Navigace

Obsah

technické památky

Weisshuhnův papírenský náhon

Papírenský náhon v příkrých svazích údolí meandrující řeky Moravice je živým dokladem geniality svého tvůrce Carla Weisshuhna. Tento úspěšný podnikatel a vizionář pruského původu náhon sám se svými syny vyměřil a následně za pomoci italských dělníků firmy Migliarini z blízké Opavy tuto unikátní stavbu během roku 1891 zrealizoval. Náhon v období svého vzniku umožňoval dopravovat dřevo po řece Moravici až do továrny ze vzdálenosti 60 km, což oproti jiným provozům přineslo velké úspory. Náhon je dlouhý 3600 m a na jeho toku jsou 4 ručně ražené tunely a 2 akvadukty. Vstupní tunel je 45 m dlouhý. Náhon je dodnes funkční, udržovaný a i když jím již není od roku 1966 plaveno dříví, stále dodává do papírny tolik potřebnou vodu, a zároveň vyrábí nemalé množství elektrické energie.

Kružberská přehrada

Kružberská přehrada na řece Moravici byla první údolní nádrží v povodí Odry. Vybudována byla v letech 1948 – 1955. Původně měla zásobovat vodou ostravské průmyslové závody, nakonec však slouží jako zdroj pitné vody. Trasa přívodu vody do Ostravy je dlouhá 40 km a v první části probíhá 13 km tunelem v Oderských vrších. Délka hráze v koruně je 280 m a její výška téměř 35 m. Zajímavé je, že projekt přehrady vůbec nebyl nový. Už na počátku 20. století vypracoval projekt stavby přehrady v úzkém údolí Moravice význačný továrník a podnikatel Carl Weisshuhn. Na tehdejší dobu byl však příliš smělý. Až o mnoho let později byla na místě jednoho z původních projektů postavena stavitelem Janem Čermákem dnešní přehrada. V bývalé vile továrníka Weisshuhna na břehu Moravice vybudoval Jan Čermák malé muzeum Joy Adamsonové, Weisshuhnovy vnučky. Byla zde expozice o stavbě přehrady a také význačných osobnostech zdejšího kraje. Vila bohužel roku 1992 vyhořela.

Cvičný letoun L29 Delfín

Cvičný letoun je umístěn v obci Sudice. Letadla mají v obci již svou tradici. První zde bylo umístěno již roku 1965, v rámci oslav 20. výročí osvobození. Jednalo se o JAK11, známý taky jako C11. Byl to výcvikový letoun vyvinutý v Rusku v roce 1947. Dnes je umístěn v Kunovicích u Uherského Hradiště v muzeu místního aeroklubu, když o něj sami projevili zájem s tím, že výměnou dají obci jiný.
JAK11 byl tak vyměněn za současný cvičný proudový letoun L29 Delfín, který patří k jednomu z nejvýraznějších úspěchů československého poválečného letectví. Měl solidní konstrukční provedení, dobré letové vlastnosti, spolehlivost a snadnou obsluhu, která mu umožnila masovou výrobu. Letoun se stal základním cvičným typem nejen u nás, ale i v mnoha zemích Evropy, Asie a Afriky.

technické zajímavosti

Davidův mlýn ve Starých Těchanovicích

Historii mlýna ve Starých Těchanovicích, dnes zvaného Davidův, můžeme vysledovat až do první poloviny 17. století. Mlýn byl vždy majetkem držitelů panství a nazýval se buď podle obce, k níž patřil – Starotěchanovický mlýn nebo podle mlynářských rodů, kterým byl přenecháván. Tedy nesl jména Obitzův, Tschirmerův, Tüchertův nebo Franzlův. V roce 1886 přešel mlýn do majetku rodiny Franzlů. Anton Franzel na přelomu 19. a 20. století přestavěl provozní objekt mlýna, modernizoval mlecí technologii a z přímého pohonu mlecího soustrojí vodním kolem přešel na pohon elektromotory. V objektu instaloval francisovu turbínu, která je po celkové opravě v chodu dosud. Vyrobenou elektřinou vedle pohonu mlýna zásoboval také části obcí Staré Těchanovice a Kružberk. Od počátku první světové války byl mlýn téměř 100 let mlýnem družstevním a jeho název byl donedávna Družstevní mlýn. Dnes je areál Davidova mlýna se třemi chovnými rybníky a zrekonstruovanými budovami využíván k rekreačním účelům.

Mlýn U vodníka Slámy ve Lhotě

Počátky vodního mlýna ve Lhotě můžeme vystopovat už ve štítinském urbáři do roku 1460. V průběhu staletí mnohokrát změnil majitele a byl několikrát přestavěn. Významným majitelem byla od roku 1894 rodina Havlíčků. V roce 1906 nechali starý doškový mlýn i s pilou zbourat a postavili zděnou přízemní budovu. Jan Havlíček v roce 1913 nahradil mlýnské kolo turbínou a zřídil elektrické osvětlení ve mlýně a dalších objektech. Svou dnešní podobu získal mlýn po 2. světové válce. Osud mlýna se zpečetil v dubnu roku 1987, kdy budovu zachvátil požár. Poté sloužil mlýn pouze jako míchárna krmiv a na konci 20. století chátral. Život se do mlýna vrátil s novým majitelem, soukromou společností, která postupně obnovuje jednotlivé budovy a pořádá v areálu společenské a kulturní akce. V roce 2011 bylo v bývalé čistírně mlýna otevřeno Muzeum u vodníka Slámy.

Větrný mlýn v Cholticích

Větrný mlýn v Cholticích je chráněnou technickou památkou, v regionu zcela ojedinělou. Původní celodřevěná stavba beraního nebo také sloupového typu z roku 1833 stála v Sádku, odkud ji v roce 1878 převezl do Choltic František Romfeld. Mlýn byl v provozu do roku 1954, poté byl průběžně opravován. V současné době se o mlýn stará syn posledního mlynáře Radomír Romfeld. Mlýn slouží jako muzeum a je v něm umístěna sbírka hospodářských potřeb, sekernické nářadí, žentoury či mlýnské kameny.

Mlýn je přístupný po domluvě na tel. č. úřadu Městysu Litultovice na čísle 553 668 255 nebo 555 559 541.

Raabův mlýn v Hlavnici

Na tomto místě stávaly v těsné blízkosti dva větrné mlýny – Grossův a Raabův. Grossův mlýn sloupového typu byl písemně doložený v roce 1879. Obilí mlel do roku 1957, v roce 1960 jej při letní bouřce zapálil blesk a mlýn shořel. Obytná část mlýna dosud stojí. U druhé samoty stojí druhý větrný mlýn sloupového či beraního typu nazývaný podle původních majitelů Raabův mlýn. Mlecí zařízení již chybí, původní obydlí mlynářů bylo zbouráno v 60. letech. Postaven byl v roce 1810 a ještě v roce 1953 byl plně funkční. Chátrající objekt byl opraven v roce 1974. V 80. letech vznikly aktivity na obnovu mlýna, vznik malého skanzenu a vytvoření základny pro děti. Bohužel dodnes se vlečou majetkové spory mezi restituenty a další budoucnost areálu je nejasná.

Zámecká sýpka v Raduni

Velká barokní sýpka byla v zámeckém areálu postavena ve druhé polovině 18. století, kdy Raduň patřila hrabatům Mönnichům. K její empírové přestavbě došlo na počátku 19. století, kdy byl nákladně přestavěn zámek i budova úřednického domu. Čtyřpodlažní sýpka byla v minulosti zdobena na štítových stranách ve výklencích vyobrazením sv. Floriána, který je ochráncem budov před ohněm, a zřejmě patronkou hojné úrody sv. Markétou. Sýpka sloužila svému účelu až do roku 1947. Velmi známými se na panství staly tradiční zámecké dožínky, při kterých od zaměstnanců velkostatku Raduň – Bravantice vždy přijímala dožínkový věnec sama hraběnka Luisa. V současné době probíhá nákladná rekonstrukce sýpky, po které by se sýpka měla stát plně funkčním zázemím raduňského zámku. Má zde být zřízena pokladna, toalety, občerstvení pro návštěvníky zámku, výstavní prostory atd.

Likérka a lihovar ve Velké Polomi

Lihovarnictví ve Velké Polomi má letitou tradici. Na počátku bylo vaření piva - první zmínka je z roku 1500. Panský neboli hraběcí neboli Wilczekův pivovar byl součástí dvora a byl spojen s vodní tvrzí. Do historie se zapsal sládek, odborník na slovo vzatý, Jindřich Scholz. Jeho bratr Hugo po vzájemném nedorozumění postavil nový konkurenční, tzv. Scholzův, pivovar na okraji obce, a pivovar na statku tím zanikl. V pozdější době pak pivovar odkoupili sedláci a změnili jej na lihovar, který slouží dodnes. Kromě lihovaru zde působí také likérka a pěstitelská pálenice.

Vodní mlýn v Leskovci

Podle dochovaných dokladů existoval vodní mlýn v Leskovci už v roce 1720. V záznamech je uveden jako mlecí mlýn na mouku a olejný mlýn, ve kterém se vyráběl lněný olej v té době běžně používaný při vaření. Vystřídalo se v něm několik generací majitelů – Šturmovi, Kolovratovi, Wolfovi. V roce 1864 se stává mlýn majetkem rodiny Cihlářů, jejíž potomci jej stále vlastní. Poškozenou budovu i vnitřní zařízení tehdy opravili a uvedli mlýn do podoby, která je s trochou nadsázky zachovaná dodnes. Vodní kolo pohánělo tento mlýn ještě v roce 1930. Později byl vybaven turbínou poháněnou naftovým motorem a nakonec byla do mlýna zavedena elektřina. Po válce byl mlýn znárodněn a pšeničná i žitná mouka se v něm mlela až do roku 1964. Dalších sedm let se v prostorách mlýna ještě míchaly krmné směsi. O tom, že je dnes mlýn mimo provoz vypovídá výmluvná tabule s nápisem „Odpočívám od roku 1964“. Když po sametové revoluci dostali Cihlářovi mlýn v restituci zpátky, opravili to, co nahlodal zub času, a ve mlýně to opět vypadá, jako by se každou chvíli mělo začít mlít obilí.

Červená hora – meteorologická stanice

V nadmořské výšce 749 m na vrcholu Červené hory stojí od roku 1952 nejodloučenější meteorologická stanice v republice. Původně ji pro své potřeby využívala armáda, protože v blízkosti leží vojenský újezd Libavá. Ale už za druhé světové války stávala na tomto místě ocelová letecká naváděcí věž německé Luftwaffe a to až do poloviny 90. let 20. století. Nepřetržitá pozorování a měření provádí stanice Červená od roku 1970. Vyplývá z nich, že roční průměrná teplota se tady pohybuje kolem 5,5 st. C, průměrně naprší a nasněží 750 mm srážek, nejvyšší denní teplota 32,6 st. C byla naměřena v červenci roku 1994 a nejnižší denní teplota -34,4 st. C byla zaznamenána v únoru roku 1956. Vzhledem ke specifickému umístění uprostřed lesů daleko od civilizace mohla na meteorologické stanici v minulosti probíhat i taková specifická měření a pozorování jako sledování letících bolidů, počítání blesků, monitorování sezmické aktivity země či vážení námrazy.

Pivovarské sklepy v Hradci nad Moravicí

Pivovarské sklepy jsou pozůstatkem původního zámeckého pivovaru knížete Lichnovského. První zmínky o něm pocházejí z roku 1549. V té době zřejmě došlo k přesunutí výroby piva z areálu hradeckého hradu níže k řece Moravici a k nově založenému panskému dvoru Stránka. Do skalnatého svahu na úbočí řeky Moravice byla vyhloubena rozsáhlá sklepení. V období třicetileté války sloužila jako úkryt hradecké mincovny, kde se za působení Dánů razila falešná (lehká) rakouská mince. Areál se následně vrátil k vaření piva. V roce 1825 mu však přibyla konkurence měšťanského opavského pivovaru, které pivovar na Hradci nestačil čelit. Když v roce 1848 skončila povinnost poddaných odebírat pivo z knížecího pivovaru - přestal být provoz pro knížete Lichnovského ekonomický. Od roku 1885 kníže areál pivovaru pronajal. Ještě na počátku 20. století zde byla velmi navštěvovaná restaurace se zahradní kuželnou. V roce 1921 však byly neudržované budovy v havarijním stavu a majitel je nechal zdemolovat.

Nové Sedlice – nádrž Sedlinka Přerovec

Na katastru obce Suché Lazce se v minulosti nacházelo několik rybníků a vodních ploch. Ty postupně zanikaly, ale naopak vznikaly a vznikají i nové. Největší z nich je vodní nádrž Sedlinka, která je napájena stejnojmenným potokem. Byla vybudována v letech 1981 - 1983. Má celkem 8,5 ha a dnes slouží převážně k rekreaci a rybolovu. Z ochranářského hlediska je nejhodnotnější spontánně rostoucí lužní porost v její jižní části. Tůně a porost je vhodným místem pro rozmnožování obojživelníků, především žab. Ty zde na jaře masivně migrují z okolní krajiny, aby se ve vodě rozmnožily. Bohužel jich velká spousta umírá pod koly aut. Proto se zde v březnu a dubnu budují zábrany pro jejich bezpečný přenos přes silnice.

Branecké železárny

V roce 1862, v místech, kde stávaly mlýny, byly vybudovány Branecké železárny, které v té době vyráběly drobné železářské zboží, především hřebíky a cvočky. Jako jméno zakladatele se uvádí Carl Václav Dorasil se svými společníky. V letech 1939-1945 byl výrobní program přizpůsoben potřebám německé armády. Železárny jsou známější pod názvem BRANO, jako výrobce automatických „zavíračů“ dveří. Dnes se BRANO a.s. z převážné části orientuje na automobilový průmysl, kde kromě zámků dveří dodává např. pedálová ústrojí, páky ruční brzdy, tlumiče, houkačky a další komponenty.

Tabáková továrna

Státní tabáková továrna byla v Budišově nad Budišovkou založena v roce 1873. Vídeňská vláda tak vyhověla žádosti budišovských činitelů o podporu hospodářského života ve městě. Tovární budovy byly postaveny v letech 1876-77 a 1904-1905. Továrna se specializovala na ruční výrobu doutníků a ročně jich vyrobila kolem 23 milionů kusů. Po okupaci Sudet převzal továrnu německý soukromý podnikatel. V roce 1944 byla výroba doutníků zastavena a Wehrmacht zde umístil konstrukci tajných zbraní. Těsně před osvobozením bylo veškeré strojní zařízení odsunuto do Německa. V současné době zde sídlí firma Linaset a.s.

Potok Lobník a stejnojmenná vodní nádrž

Potok Lobník pramení nedaleko hlavního evropského rozvodí u Rejchartic v nadmořské výšce 670m a má celkovou délku 16,6 km. Plocha povodí je zhruba 50 km2. Potok protéká smíšenými lesy a přirozeně meandruje v travnaté potoční nivě. Vlévá se do stejnojmenné vyrovnávací nádrže, která je součástí vodního díla Kružberk. Zemní sypaná hráz vysoká 19,6 m slouží k zachycení splavenin.

rozhledny a vyhlídky

Jakubčovické šance a rozhledna

Jakubčovice leží na historicky důležité cestě z Opavy do Nového Jičína, po které se často přesouvala nejrůznější cizí vojska od 17. až do 20. století. I proto byla v blízkosti obce vybudována drobná zemní opevnění. V průběhu prusko-slezských válek na sklonku 18. století byla dále rozšiřována a zdokonalována. Nové zemní opevnění tzv. „šance“ osobně navštívil i známý rakouský vojevůdce Ernst Gideon Laudon těsně před svou smrtí v roce 1790. Novou dominantou obce je volně přístupná 15,5 m vysoká rozhledna „Šance“ stojící v nadmořské výšce 522 m.n.m. Rozhledna byla vybudována nedaleko historických zemních opevnění v roce 2005. Kromě výhledu na Beskydy, Jeseníky a roviny kolem města Opavy je z rozhledny vidět také 250 let starý památný strom lípa malolistá rostoucí u silnice z Hradce do Jakubčovic.

vojenské památky, bunkry

Areál čs. opevnění v Hlučíně - Darkovičkách

Pevnostní areál je dnes evropsky vysoce ceněnou prezentací ojedinělého fortifikačního sytému naší republiky, který vznikal v letech 1935–1938. Tvoří jej pěchotní sruby MO-S 18, MO-S 19, MO-S 20 a lehký objekt LO vz. 37A. Objekty areálu představují různé odlišnosti po stránce projekční i palebně-taktické a rovněž různé stupně odolnosti. Již od roku 1992, kdy byl areál začleněn do Slezského zemského muzea, patří k nejexponovanějším objektům návštěvnického zájmu. Obdivována je především komplexnost a dokonalost prezentace, ale vítána je také možnost setkávat se osobně s obnoviteli pevnostního areálu.
Areál čs. opevnění Hlučín-Darkovičky je také součástí stezky technických atraktivit, tzv. TECHNO TRASY, která propojuje významné industriální památky na území Moravskoslezského kraje. Více o tomto projektu http://technotrasa.msregion.cz/.

Muzeum československé fortifikace se skládá ze dvou samostatných pěchotních srubů (MO-S 18 Obora a MO-S 19 Alej), jednoho řopíku (lehké opevnění vzor 37 A - 140Z, současného vojenského číslování 829) a tvrzového pěchotního srubu (MO-S 20 Orel).

MO-S 18 Obora je samostatný pěchotní srub vybudovaný v II. stupni odolnosti- tloušťka stropu 2 m. Jediný pěchotní zvon srubu byl vytržen německou armádou v r. 1940 a opětovně byl osazen z OP-S 28 Mezicestí 15. 12. 1991. Ve vstupní chodbičce je pamětní deska věnovaná Jaroslavu Švarcovi, který byl v době okupace vyslán s výsadkovou skupinou TIN na území Protektorátu Čechy a Morava a padl spolu s dalšími parašutisty podílejícími se na atentátu říšského protektora R. Heydricha v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje (sv. Karla Boromejského) v Resslově ulici na Novém Městě pražském. Ve srubu se nachází původní funkční čerpadlo Royal, novodobý agregát, plně funkční ventilace s filtrací, nádrže na vodu, ubikace, muniční sklady a vybavená střelecká místnost, kde ve střílně pro původní 4 cm pevnostní kanón vz. 36 ráže 47 mm je nyní nainstalována část sovětského protitankového kanónu DOT 4, který byl původní čs. zbraní inspirován.

Lehké opevnění vzor 37, tzv. řopík, A - 140Z je rekonstruovaný a jeho vnitřní vybavení obsahuje lafety, periskopy, ventilátor, ženijní nářadí. Řopík je označení malé železobetonové pěchotní pevnůstky československého opevnění. Lidové označení řopík vzniklo podle ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací), které výstavbu řídilo.

MO-S 19 Alej je samostatný pěchotní srub, vybudovaný v III. stupni odolnosti - tloušťka stropu 2,5 m. Objekt má dva pozorovací zvony s osazenými lehkými kulomety vz. 26 a kopuli s dvojčetem těžkých kulometů vz. 37. rekonstrukční práce probíhají na objektu od r. 1984 a dne 28.9.1988 byl objekt zpřístupněn veřejnosti. V levé střelecké místnosti je zachycena rekonstrukce a vývoj lafetace, zbývající část objektu je zrekonstruována do původní podoby z r. 1938. v pravé střelecké místnosti se nachází unikátní pevnostní protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm i další původní zbraně včetně lafet a optiky. Pěchotní srub patří k nejlepším pevnostním muzeím v ČR i Evropě.

Tvrzový pěchotní srub MO-S 20 Orel byl vybudován v nejvyšším IV. stupni odolnosti. Měl být součástí tvrze U Orla, s jejíž výstavbou se počítalo později. Byl osazen dvěma pozorovacími zvony pro lehký kulomet vz. 26 a dělostřeleckým pozorovacím zvonem, jenž sloužil k pozorování a řízení paleb. Všechny pancéřové prvky byly německou armádou vytrženy, objekt byl během války zkušebně postřelován a na jaře 1945 se stal pilířem německé obrany. Srub má 26,25 m hlubokou šachtu, která měla být napojena na další podzemí a objekty plánované tvrze U Orla. Ustupující německá armáda však odstřelila schodiště v šachtě. V současnosti je šachta již vyčištěna od sutě a plánuje se zhotovení schodiště do podzemních prostorů. Zpřístupněním by návštěvník získal dokonalý přehled o všech typech čs. pevností.

Areál je také místem dalších vzdělávacích a vzpomínkových akcí. Pravidelně se tu konají ukázky obrany pevností ve spolupráci s jednotkami Armády ČR, v září probíhá pochod po linii čs. opevnění a turisté rovněž rádi využívají Naučnou stezku po linii čs. opevnění na Hlučínsku.

Naučná stezka je značena zelenou barvou a dlouhá cca 6,5 km. Je vhodná jak pro pěší turistiku, tak pro cykloturistiku. Vede od samostatného pěchotního srubu MO-S 16 "Rozcestí" kolem dalších objektů lehkého a těžkého opevnění přes Areál čs. opevnění v Hlučíně-Darkovičkách a končí u srubu MO-S 24 "Signál". Po trase je možno vidět různá stavební řešení objektů se zachycením vývoje čs. fortifikace. Návštěvníci si mohou prohlédnout některé objekty naučné stezky i uvnitř díky různým klubům vojenské historie, které začínají jednotlivé sruby rekonstruovat.

Pěchotní srub Křižovatka

Vojenské opevnění OP-S 10 „Na křižovatce“se nachází asi kilometr západně od Velkých Hoštic u křižovatky silnice I/56 a železniční trati do Hlučína. Jedná se o dvoupodlažní pěchotní srub z let 1935 – 1937, který byl vybudován jako součást československého opevnění podél severní hranice s Německem.

Srub byl vybaven 5-ti lehkými kulomety, dále dvěmi těžkými kulomety a dvěmi protitankovými kanóny. V září roku 1937 vznikla v Hlučíně první čs. jednotka pro boj v opevnění – hraničářský pluk 4, kterému velel plk. Jan Satorie starší.

Po podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 se musela čs. jednotka stáhnout z opevnění a německá armáda je pak využívala k výcviku a zkouškám nových zbraní. Počátkem roku 1945 si Němci opevnění částečně opravili, vyzbrojili a doplnili polním opevněním, minovými poli a překážkami a sloužili jim při obraně proti útoku Rudé armády, čs. tankistů a letců během Ostravské operace.

Na území Opavy leží 18 těžkých pěchotních srubů, z nichž mezi nejlépe zachovalé a veřejnosti přístupné patří pevnosti v Darkovičkách u Hlučína, v Opavě – Milostovicích, v Miloticích nad Opavou, ve Smolkově a také u Velkých Hoštic.

Pěchotní srub MO-S-37 U Cukrovaru

Pěchotní srub MO-S-37 U cukrovaru v Háji ve Slezsku je součástí linie betonových pevností budovaných na obranu republiky před 2. světovou válkou. Stavebně dokončen byl v prosinci 1936. Je posledním objektem linie tzv. Ostravského úseku, dále na západ měly navazovat objekty Opavského úseku. Srub s plánovanou otočnou kulometnou věží měl chránit důležitou přístupovou silnici a most přes řeku Opavu ve směru od Dolního Benešova, břehy řeky a prostor mezi řekou a objekty nedaleké dělostřelecké tvrze Smolkov. Pancéřová kulometná věž pro dvojče těžkých kulometů vz. 37 však nebyla do září 1938 do objektu dodána. Za okupace byly z objektu vytrhány pancéřové zvony i střílny. Koncem války, na jaře 1945, pak byly otvory pro hlavní zbraně narychlo betonovány a osazeny německými zbraněmi na obranu před postupující Rudou armádou. Objekt byl velmi poničen. V současné době o něj pečují nadšenci z Klubu vojenské historie Háj ve Slezsku. Není volně přístupný, je uzamčen.
Dostupnost autem, pěšky, na kole.

Muzeum U Jaroše MO-S 21

Jsme soukromým muzeem skládající se ze srubů MO-S 21 Jaroš a MO-S 22 František. Naším cílem bude uvést srub MO-S 21 do původního stavu z roku 1938 a dále se na srubu MO-S 22 věnovat roku 1944/1945. Jsme spolek přátel se stejným zájmem – a to připravit pro Vás další pěkná muzea. Na srubu MO-S 21 probíhají rekonstrukce od roku 2006. Za tuto dobu se nám povedlo udělat kus práce. Srubu MO-S 22 se věnujeme pouze krátce, ale i přesto zde můžete shlédnout nemalou expozici, která časem bude narůstat. Při návštěvě obou muzeí mohou návštěvníci vidět rozdíly, co se nám povedlo udělat za 10 let tvrdé práce na MO-S 21 v porovnání s MO-S 22. Jen nás bohužel brzdí finanční stránka, jelikož vše hradíme ze svého. Popřípadě z dobrovolného vstupného od návštěvníků a sponzorských darů, kterých každoročně ubývá.
Taktéž nás brzdí nedostatek členů, tudíž nemohou být některé dny otevřeny oba sruby najednou. Každoročně na počátku září pořádáme akci pod názvem Opevněná hranice, která se stává již pomalu tradicí. Doposud nemáme stanovenou pevnou otevírací dobu, za což se omlouváme. Vyvěšená státní vlajka je symbolem toho, že jsme přítomni na srubu a rádi Vás provedeme. Taktéž se dá např.
telefonicky domluvit i jiný termín.Budeme se těšit na Vaši návštěvu…

OTEVÍRACÍ DOBA: DUBEN-ŘÍJEN (VÍKENDY)
bližší informace na webu: http://mo-s21.mzf.cz/ [2]
VSTUPNÉ: dobrovolné

Expozice:

PĚCHOTNÍ SRUB MO-S 22 FRANTIŠEK:

· Makety srubů a poválečné nálezy
· Protipěchotní překážky
· Poválečná armáda a civilní obrana
· Prefabrikovaný kryt typu ÚŽ-6

PĚCHOTNÍ SRUB MO-S 21 JAROŠ

· Uniformy ozbrojených složek v tehdejší ČSR
· Hraniční ocelová sklopná závora Ippen
· Válečné nálezy a armádní exponáty

Dělostřelecká tvrz Smolkov

Dělostřelecká tvrz Smolkov byla součástí linie vzájemně se podporujících, těžkých betonových objektů chránících důležitou průmyslovou oblast a dopravní uzel Ostravska. Tato obranná linie vznikla v reakci na vojenské ohrožení ze strany nacistického Německa v polovině 30. let 20. století. Úkolem budované pevnostní obrany bylo vykompenzovat zbrojní a početní převahu německé armády a odrazit či alespoň zdržet případný útok nepřítele. Na kopci nad obcí Smolkov byla mezi lety 1936 až 1938 vybudována jedna z pěti, v Československu dokončených, dělostřeleckých tvrzí. Rozsáhlý komplex pevnostních staveb tvoří pět samostatných objektů, které jsou propojeny podzemními chodbami. Stavba, byla v říjnu roku 1938 zcela dokončena a byla zde instalována většina vnitřního zařízení. V tvrzi měla působit osádka 394 mužů, která se v podzemí měla vydržet bránit až několik měsíců. Podzemí objektů v současnosti využívá Armáda České republiky. Povrch jednotlivých objektů tvrze, kromě vchodového objektu, je volně přístupný. V blízkosti objektů vede zelená turistická značka.

Pěchotní srub MO-40 Nad silnicí

Pěchotní srub MO-40 Nad silnicí je součástí dělostřelecké tvrze Smolkov. Srub měl plnit dva taktické úkoly. Chránit blízké okolí tvrze, především dělostřelecký srub a zároveň pro dělostřelce zajišťovat pozorování. Dělostřelecký pozorovací zvon s periskopovým dalekohledem měl většinu průzorů obrácenou k západu, neboť prioritním úkolem pozorovatele v tomto zvonu bylo řízení palby kasematové baterie dělostřeleckého srubu ve směru Opava. Pancéřové kopule pěchotního srubu, vyzbrojené dvěma těžkými kulomety vz. 37 a jedním lehkým kulometem vz. 26, byly schopny postřelovat západní svah kopce Padařov a přístupovou silnici pod kopcem. Konstrukčně se podobal izolovaným pěchotním srubům v linii. Navíc byl osazen speciálním ocelolitinovým ventilačním zvonem ve stropě, kterým bylo zajištěno nasávání čerstvého vzduchu. Čelní stěny srubu, které neměly střílny, byly opatřeny čtyři metry silným obložením z lomového kamene, který tlumil účinky dopadu dělostřeleckých granátů, a napomáhal k maskování objektu. Na stavbu S 40 bylo spotřebováno 2 705 m3 betonu.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

Dělostřelecký srub MO-39 U trigonometru

Dělostřelecký srub MO-39 U trigonometru byl největším objektem dělostřelecké tvrze Smolkov. Při kubatuře 5500 m3 betonu je čtvrtou největší stavbou československého opevnění. 50 metrů dlouhý a 16 metrů široký srub měl pomocí tří kasematních houfnic ráže 10 cm vzor 38 krýt svou palbou izolované pěchotní sruby pevnostní linie až po Opavu. Dělostřeleckou výzbroj se do srubu již nepodařilo dodat. V září 1938 byla před srubem nouzově umístěna baterie 7,5 cm horských kanónů v dřevěných boudách jako slabá náhražka plánovaného tvrzového dělostřelectva. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly dva pancéřové zvony s těžkými kulomety a jeden lehký kulomet umístěný tzv. pod betonem. Za války byl objekt poničen německými bombardovacími pokusy a zejména vytrháváním střílen. Raritou je nouzový východ umístěný až v samém koutě diamantového příkopu, který měl velikost normálního vchodu pěchotního srubu. Nejspíše se počítalo s výpady pěchoty nebo výstupem ženistů do prostoru tvrze.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné. Při pohybu po stropnici objektu je potřeba dbát zvýšené opatrnosti. Nebezpečí úrazu.

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž

Dělostřelecká otočná a výsuvná věž, označovaná jako „MO-38 V lese“, byla nejvýkonnějším a nejsložitějším zbraňovým systémem dělostřelecké tvrze Smolkov a čs. opevnění celkově. Pevnostní objekt nemá vlastní vchod. Vstup byl pouze z podzemí. Při povrchu měla být osazena pancéřová otočná věž s dvojicí rychlopalných houfnic ráže 10 cm, které byly schopny poskytovat palebnou podporu obranné linii v širokém kruhovém dosahu od Opavy až k Markvartovicím. Hmotnost samotné ocelové věže byla projektována na 440 tun. V případě nepřátelského postřelování se mohla skoro celá věž zasunout do betonu a předpancíře, což snižovalo její zranitelnost. Na stavbu objektu bylo namícháno 2826 m3 pevnostního betonu. Ocelové součástky věže, určené k zabetonování do objektu, byly na stavbu dodány v březnu 1938, samotnou věž se však již vyrobit a dodat do konce září 1938 nepodařilo. Hluboká výtahová šachta pod dělovou věží je dnes opatřena nepůvodní nástavbou s větracími otvory. Na povrchu objektu zůstaly originální ocelolitinové ventilační zvony.
Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

Vchodový objekt MO-41 Nad valchou

Vchodový objekt MO-41 Nad valchou je hlavním vstupem, či spíše vjezdem, do podzemí dělostřelecké tvrze Smolkov. Je umístěn na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí. Byl tak lépe uchráněn před přímou nepřátelskou palbou. Dle kubatury, 4 715 m3 betonu, jde o druhý největší objekt tvrze. Viditelná je pouze přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Obranu vstupního objektu zajišťovaly dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva kasematní kanóny ráže 4,7 cm vz. 36 pod betonem, které chránily bezprostřední okolí vchodu a kontrolovaly přístupovou komunikaci Háj - Hrabyně. Vše ostatní je skryto v podzemí. Vstup do nitra tvrze zabezpečovala čtyři metry široká mřížová vrata, dále vysouvací pancéřová vrata a druhá vrata plynotěsná. Za vraty se nachází prostor pro dva nákladní automobily, kde se střelivo a proviant překládalo na manipulační vozíky úzkorozchodné železnice a rozváželo se do podzemních skladišť. Byl zde také nasáván čerstvý vzduch pro centrální filtrovnu zajišťující větrání hlubin celé tvrze.

Objekt je dodnes ve službách Armády České republiky a stejně jako podzemí tvrze je veřejnosti nepřístupný.

Tvrzová dělostřelecká pozorovatelna MO-42 Nad Hájem

Dělostřelecká pozorovatelna MO-42 Nad Hájem zajišťovala pozorování předpolí a řízení palby dělostřeleckých zbraní tvrze Smolkov. Pozorovatel ve speciálním zvonu měl k dispozici dělostřelecký periskopický dalekohled o váze 70 kg, který se vysouval otvorem ve vrchlíku. Na svou dobu špičková optika umožňovala vyhledávat cíle a řídit palbu tvrzových děl od Hlučína až po Opavu. Pro pozorování blízkého okolí objektu sloužily 3 průzory ve stěnách zvonu, do pozorovacích vložek bylo možno pro blízkou obranu vložit lehký kulomet. Hlavní obranu pozorovatelně poskytovala palba sousedních objektů, na stropnici byl navíc osazen šestistřílnový zvon s dalším lehkým kulometem. Pozorovatelna neměla žádné střílny pro zbraně pod betonem a tudíž ani diamantové příkopy. Vstup do objektu s kubaturou betonu 1 715 m3 byl možný jen podzemní chodbou z tvrze. Objekt tak dobře splýval s terénem a byl jen obtížně zjistitelný z větší vzdálenosti. Oba zvony byly za války vytrženy. Na místě, kde byl osazen zvon pozorovatele, dnes stojí zděná budka neznámého původu a určení.

Objekt je přístupný bez omezení zvenčí. Podzemí je nepřístupné.

mohyly, památníky

Pomník padlým

Mezi nejznámnější památky v Kobeřicích patří kaple stojící u kostela na severní straně starého hřbitova. Touto památkou uctily Kobeřice oběti první světové války. Kaple byla postavena v 30. letech minulého století a k úplnému dokončení došlo v roce 1932.
Interiér kaple zdobí socha Matky Boží s Ježíškem pořízená v roce 1948. Válkou byla kaple poškozena a proto se v roce 1947 po jednáních začalo s její opravou. V roce 1965 došlo konečně k rozhodnutí umístit na pomník také tabuli se jmény, kteří položili své životy ve druhé světové válce nebo se z ní nevrátili. K realizaci však došlo až v roce 1967. Kaple je nejvíce navštěvována v den Všech svatých a na Dušičky.

Text převzat ze stránek Kobeřické farnosti.

Pohřebiště RA s památníkem

Památka antifašistického odboje připomínající osvobozovací boje v roce 1945. Centrální monument pohřebiště má podobu komolého jehlanu na podstavci. Za památníkem se nachází po obou stranách na sešikmených podstavcích kamenné desky s pietními nápisy.

Pomník padlým v 1. světové válce

Památník obětem 1. světové války byl postaven v Koutech v roce 1922. Materiálem pro stavbu se stal šedý leštěný mramor. Konstrukce tvoří 4 pilíře, mezi kterými je umístěna soška anděla s ratolestí v ruce, který střeží klid 92 padlých koutských občanů. Pomník je dílem J. Stanjury.

Pamětní deska Československým tankistům

Pamětní deska se nachází na místním hřbitově v Bolaticích, u severní stěny kostela. Na desce jsou jména 21 československých tankistů, kteří padli při těžkých bojích v okolí obce.

Stěbořický mohylník

Východně od obce je viditelná terénní vlna sevřená mezi potokem Velká a místním rybníkem. Jedná se o archeologickou lokalitu, slovanský kostrový mohylník z 9. století, ojedinělý v opavském Slezsku. Mohylník je uměle navršený násep z kamení nebo hlíny obvykle nad jedním či více hroby. Tento způsob pohřbívání se objevoval od pravěku v různých kulturách po celém světě. Pozůstatky mohou mít formu kostry nebo popelu, s umístěním v chráněné skříňce nebo mohou být uloženy volně. Významní jedinci mohli mít vystavěnou pohřební komoru.

židovské památky

Pietní místo židovského hřbitova

Z historie židů v Hlučíně:
Málo početné židovské osídlení v Hlučíně je poprvé datováno od 1. čtvrtiny 18. století. Prudký nárůst obyvatel tohoto vyznání se objevil ve 2. polovině 19. století, ale po připojení Hlučínska k Československu roku 1920 téměř zanikl.
Do roku 1790 směli Židé bydlet pouze na předměstích a až poté se některé rodiny zabydlely i ve městě. Kolem roku 1800 je v Hlučíně známa první židovská modlitebna.
Klasicistní synagoga byla postavena mezi lety 1840 až 1843 před bývalou Opavskou bránou, mimo město. Od 1. světové války byla však synagoga nevyužívána a v roce 1931 zbořena. Ještě starší však byl židovský hřbitov z roku 1814, který vznikl ve východní části města, v části zvané Rovniny. Součástí hřbitova byla i obřadní síň z roku 1860.
Židovský hřbitov byl kompletně zničen nacisty v období 2. světové války. Velká část cenných náhrobních kamenů byla využita pro zpevnění břehů a dna místního potoka, část byla úplně zničena. V roce 1946 zanikla i bývalá modlitebna, která musela ustoupit nově vznikajícímu čestnému pohřebišti vojáků sovětských vojáků.

Na přelomu 20. a 21. století došlo zásluhou několika pamětníků k nálezu již zapomenutých bývalých židovských náhrobků, jejichž torza byla vyzvednuta a na místě zaniklého hřbitova, v těsném sousedství hrobů vojáků Rudé armády, bylo vytvořeno pietní místo upomínající na tuto etapu dějin.
Ve středu 14.10 byl za účasti vrchního zemského rabína Efraima Sidona slavnostně znovuotevřen židovský hřbitov.
Po osudu židovských náhrobků léta pátral Ing.arch. Mojmír Sonnek, hlučínský rodák a současný radní. „Sondou jsem prohledal celé koryto potoka Brudek, kde podle pamětníků mohly kameny skončit. Nenašel jsem tam nic, stejně tak jako pod cestou v městské části Rovniny. Nakonec jsem náhrobky objevil v odvodňovacím žlabu, bylo jimi vydlážděno koryto suchého příkopu, který měl chránit před dešťovou vodou prameniště“ popisuje Sonnek peripetie při hledání náhrobků. Nalezeno bylo celkem 62 celistvých nebo přepůlených náhrobních kamenů, 130 zlomků s torzy nápisů či výzdoby a množství drobných fragmentů.
V září 2007 rozhodlo město Hlučín o darování pozemku, za hřbitovem Rudé armády, Federaci židovských obcí k obnovení židovského hřbitova. O rok později byly na travnatý pozemek postupně uloženy náhrobky. Náhrobní kameny byly usazeny spodní čtvrtinou v zemi, podle původního usazení. Ty, které byly nalezeny přepůlené, byly zpevněny kovovým čepem a slepeny. Malé zlomky byly uloženy opět do země, větší fragmenty vytvořily mozaikový povrch středové mohyly v zemině.
V listopadu 2008 byl na hřbitově umístěn jako památník opracovaný kamenný kvádr, vážící 1,5 tuny s nápisem:

Židovský hřbitov v Hlučíně
založen 1814
zničen nacisty 1943
částečně obnoven 2008.

Text doplňuje židovský symbol - Davidova hvězda.

Celý areál je volně přístupný.

zříceniny, tvrze

Zbytky vodní tvrze - Polákovo kolo

V těchto místech stávalo už od počátku 13.století starobylé slovanské hradiště postavené zřejmě poddanými zakladatele Životic rytíře Ziboty. Takové tvrze stavěli Slované na nepřístupných močálovitých místech a stejně tomu bylo i v tomto případě. V r. 1241 byla tvrz Tatary krutě poničena a i přes pokusy o obnovu postupně zanikla. Tvrz měla čtvercový půdorys, byla obklopena širokým vodním příkopem a mohutným valem, jejichž zbytky jsou v terénu patrné dodnes. Kolem roku 1850 bydlel v domku vedle tvrze pan učitel Jan Polák, jehož jméno se vyskytuje v zápisech Gruntovních a jiných knih – odtud je odvozeno dnešní označení "Polákovo kolo". Areál vodní tvrze leží na soukromém pozemku a je nepřístupný.

Zřícenina hradu Kreutzburg a základy rozhledny

Na vrcholu kopce Hradisko stojí kamenný základ dřevěné rozhledny. Pravděpodobně ji před první světovou válkou vybudoval některý horský spolek. Mezi starou rozhlednou a vyhlídkou můžete v terénu najít zbytky nevelkého strážního hrádku Kreutzburg. Hrad není písemně zmiňován, ale když se majitelem panství stal na počátku 15. století Jindřich Kosíř, purkrabí z nedalekého Vildštejna, byl jediným šlechticem, který kdy užíval přízvisko z Kreztzburgu. Dá se tedy předpokládat, že na hrádku mohl sídlit. Hrad byl zničen pravděpodobně v době husitských válek. Dochovalo se z něj centrální plato, oddělené od výrazně stoupajícího terénu příkopem vylámaným do skály, a menší úsek kamenné hradby. Podle legendy byl hrad spojen tajnou chodbou s kostelem Svatých apoštolů Petra a Pavla.

Zřícenina hradu Vildštejna

Poprvé je hrad Vildštejn zmiňován v roce 1316. Tvořily jej dvě samostatné části a byl obehnán hradním příkopem dlouhým více než 300m. Tehdy jej vlastnili členové olomoucké kapituly Dětřich a Jindřich z Fulštejna. Byl zřejmě zničen a vypálen koncem 14. století za válek mezi markrabaty Joštem a Prokopem. V terénu jsou patrné zbytky hradeb, části základových zdí, část bývalé věže, valy a rozlehlý příkop. Jedna z pověstí říká, že pod hradem leží veliké poklady. Vchody do podzemí se otevírají na Bílou sobotu v čase, kdy v budišovském kostele zvoní zvony Glória. Ten, komu se podzemí otevře, může si nabrat zlata a stříbra, kolik unese. Musí se ale včas vrátit, protože vchody se zavírají s posledním tónem zvonů. Kdo nestihne opustit podzemí, musí tam zůstat do příští Bílé soboty.