby a také nezvyklé nářadí a nástroje, například pákovou či klikovou pračku nebo unikátní razidlo Razumovských. Jeden pokoj je věnován osobnosti hraběte Camilla Razumovského, nahlédnete do pokoje faráře či do původní kuchyně a na chodbě objevíte černou kuchyni s kotlem a vařechou na míchání povidel. Návštěvu v Muzeu venkovského života si můžete domluvit na Obecním úřadě.

Mokřinky – pozůstatky po těžbě břidlice

V Mokřinkách se nacházelo ložisko velmi kvalitní břidlice, kterou zde začal těžit Josef Nittmann v polovině 19. století. Těžba pokračovala i poté, co od Felixe, hraběte Arco, doly koupil velkopodnikatel a stavitel Carl Weisshuhn. V Mokřinkách byly dvě šachty – Carl, který dosáhl hloubky až 82 m, a Friderike o hloubce kolem 60 m. V roce 1908 bylo ložisko na dole Carl již vytěženo a šachtu Friderike koupil hrabě Camillo Razumovský. Za pozemkové reformy ve dvacátých letech byl Razumovským důl zabrán. Koupil jej tehdy jediný český odborník na těžbu pokrývačských břidlic Jan Řihák. S úspěchem zde těžil až do začátku druhé světové války, kdy o důl přišel. Těžba v šachtě Friderike byla v průběhu války zastavena. Vstupy do obou šachet jsou dnes zakryty silnou betonovou deskou.

Životské Hory a kaple Panny Marie Hostýnské

Osada Hory byla poprvé zmíněna v roce 1325 a podle nejstarších zpráv stával na tomto místě hrádek nebo tvrz. Hory byly dříve administrativně spojeny s Dolními Životicemi. Značná vzdálenost mezi obcemi vyvolala mezi lidmi potřebu vybudovat vlastní kapli, školu a hřbitov. Na místě zvonice z roku 1811 byla v roce 1883 postavena kaple a v roce 1924 byl zřízen hřbitov. Větší kaple byla dostavěna v roce 1938, její dokončení však přerušila válka. Díky peněžním darům byla kaple v roce 1945 dokončena. Oltář a sochu Matky Boží Hostýnské údajně věnoval páter Alois Vraník z Moravice, jako poděkování za šťastný návrat z koncentračního tábora.

Cvičné horolezecké skály s vyhlídkou

Lezecká stěna Hradisko je rozdělena do tří částí. Skalní masiv na levé straně je označován jako Žabí kůň, uprostřed je Hlavní masiv s jeskyní a vpravo skalní stěna Rozlámaná. Výstupové cesty jsou fixně jištěny skobami, kruhy a nýty. Obtížnost výstupových cest je II - VI. Skalní jeskyni nechal vyhloubit továrník Carl Weisshuhn, jehož rodinný statek Na Stoupách leží dnes na dně Kružberské přehrady, a měla sloužit jako rodinná hrobka. Na vrcholu cvičné lezecké skály Žabí kůň je umístěn trigonometrický bod s vybudovanou vyhlídkovou plošinou. K místu, odkud je rozhled na přehradu, řeku Moravici či chatovou osadu s penzionem Velké sedlo, se dostanete lesem nad stěnou.